Je to nesmírně zajímavá práce, ale někdy velmi náročná, a to nejenom z hlediska jazyka, ale také kvůli studijním návykům nebo společenskému chování, které děti alespoň na začátku postrádají, říká Zuzana Tascas.  FOTO: Archiv Zuzany Tascas

Na začátku jsou vyplašení, ale za pár měsíců už hrdě přestupují do běžné třídy, říká Češka, která v Austrálii doučuje děti uprchlíků

Češka Zuzana Tascas žije s rodinou už čtvrtým rokem v Austrálii. Během koronavirového uzavření škol si vyzkoušela roli domácí učitelky své starší dcery, jinak jsou jejími žáky děti uprchlíků, kteří přicházejí do státu Viktoria. Pomáhá jim s angličtinou, aby mohly co nejdříve chodit do běžné školní třídy. „Mojí zatím poslední studentce, sedmileté Sandě z Bangladéše, trvalo více než půl roku, než se rozkoukala natolik, že může nastoupit do první třídy. Koncem června měla slavnostní ‚promoci‘, která se koná, když dítě přestupuje z ‚překlenovací třídy‘,“ vypráví Zuzana Tascas.

Austrálie má k imigrantům kladný vztah, přijme jich asi dvacet tisíc ročně. Chce podporovat hlavně ty, kteří o azyl žádají legální cestou. Většina uprchlíků ve státě Viktoria pochází z Barmy, Súdánu, Iráku a Afghánistánu. Někteří žádají o azyl už ve své zemi, jiní přicházejí do Austrálie z uprchlických táborů a jejich děti se často narodily už tam. Mezi mými studenty jsou i jiné velké rozdíly. Někdo má vysokoškolsky vzdělané rodiče a druhý přijde s rodiči, kteří nemají ani základní vzdělání, a tudíž je pro ně velmi složité hledat práci. Zpočátku mají ale všichni stejný problém: potřebují se naučit anglický jazyk. 

O Austrálii v době koronaviru si můžete přečíst ZDE

Australská vláda velmi usiluje o integraci cizinců, a tak i děti, které neumějí anglicky, rovnou nastupují do běžné třídy – tam samozřejmě dostávají nějakou podporu. Jen pro děti z jiných kultur, které to mají kromě jazykové bariéry náročné i z hlediska adaptace na úplně jiné fungování, stát organizuje cosi jako překlenovací třídu. Pro děti, které třeba dosud celý svůj život strávily v uprchlickém táboře, je těžké už jen to, že někde mají být každý den v určitou hodinu a trávit tolik času mimo domov. 

Co nejdřív zapadnout
Do překlenovací třídy chodí obvykle pět až deset dětí různých národností. Úroveň jejich angličtiny je různá, nejčastěji jsou to ale začátečníci. Někdy trvá i několik měsíců, než mohou přestoupit do běžné třídy. Ve speciální třídě se společně učí anglický jazyk a matematiku, všechny ostatní předměty absolvují se spolužáky z té třídy, do které přestoupí, až na to budou připravené. I přestávky a obědové pauzy tráví společně s dětmi z běžných tříd, aby co nejdříve zapadly. 

Já pracuji pro neziskovou organizaci Diversitat (v překladu „rozmanitost“), která poskytuje dětem imigrantů další podporu. Organizuje například takzvaný Klub doučování – na jedno či dvě odpoledne v týdnu je pro každé nově příchozí dítě prvních šest měsíců povinný. O další účasti rozhoduje učitel podle potřeby. 

V Klubu doučování probíhá výuka zejména „jeden na jednoho“. Je zajímavé, že většina učitelů v jazykovém centru i externích pedagogů pomáhajících s doučováním původně pochází z jiných zemí. Možná je pro ně snadnější vžít se do role uprchlíka, a tím, že sami zažili obtížné začátky v cizí zemi, mají více pochopení. Já jsem s výukou anglického jazyka začala už při studiu na vysoké škole v České republice a práce učitele mě vždy naplňovala. Jelikož jsem ještě na mateřské dovolené s mladší dcerou, je to dobrá příležitost, jak s prací v australském školství začít. Do budoucna bych se chtěla stát asistentkou učitele, které tu mají běžně všechny školy k dispozici. Pokud není ve třídě žák s velkým postižením, zpravidla připadá jeden asistent na všechny třídy každého ročníku.

Domácí výuka nebyla možná
Ještě minulý rok jsme jezdili ke studentům domů, od letoška se doučování odehrává v učebnách, kde dopoledne sídlí překlenovací třídy. Dopolední škola i odpolední doučování je pro všechny děti zdarma a organizace Diversitat nabízí jazykový kurz i pro rodiče imigranty. Ti ho ale na rozdíl od dětí nemají povinný. 

