Brzy poté, co Tereza May stanula v čele konzervativní britské vlády, přišla s nápadem vrátit do státního vzdělávacího systému víceletá gymnázia, u kterých byl před dvaceti lety vyhlášen stop stav. Podle svých slov tak chce nabídnout výběrové akademické vzdělání i talentovaným dětem z méně majetných rodin, které si nemohou dovolit platit za soukromé školy, kam chodí kolem 7 % dětí těch nejbohatších. Její návrh vzbudil polemickou bouři.
V Británii jsou veřejné školy už od konce šedesátých let státem směrovány k co nejjednotnějšímu nevýběrovému všeobecnému vzdělávání, což souzní s většinovou představou o právu na rovný přístup ke vzdělávání pro všechny. Plán Mayové vrátit do veřejného školství selekci v jedenácti letech a podpořit ze státních peněz elitní studijní ústavy vyvolal proto velký rozruch. Asi i větší, než politička čekala. Odpor nebo přinejmenším rozpaky vyjadřují političtí oponenti, učitelé, vzdělávací experti, novináři, ale i členové její vlastní politické strany. Uvádějí pádné argumenty.
Glejt na hloupost
Návrh oživil vzpomínky na doby, kdy o tom, jaký bude další život občana Britského království, rozhodoval jeden test, kterým se procházelo v jedenácti letech, test s názvem 11+. Jeho úspěšné složení bylo podmínkou pro přijetí na gymnázium a tím pádem i vstupenkou na univerzitu a po dobu své třicetileté existence se stal všeobecným postrachem a stresorem. Pohyb k jeho zrušení a demokratizaci školství zahájila levicová vláda labouristů v 60.letech, ale nebránila mu ani Margaret Thatcherová, když se v roce 1970 stala ministryní školství, píše ve své polemice s vládním návrhem v deníku Guardian sedmdesáti tříletý novinář Sir Simon Jenkins, mimochodem absolvent Oxfordu.
Jiný známý investigativní novinář a autor mnoha knih Chris Horrie testem v roce 1967 neprošel: „Od té doby patřím do segmentu britské populace, který byl shledán slaboduchým a dostal to potvrzené dopisem od vlády. Nezávisle ověřený fakt studený jako kámen, tvrdý jako skála. Šel jsem k sobě do pokoje, zatáhl jsem závěsy a proplakal jsem celé dny,“ vzpomíná ironicky Horrie ve svém eseji s názvem Gymnázia: Návrat ke starým zlým časům nerovnosti, který rovněž otiskl Guardian.
Údržbář? Ne, raději novinář
Mezi lety 1944, kdy byl test 11+ zaveden, a 1976, kdy byl zrušen, jim prošlo 30 miliónů dětí. Dvě třetiny neuspěly – a prožívaly to jako osobní tragédii. Horriemu se posléze díky jeho houževnatosti a bojovnému temperamentu podařilo cejch vymazat, dostal se na vysokou školu a realizoval se v intelektuální profesi. Mezi jeho spolužáky na střední škole a příbuznými ale již nikdo takový další nebyl: „Měli více než já sklon nastavit druhou tvář a přijmout porážku,“ říká. Ač byli podle něj stejně inteligentní a někteří i daleko chytřejší, než on, vzdali to. To, že testem neprošli, je naprosto zdrtilo, přestali přemýšlet, ztratili studijní návyky, protože jim autority vzkázaly, že od toho jsou tady jiní, píše Horrie.
Absolventi středních škol, kde končili žáci neúspěšní v testu, byli směřováni k praktické kvalifikací pro profese, které často ovšem zmizely nebo téměř zmizely už za jejich produktivního života. Práci údržbáře tiskařských strojů, kterou pro budoucího novináře Horrieho plánoval otec poté, co syn u 11+ propadl, už v roce 1980 téměř nikde nepotřebovali.
Proč ty děti neuspěly?
Britské nevýběrové střední školy se od dob, kdy vypadaly spíš jako nápravné ústavy a učily se tam hlavně řemeslné dovednosti a domácí práce, změnily a již několik dekád kladou silný důraz na všeobecné vzdělání. Perspektiva studia na některé z těchto škol již nikoho neděsí. Ostatně je vychodili i mnozí členové vlády. V centru polemiky o meritokratické vizi obnovit státní víceletá gymnázia stojí něco jiného. Gymnázií bude málo, proto se bude o místa tvrdě soutěžit, což znamená opětovné zavedení selekce a s ní spojeného testování v nízkém věku dítěte. A k tomu se váže jedna základní otázka: proč vlastně Chris Horrie a další milióny chytrých dětí u testu propadly?
Inteligence závisí na přípravě
11+ byl koncipován jako test přirozené inteligence, nikoli test znalostí. Přesto se ukázalo, že se na něj dá připravit a to byl právě marker společenské nerovnosti. Rodiče ani děti v obyčejných neintelektuálních rodinách nevěděly, že se dají koupit sešitky s cvičnými otázkami, které na test připravovaly. Dokonce nevěděly ani to, že je třeba se na něj připravovat a že se na něj děti v lépe informovaných rodinách v potu tváře připravují, často v placeném doučování. Kolem podoby testů a nyní již všeobecně přijímaného poznání, že žádný test není přípravě odolný, se tak točila velká část veřejné debaty nad plánovanou reformou. Pokud uznáváme, že se na test dá připravit, musíme udělat i další krok a přiznat si, že kdo má lepší rodinu, bude mít nejspíš i lepší přípravu a test tedy taky pravděpodobně lépe složí. Což prakticky znamená nerovnost v přístupu ke vzdělání a na to je současná britská společnost hodně citlivá, napříč politickým i názorovým spektrem.
Reforma pro nemajetné? S velkým otazníkem
Plán Theresy Mayové má podle jejích slov napomoci sociální mobilitě. Mnoho skeptiků ale říká, že se stane opak. Místa v nově vzniklých gymnáziích podle nich zaberou děti z ambiciózních středostavovských rodin, které by jinak poslaly děti na školy soukromé. Autoři nápadu slibují korekci pomocí různých forem pozitivní diskriminace, například kvót pro děti, které mají nárok na obědy zdarma, což indikuje ekonomicky slabou rodinu. Co ale děti, jejichž rodiny jsou na tom jakž takž dobře, takže o dotované obědy nepožádaly, ale rozhodně nepatří k dobře zajištěným ani vzdělaným vrstvám?
Stejná rétorika provázela zavedení nového vzdělávacího systému v polovině čtyřicátých let minulého století, jenž v realitě fungoval jako krutá soutěž o místa na gymnáziích s dvěma třetinami poražených, kterým bylo vnuceno nelákavé náhradní řešení, často s neblahými důsledky na celý život.
Proti je i hlavní inspektor
Proti plánu Mayové se postavil na konci své kariéry ve vzdělávání i hlavní školní inspektor. Sir Michael Wishaw, syn poštovního doručovatele, kterému na začátku loňského roku skončil mandát, médiím řekl: “Do školství a na tuhle pozici jsem přišel proto, abych zvedl standard pro všechny děti, nejen pro menšinu. A gymnázia jsou z podstaty školou pro menšinu.“ To, co navrhuje Mayová, podle Wishawa vzdělávací podmínky pro většinu dětí zhorší a bude společnost rozdělovat. Deník Independent citoval jeho slova z pořadu BBC Radio 4 Today: „Pokud chceme uspět v konkurenci se zbytkem světa, musíme se postarat o to, aby dobrých školních výsledků dosahovala velká část dětí. Obávám se, že když je v 11 letech rozdělíme na ty, kterým je určeno nejlepší vzdělání, a na ty ostatní, tomuto cíli se nepřiblížíme.“
Reforma narazila i u členů konzervativní strany
K návrhu se staví chladně i vzdělávací výbor britského parlamentu, v jehož čele stojí člen konzervativní strany, strany Theresy Mayové. Výbor ve své zprávě kategoricky požaduje důkazy pro to, že založení nových gymnázií přispěje ke snížení rozdílu ve školních výsledcích mezi dětmi z chudých rodin a jejich vrstevníky z lépe situovaného prostředí. Iniciativu nepodpoří, pokud nebude zjevné, že opravdu zvýší sociální mobilitu a zlepší podmínky pro všechny, zejména pro znevýhodněné děti. Výbor se ve své zprávě také domáhá přesvědčivých a věrohodných návrhů, jak budou eventuálně nové výběrové školy nápomocné těm stávajícím.
Realizaci plánu brzdí též finanční otázka věci. Ač se o reformě hodně mluvilo, v rámci současného rozpočtového období se na ni až do roku 2020 nenajdou potřebné finance. Navíc, jak se ukázalo, nemá společenskou podporu, takže možná zůstane jen nápadem.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
1) jednotné nevýběrové vzdělávání = rovný přístup ke vzdělání = demokratizace školství
2) kdysi existoval test všeobecných studijních dovedností, jehož úspěšné složení bylo podmínkou pro přístup k elitnímu vzdělání, což odporuje bodu 1
3) studenti, kteří u zmíněného testu neuspěli, byli písemně informování o tom, že konkrétně na víceletá gymnázia, ani na vysoké školy se nedostanou, což někteří jedinci i oplakali
4) před sedmdesáti lety byly učebnice k přípravě na zmíněný test drahé a nedostatkové a lépe se tak mohli připravovat ti movitější
…
Toto je výcuc hlavních argumentů z článku, které prý zmíněná anglická „proti-gymnaziální většina“ prosazuje. Argumentovat tím, že před skoro čtyřmi generacemi byly drahé učebnice mi nepřijde moc relevantní v době, kdy se k učebnicím mohou dostat i zcela nemajetní. V systému, kde stát platí vaše vzdělání, je jeho snaha dopředu si ověřit, zda na to vzdělání máte buňky, zcela v pořádku. Stejně jako dopis, ve kterém vám sděluje, že vám nebude z veřejných peněz platit školy, které nemáte šanci dokončit. Zajímavé je, že když je na takovém dopise razítko školy, nikomu to nevadí, jakmile je ale na tom samém dopise ratízko státní instituce, všichni se mohou přerazit, jak se snaží trumfnout ostatní v pomlouvání státu.
Zdaleka největší pitomostí ale je představa, že odebráním svobody rozhodování někomu dopřejete rovnost. Víceletá gymnázia vznikla, protože existuje určitá část obyvatel, pro které studium na druhém stupni základní školy nepředstavuje žádnou výzvu. Snaha tyto lidi cíleně ignorovat, protože ostatní budou jako pan Horrie plakat, že nemohou tyto lidi následovat na jejich elitní školy, nemá nic společného s rovnostářstvím ani demokracií. A vysvětlení Sira Michaela Wishawa, že nebude podporovat víceletá gymnázia, protože nejsou dostatečně většinová a my potřebujeme, aby dobrých výsledků dosahovala většina, je naprostá zhůvěřilost. Zaprvé – nepotřebujeme dobré školní výsledky, ale dobré vzdělání, což jsou obzvlášť v dnešní době bohužel dvě zcela odlišné věci. Zadruhé – nepotřebujeme dobré výsledky, ale co nejlepší výsledky – pokud má někdo na to, aby byl lepší, než jiní, proč mu v tom bránit jen kvůli ublíženeckým a poraženeckým pocitům většiny?
Já sama jsem šla na gymnázium v 15 letech a nezdá se mi, že jsem o něco přišla.“Třídit“ děti v 11 letech, je podle mě zbytečně brzo.Navíc u nás je přece možné se dostat na vysokou školu i z jiných středních škol,nejen z gymnázia.
Já jsem také absolvoval gymnázium. Dokonce takové, které mělo studenty na čtyřleté i osmileté studium, takže jsem mohl srovnávat. Já byl v té čtyřleté části a mohu Vám upřímně říct, že mezi mou třídou a „vedlejší“ osmiletkou byl přímo propastný rozdíl prakticky ve všem, co dělá studenta studentem. Ten rozdíl byl tak velký, že se nám ho navzdory vší snaze podařilo srovnat až před maturitou a pak na vysoké škole. Pokud je gymnázium skutečně kvalitní výběrovou školou (a já věřím, že to Vaše bylo, stejně jako to moje), pak čtyřletí studenti přicházejí opravdu o hodně.
Prosím, nepoužívejte termín „třídit“ v tomto kontextu. Tady přece nejde o žádné třídění. Žáci dnes sami rozhodují o tom, na jaké školy půjdou, a také sami rozhodují, zda na těchto školách uspějí. Volba vhodné školy, studijní disciplína a rozvoj studijních dovedností s pomocí k tomu určených učebnic – to všechno je dnes plně v kompetenci studentů, nikdo (snad občas kromě rodičů) jim do toho nemluví. Když někdo neuspěje, není to tím, že by ho stát srazil na kolena a pak „vytřídil“. Je to proto, že selhala jedna z těch tří zmíněných věcí. Slovo třídit je ve vztahu k výběrovému školství podle mě přehnaně konfrontační, byť tento způsob rétoriky odpovídá zaměření těchto stránek.
Ano,souhlasím,že slovo „třídit“ není nejpřesnější,proto ho mám také v uvozovkách.Také nemám nic proti výběrovým školám,ale nemyslím,že by je mělo navštěvovat 10% dětí ,(v Praze pak se to blíží 20%).Ideální by bylo zvyšovat kvalitu druhého stupně základních škol a tím snížit přetlak na osmiletá gymnázia.
Říkáte, že je třeba zvýšit kvalitu druhého stupně, ale proč? Ona snad poklesla pod přijatelnou úroveň? Když pominu dnešní trend školní indoktrinace různými státnem podporovanými ideologiemi, pak je výuka samotná víceméně až na drobnosti stejná, jako před třiceti lety. Ano, nepracuje se s logárem, ale s kalkulačkou, a rozvíjí se počítačová gramotnost, ale větný rozbor, násobilka, severní a východní šířka, a zlatá bula se učí pořád a pořád stejně. Samozřejmě tím nepopírám očividný odliv tahounů na gymnázia. Jenom vidím příčinu jinde. Přesněji dvě příčiny.
První – nezměnily se ani tak školy, jako spíš žáci, kteří se svým studijním povinnostem nevěnují ani zdaleka tolik, jako generace před nimi, takže zákonitě nemohou vykazovat nějaké smyslupné výsledky. Zdůrazňuji, že nehodnotím proč to dělají, ani zda je to dobře, nebo špatně, ani jestli to má či nemá smysl. Jenom konstatuji, že nevyhnutelným důsledkem tohoto faktu jsou nižší studijní výkony.
Druhá – Společnost vychází vstříc a uvolňuje kdysi výrazně přísnější podmínky pro maturity a vysoké školy. Na jednom konci tím deformuje přirozený výběr škol, kdy by většina tahounů zůstala na druhém stupni a na gymnázia šlo jen minimum z nich, a na druhém konci tím způsobuje, že u maturity propadne šíleně moc lidí, protože na studijních oborech jsou i lidi, kterým by bylo lépe na nematuritním oboru, ale šli tam, protože bylo jednoduchý se tam dostat a neřešili, že nejde jen o to se tam dostat, ale také udržet.
Ano,školy se nezměnily,učí se pořád stejně,ale svět se mění čím dál rychleji a naše školslství na to dost rychle nereaguje.Dalším problémem je nedostatek učitelů,dnes sehnat učitele s aprobací,kterou právě potřebujete ,je někdy skutečně problém.Ale naprosto souhlasím s Vaší druhou příčinou.Dnes se opravdu dělají maturitní obory i ze škol,kde by vůbec být nemusely.Potom se nemůžeme divit,že tolik studentů u maturity neuspěje.
Co přesně podle Vás znamená konkrétně pro školy, že se „svět mění“? Změn se kolem nás děje hodně – kterým z nich se podle Vás školy mají ale nezvládají přizpůsobovat?
Jak to totiž vidím já, tak pomineme-li různé ideologické a geopolitické změny, které by vzdělávání ovlivňovat neměly, a technologický „pokrok“, který je už pár desítek let především kvantitativní, nikoliv kvalitativní, pak nám zbývají pouze požadavky různých zájmových skupin, které jsou mnohdy motivované nikoliv obecným prospěchem, ale finančním ziskem těchto skupin (dvěma takovými jsou zaměstnavatelé obecně a společnosti EDUin a H-Mat). Mnohé z těchto požadavků jsou navíc přinejmenším velmi diskutabilní, ne-li rovnou naprosté nesmysly – například ten, že v 21.století je studium násobilky přežitek, jak zde prezentuje paní Fialová.
Měli jsme kvalitní školství,řekněme tak pro první polovinu dvacátého století.To už rozhodně nestačí a mnoho zemí v Evropě i ve světě to už pochopilo.Nestačí děti vzdělávat pro jednu konrétní odbornost,ale vést je k celoživotnímu vzdělávání,schopnosti spolupracovat,třídit informace .Také jazykové vzdělávání je na dnešních hlavně základních školách většinou dost tristní. Většinu rutinních čiností budou v dohledné době vykonávat chytré technologie,naše školství teď spouští ověřování nového systému učení IT technologií.Dva roky se to bude ověřovat a když se to osvědčí,tak se to pak zavede.Dovedu si tu rychlost představit,mám dost zkušeností. Vzhledem k tomu,že je dnes první školní den,přeji všem učitelům,kteří to myslí s dětmi vážně a učí srdcem, mnoho úspěchů a pevné nervy
Jak se podle Vás pozná kvalitní školství? Pokud jde o konkurenceschopnost napříč zeměmi, tak tu jsme například měli až do vstupu do EU.
Dnes nemají žáci hlavně kvůli společenskému klimatu i rodinné výchově ani to málo snahy se učit, aby zvládli těch pár let na škole. Jak je podle Vás mají školy v této situaci vést k tomu, aby se dobrovolně vzdělávali i po škole?
A co znamená ten „nový systém učení IT technologií“?
„… k co nejjednotnějšímu nevýběrovému všeobecnému vzdělávání, což souzní s většinovou představou o právu na rovný přístup ke vzdělávání…“
To je jako kdybyste se setkali s dvěma lidmi – jedním hladovým a druhým žíznivým – a řekli jim, že v rámci boje za rovný přístup k potravinám jim dáte buď oběma jídlo, nebo oběma pití, nebo nikomu nic, protože dát každému to, co potřebuje, je elitářské výběrové a nerovnostářské a musí být vymýceno.
Hledejte nespravedlnosti tam, kde skutečně jsou, a nevytvářejte je tam, kde dosud nebyly.