Třídní schůzka. Formality zajišťují mužští členové rodiny. Foto: archic Zuzany Tascas

Uprchlické rodiny začínají svůj život v Austrálii v rodinných domech, které jsou jim přiděleny městem. Velmi často spolu žijí dvě generace a větší počet dětí a ze všeho, co jsme v rodinách viděli, bylo zřejmé, jak moc jsou svázáni se svou kulturou a tradicemi. Nějaký čas trvá, než se v novém prostředí začnou cítit bezpečně. I k nám jsou rodiče a děti zpočátku nedůvěřiví, ženy se mnohdy během doučování ani nepřišly ukázat a zahalené se schovávaly v jiné místnosti. Trvalo dlouho, než se odvážily k očnímu kontaktu nebo drobnému úsměvu. Veškeré formality zajišťuje otec rodiny nebo některý z bratrů a za jejich přítomnosti probíhala i naše výuka. Obvykle jsme seděli na koberci na zemi, kde se odehrávají veškeré rodinné akce včetně stolování. Nyní v Jazykovém centru už jsou s námi děti samy, v tom musí jejich rodiče respektovat australské zákony, i když je to mnohdy proti pravidlům země, odkud přicházejí..

S jazykem začínáme jako u malých dětí. Učíme se pojmenovávat základní slova, čteme podle obrázků a učíme se zvuky jednotlivých písmen. S těmi zdatnějšími, kteří jsou v Austrálii již delší dobu, pracujeme na tom, s čím mají problémy ve škole, nebo jinak rozvíjíme jejich čtenářskou gramotnost. Je to nesmírně zajímavá práce, ale někdy velmi náročná, a to nejenom z hlediska jazyka, ale také kvůli studijním návykům nebo společenskému chování, které děti alespoň na začátku postrádají. 

S výukou angličtiny se začíná jako u malých dětí – od základních slov. Foto: archiv Zuzany Tascas

Po celodenní výuce je jejich pozornost velmi slabá a je těžké je motivovat k dalším úkolům. Hrají si s telefonem, jsou myšlenkami jinde, nebo prostě vstanou a jdou se projít, někdy dokonce beze slova odejdou domů. Musíme tedy kromě jazykové výuky také decentně usměrňovat jejich chování. Problém je podle mě v tom, že tyto rodiny necítí vzdělání jako něco důležitého. Jiné věci mají přednost – třeba neposílají děti do školy v době, kdy slaví Ramadán. 

Domácí výuka se proto v koronavirové době moc nedařila. Většina dětí nebyla schopna používat žádné technické vybavení, i když jim ho zapůjčila škola. Takový výpadek učení se na nich samozřejmě podepsal, u mnoha z nich se odložila chvíle, kdy měly přejít do běžné třídy. Mezi výjimky patřila moje současná studentka Sanda. Ta se moc snažila a byly jsme spolu ve spojení přes skype.

„Promoce“ po půl roce
Sanda přišla s rodiči do Austrálie z utečeneckého tábora v Bangladéši zhruba před osmi měsíci. Brzy jí bude osm let. Když jsem ji poprvé potkala, měla za sebou týden ve speciální třídě jazykového centra a uměla jen pozdravit. Na každou jinou otázku jen nejistě přikyvovala. Začali jsme jednoduchými pokyny a anglickým slabikářem. Jednotlivé kartičky obsahují obrázek, napsané slovo a zvuk, kterým se písmeno vyslovuje. Po dvou měsících jsme začali číst jednoduché knížky s krátkými slovy. Snažím si s ní povídat o její rodině, zájmech a školních kamarádech. Po půl roce intenzivní práce v jazykovém centru a klubu doučování se mohla ve 3. semestru, který začal v polovině července, zařadit do 1. třídy základní školy. Ke mně na doučování bude chodit i nadále.  

V angličtině je stále na úrovni začátečníka, ale alespoň už nepůsobí tak vyplašeně a nejistě. V její třídě, se kterou doposud trávila jen malou část dne, se bude její angličtina den ode dne zlepšovat a ona se na to moc těší. O prázdninách ji čeká příměstský tábor a také pár aktivit, které patří víc do australské než do její kultury. Chce objevovat podmořský svět, australskou flóru a chtěla by se naučit hrát kriket a surfovat. 

Má za sebou náročnou cestu a ještě ji spousta práce čeká, ale tím spíš se musí každý úspěch oslavit. Na konci června se konala další „promoce“ pro ty úspěšné, kteří mohou plně přestoupit do třídy na základní škole. Na celoškolním shromáždění ředitel školy předává každému certifikát a třída, kam dítě nastupuje, si pro něj připraví malé překvapení. Například u Sandy ve třídě měly všechny děti v ruce balónek s její fotkou a učitelka držela uvítací nápis – „Welcome to our class“ (Vítej v naší třídě). Když zaznělo její jméno, třída ji hlučně přivítala a potom měla se svými kamarády oslavu ve třídě. Dětem v Austrálii nepřijde divné, že jsou některé děti z jiných zemí, nemají žádné předsudky a myslím, že podobně vřelé přijetí je od nich naprosto upřímné. Snad se bude Sandě v nové třídě dařit.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments