Kateřina Vrtišková ze ZŠ Jílové u Prahy je loňskou vítězkou soutěže Global Teacher Prize o nejlepšího učitele. Součástí výhry byla stáž ve Finsku, které je známé svým skvěle fungujícím školstvím. „Ta důvěra, která ve Finsku prostupuje všemi vrstvami škol, ale i celé společnosti, je úžasná. Užitek z ní mají všichni,“ říká.
Jak dlouho jste ve Finsku mohla pobýt a jaké školy jste navštívila?
Byla jsem tam loni v listopadu od neděle do čtvrtka, což není zas tolik, ale program byl nabitý od rána do večera. Navštívila jsem vesnickou malotřídku, kam chodí asi 65 dětí, městskou školu podobně velkou jako je ta, v níž sama učím (asi 700 dětí) a také pedagogickou fakultu.
Rozhovor s Kateřinou Vrtiškovou o tom, jak sama učí a jak přistupuje k dětem, čtěte zde
Našla jste ve Finsku nějakou přímou inspiraci, něco, co by se dalo hned zavést ve vaší škole?
Hodně mě inspirovala práce s týdenními plány – paní učitelka je v pondělí dotváří na základě diskuze s dětmi ve třídě. Každý žák si potom během týdne jede podle svého: může pracovat, na čem chce, s kým chce, a na malotřídce třeba i kde chce – děti si posedaly porůznu po celé škole. Zároveň ale vědí – a jsou k tomu od 1. třídy vedené – že zodpovědnost za splnění domluvených výstupů do stanoveného termínu je na nich. Já sama týdenní plány s dětmi taky dělám, ale po návštěvě Finska se chci zamyslet nad tím, jak je do toho víc zapojit.
Frontální výuka ve Finsku neprobíhá vůbec?
V jakékoliv hodině se děti po zadání práce rozejdou a pustí se plnění úkolu tak, jak kdo potřebuje. Samostatně, ve dvojici, ve skupině. Paní učitelka je k dispozici všem, kteří potřebují konzultaci. A pokud si více dětí nezávisle na sobě vyžádá stejnou radu, proběhne „výuka“ tak, jak ji známe. Vychází ale z potřeb dětí, ne učitele. Obecně každý učitel může pracovat, jak chce, funguje to na důvěře: dodržíš státem dané kurikulum a způsob práce si vybereš sám. Žádné kontroly, žádné hospitace, žádné pololetní testy s porovnáváním tříd mezi sebou. Překvapivým výsledkem je, že mezi školami jsou minimální rozdíly – nemusíte pátrat, kde ve městě se nachází nejlepší škola, ani plánovat, jak do ní dopravovat své dítě. Nejbližší škola je totiž stejně kvalitní jako ty ostatní. Kdyby mi to říkali jen učitelé, asi bych tomu ani nevěřila, ale potvrdil to i synovec mého průvodce, který kvůli stěhování zažil více škol.
Startuje druhý ročník ceny pro inspirativní pedagogy Česka – Global Teacher Prize CR
Národní varianta mezinárodní ceny pro inspirativní učitele, jejíž vítězkou se loni stala právě Kateřina Vrtišková, zahájila svůj druhý ročník. Nominovat kandidáty je možné na webových stránkách ceny do 22. března. Vyhlášení vítězů proběhne v červnu.
Jak si to vysvětlujete?
Je to podle mě tím, že když nastane problém, škola si „beztrestně“ může říct o podporu. Taková atmosféra tam panuje na všech úrovních: když někdo něco nezvládá, nikdo to nebere jako ostudu, prohru, ale jako něco běžného, co se může stát každému. Platí to pro učitele, ale i pro žáky: je normální říct si spolužákovi o pomoc, nesoutěží se. Dětem není hloupé si o pomoc říct a učitelům nevadí, když si děti pomáhají. Cílem vzdělávání není někoho nachytat ani vyzdvihovat chyby. Stát, a tím pádem i škola, klade důraz na spolupráci a rozvoj sociálních vztahů mezi dětmi.
Jaká je ve finských školách atmosféra?
Velmi pohodová – děti oslovují učitele jménem. Téměř všichni chodí v ponožkách. A co je zajímavé: na chodbách nikdo permanentně po celou přestávku nevartuje a neumravňuje.
Žádné dozory?
Když jsem se na to učitelů ptala, říkali: jsme na tom obědě taky, sedíme a jíme a kdyby se něco dělo, můžeme zareagovat. Stejně tak volně procházíme po chodbách. Cílené služby mají jen na velkou přestávku, kdy se chodí ven – ale i tam je s dětmi učitel hlavně pro případ, že by se něco stalo, tedy aby pomohl, ne aby prudil. Ta důvěra, která ve Finsku prostupuje všemi vrstvami škol, ale i celé společnosti, je úžasná. Je to vidět třeba v jídelně: děti si vybírají a nakládají na talíř jídlo a jeho množství podle vlastního uvážení. Zbytky v podstatě nejsou. Nikomu nic nepadá na zem, zvládají to i prvňáci.
Vám se to ale daří – mít partnerský vztah se svými žáky?
To ano, přístup k práci i k žákům mám asi podobný, jako jsem viděla ve Finsku, ale tam je úžasné, že je to součást kultury. Takhle se jedná, takhle se s žáky mluví, a platí to plošně. Kdyby se tomu některý učitel vymykal, asi by se mu dostalo nějaké zpětné vazby.
Stihla jste si všimnout, jak se ve Finsku pracuje se slabšími žáky?
Už v polovině listopadu fungovala skupinka dětí napříč prvními třídami – bylo jich tam asi osm – které mají potíže v matematice. A tak si je občas takhle pohromadě vytáhnou na speciální hodinu. Nezískají ale žádnou nálepku a jakmile zvládnou, co jim chybí, pokračují dál s ostatními.
Jaká je spolupráce mezi školou a rodiči?
Zdálo se mi, že dost úzká. V malotřídce jsem měla možnost zrovna zažít rozsáhlý, několikatýdenní projekt vedený maminkou, která je odbornicí na danou problematiku. Páťáci a šesťáci si hráli na firmu, která přemýšlí, co produkovat. Něco takového se na našich školách děje třeba při přípravě adventního jarmarku, ale tohle bylo mnohem sofistikovanější: zjišťovali, jaká by byla po produktu poptávka, seznamovali se detailně s tím, jak to ve firmě funguje a zrovna tam byli na návštěvě dva mladíci z reklamní agentury, kteří jim říkali, jak se vytváří logo.
Jaké to bylo na pedagogické fakultě?
Tam jsem si připadala jako v pohádce, počínaje prostory, technickým vybavením… Ale hlavně mě okouzlilo, jaký vztah panuje mezi studenty a profesory. Vše funguje na partnerské úrovni, ve stylu: jde nám o společnou věc. Ve Finsku je mnohonásobný převis uchazečů o studium učitelství a i studium je mnohem náročnější. Studenti mají mnohem víc praxe a opravdu už na škole si každý adept vyzkouší učit.
Je ještě něco, co vás ve Finsku překvapilo?
Třeba to, že rodiče nezaplatí v průběhu celé základní školní docházky za vzdělávání ani euro. Zdarma jsou obědy, učebnice, pracovní sešity, veškeré pomůcky, výlety a v současné době má přijít legislativní změna, která zajistí, že zdarma bude pro školní skupiny i doprava. Naopak mě překvapilo, že ne všechny finské školy jsou bohaté. Když škola například nemá na učebnice, tak je žáci nedostávají a učitelé si vytvářejí materiály sami. Zajímavé je, že i kdyby rodiče svým dětem učebnice koupit chtěli, do školy je nosit nesmí. Ze všeho je vidět snaha zajistit rovný přístup ke vzdělávání pro všechny.
Je něco, co by se na finském školství dalo podle vás ještě zlepšovat?
Oni sami neusínají na vavřínech: kromě reforem, které tam probíhaly už dříve, teď mají za cíl více provázat výuku. Nejít po předmětech, ale po tématech. Je to všechno o přístupu k životu. Stát si prostě řekne: takhle to chceme, a tak pro to vytvoříme podmínky. To je tam cítit ze všeho, třeba i z toho, jak vypadají chodníky. Jsou široké, půlka z nich je vyhrazená pro cyklisty a je širší než naše cyklostezky. Taky většina dětí jezdí do školy na kole, a to v jakémkoli počasí a často velké vzdálenosti.
Kateřina Vrtišková chtěla být učitelkou odmala. Nedostala ale doporučení na střední pedagogickou školu, a tak vystudovala knihovnictví. Po maturitě šla na pedagogickou fakultu, absolvovala v roce 1997. Od té doby učí – nejdřív na základní škole ve Vraném nad Vltavou, nyní ve druhé třídě ZŠ v Jílovém u Prahy.
Rozhovor vznikl pro časopis Řízení školy, kde byl zveřejněn v únorovém čísle.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Nový Rámcový vzdělávací program odstartoval i v mateřských školách formu týdenních plánů, učitelka si je zpracovala a podle zájmu dětí doplňovala v tématu. nabídka pro děti byla v různých aktivitách, tak aby děti měly téma možnost zpracovávat v širších souvislostech. Pokud byla třída dětí, která se v tomto systému pracovat, bylo možné u starších dětí, po zadání úkolu nechat děti pracovat ve skupinách. ne všechno se ovšem dalo takhle dělat, protože v mateřské škole se děti seznamují také s novými pojmy, učí se dovednostem, které budou potřebovat v ZŠ a pokud se v některých oblastech ještě dostatečně neorientují potřebují vysvětlení. také pohádky poslouchají společně, společně navštěvují kulturní akce apod. jsou činnosti , jako výtvarné, pracovní, rozvíjení rozumových dovedností v oblasti přírody, lidského těla, orientace na ploše, v prostoru, a pod. mají děti možnost pracovat ve skupinách, nebo samostatně. Všechno jde, ale pokud, jak se to stává teď běžnou součástí výuky, že některé děti nejsou schopny samostatně, ani ve skupině plnit úkoly, nastupují asistenti. Práce je trochu komplikovanější, protože se stává, že dítě, nebo víc dětí zabere pozornost na sebe a ostatní děti sice pracují samostatně, ale už nemají tolik možností komunikace s učitelkou. Není problém, pokud je dítě schopno plnit alespoň v přiměřeném tempu úkoly s ostatními. Horší situace nastává, když dítě úkol samostatně nedokáže plnit a jeho chování ruší ostatní. měla jsem možnost si vyzkoušet práci v kolektivu dětí, kde dítě samo umělo ovládat své chovaní, i když individuální plán jako integrované dítě mělo. Stíhala jsem individuální práci s tímto dítětem. Pak jsem zažila další třídu, kde dítě, nebylo někdy schopno zvládat své chování, chyběly komunikační schopnosti, řešilo problémy násilím, protože komunikace vázla. Dalo hodně práce a vysvětlování, jak řešit spory při činnostech a hrách dětí. Snaha od dětí byla dost velká, jenže i ten pohárek trpělivosti i u těch dětí přeteče. Bylo to dost náročné i na vycházkách. Nekontrolované reakce dítěte, bez zábran a znalostí možného nebezpečí na silnici a v méně přehledném prostoru. Učitelka nese zodpovědnost za všechny děti. Je to hodně náročné. Na vycházku už jsme asistentku neměly a tak vycházka nebyla o objevování nových věcí, ale o hlídání dítěte, aby se zdravé dostalo zase zpátky do školy. Nové metody práce s dětmi jsem si vyzkoušela. Když byla třída vnímavých dětí, dalo se udělat spousta věcí. Měly jsme děti, které objevily krásu přírody a tak práce s encyklopediemi byla na pořadu každého dne, vycházky byly naplněné pozorováním přírody a všeho co k ní patří. Byla to krásná a radostná práce.
„Jde nám o společnou věc“.Dlouhodobě. Pomáháme si. A školy i učitelé mají „důvěru“………..U nás -hudba budoucnosti, možná.
Paní Leo, to není hudba budoucnosti, tenhle ten typ práce jede na naší škole už dost dlouhou dobu, proto můžu hodnotit, jak se pracuje ve skupinách bez problémů a ve skupinách, kde se problém vyskytne. proto mi nesedí dohromady práce podle nových RVP a inkluze naplno. Někdo nepřemýšlel, nebo snad jen tak od stolu a možná nad něčím jiným.
Hodně školek opravdu takhle pracuje,také je to na přípravu snadnější, ,než na základních školách.Na základkách to zdaleka není tak běžné,věřte mi.Je to spousta práce navíc,zvlášť pro toho,kdo na to léta nebyl zvyklý.
Už ve školkách je velký rozdíl, co se přípravy dětí týče. Dodnes si pamatuji, jak učitelka v první třídě byla překvapená, že děti „nic“ neumí, a že byla zvyklá na jinačí prvňáky. Byla to její první třída po přestupu z jiné školy. Zarazilo mě, jak minimálně (ne-li vůbec) spolu MŠ a ZŠ komunikují, co se přípravy a vzdělávání dětí týče. Zároveň pro mě nastalo nemilé překvapení asi měsíc před zápisem do první třídy, když mi ředitelka MŠ řekla, že naše dítě na nástup do školy nedoporučí. A to jsem to z ní ještě musela pomalu páčit, sama od sebe by mi to nejspíš nikdy neřekla. Do té doby bylo vše absolutně bez problému a vyvíjelo se naprosto v pohodě. Je to o lidech. Někde to jde a někde to nejde a když má člověk s čím srovnávat, tak z toho, na mě jako rodiče, jde až hrůza, kolik je povolené benevolence v rámci svěřených kompetencí.
Tomu nerozumím.Učitelka v mš Vám může doporučit třeba návštěvu pedagogické poradny,má-li pochybnosti o zralosti dítěte.A ta Vám pak doporučí,nebo nedoporučí třeba odklad školní docházky.Ale rozhodnutí je stejně na rodičích.A nevím, jak kde ,ale většinou mš a zš spolupracují dost dobře.Ale záleží na lidech,jak správně říkáte.
Ano, to už vím také. Pouze jsem napsala, co mi bylo řečeno a v tu chvíli jsem opravdu netušila, jaké pravomoci v tomto MŠ mají. Moje chyba, příště už se to nestane 🙂
Praxe v naší MŠ byla taková, že z PPP posílali dotazníky pro vyplnění žádostí o vyšetření dětí v období před zápisem do 1. třídy ZŠ . Po dohodě s rodiči jsme tyto dotazníky se souhlasem rodičů posílaly zpět a při účasti při zápisu do školy jsme učitele, kteří zápis prováděli informovaly s rodiči. Na spolupráci naší MŠ a ZŠ si nemůžu stěžovat. Ba naopak zajímaly jsem se víc my, jak naše děti ve škole prospívají a učitelé si na spolupráci zvykli a počítali s námi.
Evo, takhle by to dle mého mělo fungovat všude! Vzhledem k pozdnímu „přiznání“ vedení MŠ, že je nějaký problém, jsme PPP před zápisem nestihli. Ve finále se naštěstí jen potvrdilo to, co jsem vnitřně vnímala, a to, že žádný problém opravdu není. Podpořila mě logopedie, kam jsme pravidelně docházeli, PPP a vlastně i ve škole u zápisu bylo vše na výbornou. PPP si samozřejmě vyžádala i vyjádření z naší MŠ (tou dobou už po zápise) a najednou se žádný problém nevyskytoval ani tam a vše byl pouze můj výmysl a vyšetření v PPP pouze na mou žádost a na můj podnět. Dodnes jsem nepochopila o co tam tenkrát šlo a vlastně už je to jedno. Děcku se daří, školu zvládá v rámci svých možností s přehledem a jsem moc ráda, že jsem se tenkrát nenechala zastrašit.
Paní Kateřino, napadá mě jeden důvod, proč by Vám paní ředitelka bránila, ale možná je to jen moje domněnka. Vaše dítě je narozené už v období června až srpna a paní ředitelka mohla operovat vysvětlením, že je ještě nevyzrálé. A možná v tom byl problém nižšího stavu dětí a paní ředitelka chtěla stavy udržet. Nechci jí křivdit, ale jen si ověřte, kolik nastoupilo příští rok dětí. možná tam sehrála taky roli logopedie a paní ředitelku přesvědčilo vyjádření odborníků, třeba je potřebovala.
To je samozřejmě nesmysl. Finové i další Seveřani mají společnost založenou na zcela jiných principech, než Češi, především na disciplíně, odpovědnosti, zodpovědnosti, skromnosti, spolupráci, poctivosti, dodržování pravidel, tvrdé práci, samostatnosti atd. a podle toho vypadá i jeijch školství. Soukromé školy tam téměř neexistují a množírny titulů, které jsou významnou části českého školství, už vůbec ne. Česká společnost je naproti tomu z velké části založená na podvodu, nenávisti, kastách, nezodpovědnosti a populismu. Poslední skutečný ministr školství v ČR byl pan prof. Petr Vopěnka. Po něm už přišli, raději nebudu komentovat.
Osobně si myslím, že i Češi mají spoustu dobrých vlastností, na kterých mohou stavět, a tak jako Finové se rozhodli, že chtějí něco změnit, kolektivně, není to zapovězeno ani nám. Možná se u nás moc nedaří reformy nadesignované státem, ale spousta škol funguje dobře či dokonce skvěle, to znamená, že máme schopné lidi v praxi a zákony, které jim dávají poměrně velkou autonomii. Rozdíly mezi námi a Finskem jistě jsou, nemá cenu je popírat, ale zde jsou zase jiné možnosti. Když se ale odsoudíme jako líní a neschopní (i když většinou myslíme ty druhé), pak se ničím pohnout nedá. Pro člověka, který zná zblízka i jiné kultury, je do očí bijící ponurý pohled velké části Čechů na sebe sama, teda spíš na své krajany. Sebekritičnost je dobrá, pokud ale neznamená, že nad vším mávneme rukou jako nad ztracenou věcí. Záleží na každém z nás, a to doopravdy, nikoli symbolicky.
V tom je možná ten rozdíl. Tady jede každý sám za sebe, neřeší se celkový dopad z pohledu okolí – společnosti. Dovedete si představit, že by zde nějaká škola „zakázala“ rodičům, aby svým dětem kupovali učebnice a nosili je do školy? Jak by k tomu přišel chudáček Jaroušek, že se musí učit jen z kousku papíru, když Edík ze školy hned vedle má tak krásně ilustrované, barevné a zajímavé učebnice??? Konkrétně tohle si prostě u nás představit nedokážu. Vždy myslí většina v první řadě sama na sebe, neřeší, proč to tak ta škola má, co za tím je, jaký je její koncept a už vůbec mi nepřijde, že by zde české klasické školství zažívalo jakýkoli respekt. Jakmile někomu něco nevyhovuje, požaduje přizpůsobení svým potřebám, nikoli kolektivním. Pokud máte jinou zkušenost, tak je to pozitivní zpráva, že vidíme světlo na konci tunelu 😉
To máte pravdu. Já to myslela tak, že u nás musíme vycházet z jiných silných stránek:-), třeba z toho, že hodně lidí „umí“, je šikovných. Neumíme se sjednotit, lidé nevěří systému ani druhým lidem, a tak se rozhodnou, že nejlepší je se starat jen o sebe, i když na tom nakonec všichni tratí. Moje úvaha je, že když si každý z nás vezmě za úkol být stoprocentně důvěryhodný a poctivý a bude se ohlížet i na zájmy celku, postupně důvěra v naší společnosti naroste. Já věřím, že se to vyplatí i každému individuálně, chovat se slušně, nenechat se strhnout, vidět lepší stránku věci a dotahovat na ni… Každý máme slabé chvilky, ale co nás drží, je právě ta víra, že to jde i jinak, a že k tomu můžeme přispět. Nebo ne?
Já bych to neviděla tak zle. Náš pan ředitel zakázal do třetího dilu slabikáře psát. Přestože školský zákon stanovi, že učebnice prvňáčkům zůstávají. Bylo nám hloupé koupit ho jen našemu synovi. Tak jsme jich koupili 20 a byl klid. Neměla jsem náladu ani čas se s ředitelem hádat
Tak to je dobrý 😀 😀
Tak to asi koukal „jak sůva z nudlí“,jak říkala moje babička.Ale o tom to taky je,zajímat se o dění ve škole a pomáhat,je-li to v našich silách.
Taky pokus o rovný přístup ke vzdělávání, svým způsobem. 🙂
Ne to není pokus o rovný přístup. To je zoufalství rodiče, kterého už nebaví vysvětlovat zastupitelům, že je v naší škole něco špatně. Ono se stejně nic nevyřeší, protože zastupitelstvo škola obvykle nezajímá. Zpravidla se jim zavře huba akcí školy typu masopust, ale to, že se porušuje školský zákon, že tělocvikář učí matematiku, to nikoho nezajímá. Viděla jsem výsledky přijímaček na nečisto, bylo to k pláči. Ne ale vážně, paní učitelka je strašně fajn a připadalo mi to nejschůdnější řešení koupit to všem, aby měla čas na jiné věci. Dětem se opravdu věnuje.
Aktivni pristup rodicu ke skole je v zasade chvalyhodny, i kdyz spousta ucitelu ho ma plne zuby. A ted jde o to se v tom vyznat. Existuje nepreberne mnozstvi kombinaci na ose rodic je informovany, skola moc ne, nebo naopak. Nekteri rodice skolam doslova brani, aby udelaly zmeny, jini rodice o to same prosi ucitele, kteri se nechteji hnout z mista. Co je u vas presne problem? Co je podle vas porusenim skolskeho zakona? A cim je pani ucitelka, ktere si vazite, jina? A je jedina takova? Ptam se, protoze me to opravdu zajima. Nezpochybnuji to, co rikate.
Co je v daném případě porušením školského zákona?
§ 27
Učebnice, učební texty, školní potřeby
(1) Ministerstvo uděluje a odnímá učebnicím a učebním textům pro základní a střední vzdělávání schvalovací doložku na základě posouzení, zda jsou v souladu s cíli vzdělávání stanovenými tímto zákonem, rámcovými vzdělávacími programy a právními předpisy. Učebnicím a učebním textům pro zdravotnické obory středních škol ministerstvo uděluje a odnímá schvalovací doložku v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví. Seznam učebnic a učebních textů, kterým byla udělena schvalovací doložka, zveřejňuje ministerstvo ve Věstníku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „Věstník“) a způsobem umožňujícím dálkový přístup.
(2) Školy mohou při výuce kromě učebnic a učebních textů uvedených v seznamu podle odstavce 1 používat i další učebnice a učební texty, pokud nejsou v rozporu s cíli vzdělávání stanovenými tímto zákonem, rámcovými vzdělávacími programy nebo právními předpisy a pokud svou strukturou a obsahem vyhovují pedagogickým a didaktickým zásadám vzdělávání. O použití učebnic a učebních textů podle věty první rozhoduje ředitel školy, který zodpovídá za splnění uvedených podmínek.
(3) Žákům základních škol a dětem zařazeným do přípravných tříd (§ 47) jsou bezplatně poskytovány učebnice a učební texty uvedené v seznamu podle odstavce 1. Žáci prvního ročníku základního vzdělávání a děti zařazené do přípravných tříd tyto učebnice a učební texty nevracejí, žáci ostatních ročníků základního vzdělávání jsou povinni učebnice a učební texty vrátit nejpozději do konce příslušného školního roku.
– tedy pokud vedení školy přijde s požadavkem nepsat v první třídě do slabikáře /jedná se vlastně o pracovní sešit) tak nepochybně zákon porušuji
– naše paní učitelka určitě není jediná úžasná učitelka, těch jsou mraky. Syn je již ve čtvrté třídě, má jí moc rád, respektuje jí. Vlastně nikdy neříkal, že nechce do školy a to je pro mne důležité, kdyby byl negativní v přístupu ke škole, asi by bylo něco špatně. Vlastně mi primárně vadilo, že budou mít zkomplikovanou práci nemožností vyplňovat přímo ve slabikáři.
– nejsem alternativní matka, neprotestuji vůči všemu ani neběhám do školy řešit každou maličkost.
– když jsem řešila stravování (opravdu to byla katastrofa) tak to bylo taky vtipné. V okamžiku, kdy jsem vedení sdělila, že se do jídelny dostavím, abych případně nekvalitní jídlo reklamovala (zde platí úplně stejná pravidla na ochranu spotřebitele) vedení se vytasilo změnou řádu v jídelně, kde je uvedeno, že rodiče nesmí vstupovat do prostor školní jídelny. No naštěstí jsem to už nemusela řešit, změnila se vedoucí jídelny a dle sdělení syna mu moc chutná.
Tak asi tak, někdy to člověk opravdu nepobírá .
Díky moc za podrobné vysvětlení. Teď se nevyjadřuju k meritu věci, protože mu vlastně úplně nerozumím, ale vzpomněla jsem si, že my jsme jako děti do učebnic psaát nesměly – pracovní sešity nebyly, byly jen sešity:-) – a vždy jsme doufali, že dostaneme nějakou hezkou, skoro novou, zachovalou, ne salát.
Nevidím naši společnost jako línou a neschopnou,tím méně učitele.Bohužel ale nevidím ani ty jiné možnosti,které oproti Finsku máme.
To já zas vidím, v Česku je strašná spousta vynalézavých a vzdělaných lidí, máme dobrou polohu, klima, velkou kulturní nabídku, veřejné knihovny skoro v každé obci, kvalita života je daná i tím, jak snadno můžete příměstským vlakem do přírody, máme tu víc denního světla v zimě, to vše se počítá. Jeden Fin – mimochodem učitel – byl tady u mě na návštěvě a obdivoval naše hospody jako místo živého setkávání. Říkal, že u nich je mimo velká města celkem mrtvo, maximálně stojí ve vesnici fitness centrum… (Neříkám, že to tak je všude, říkám, co jsem od něj slyšela). Je fakt, že jeho podmínky byly s těmi našimi nesrovnatelné. Na vzdělávání dostává spoustu volna, takže si klidně odjel na 14 dní nebo dokonce měsíc sem, jako turista, a u toho se učil, vzdělával, protože si chtěl rozšířit předměty. Co se týče vzdělávání, tak v Česku je výhoda autonomie škol, nemusí být všechno podle jednoho mustru a hodně záleží na vedení. Což se v realitě obráží tak, že máme velké rozdíly v kvalitě škol. Já si osobně nemyslím, že to dokáže srovnat někdo shora nějakými testy a standardizací, ne v Česku. Tady budou testy nedokonalé, přibyde byrokracie a bude to mít malou přidanou hodnotu. Takže autonomie je třeba si vážit a doufat, že se školy budou inspirovat navzájem, buď proto, že sami chtějí, nebo proto, aby nepřicházely o žáky, které rodiče budou dávat do škol s dobrou pověstí. Takže rámcově u nás věřím spíš na reformu zdola, kterou stát rozumně podpoří dobrým koncepčním rámcem, nikoli diktátem. Zatímco Finsko je schopné designovat reformy shora, a držet je, dokud nepřinesou výsledky.
Díky za podrobnou odpověď.Autonomie škol je sice výhoda,ale jen za předpokladu dobrého ředitele,jak sama píšete.Testy ,ani standardizací se toho moc nevyřeší,spíše naopak,souhlas.Ale ani ve Finsku nic takového nemají,alespoň z toho ,co jsem četla,nic takového neplyne.Ale z toho ,co vidím kolem sebe,si nemyslím,že by se školy bály o žáky.Není-li o nějakou školu zájem,zaskočí „místní zastupitelstvo“ a prostě změní „spádovou školu“ třeba pro blízké vesnice.(druhý stupeň).A je to.Škola zachráněna.A věřím,že hodně rodičů z těch vesnic se ani nezeptá,proč teď musí děti přes celé okresní město do horší školy.
Souhlas, rodiče jsou jeden z činitelů reformy zdola… 🙂 Standardizace je považovaná za prostředek zkvalitňování v různých zemích, nemusejí to být formou testů přijímacích zkoušek, ale třeba skrytým anonymním testováním žáků. Hodně se na to věří v USA i ve VB, tam žáky pořád testují, jak měří kvalitu ve Finsku, přesně nevím. V zásadě hodně věcí mluví pro testování, jak jinak zjistit, zda je škola dobrá, že. Ovšem má to i hodně háčků. Jednak se do testů nedá dostat vše, jednak testy mohou být koncipovány špatně… Měření kvality je důležité téma, akorát se riskuje, a u nás obzvlášť, že se nezměří to, co se má změřit… Ale třeba v tom rozhovoru s prof. Rivkinem bylo dost argumentů pro měření kvality. Jinak totiž klesá víra v systém, který se pak rozpadá, a veřejnost začíná volat po standardizaci škol, a na to se rychle reaguje nějakým ne moc šikovným opatřením. No, znáte to sama…:-)
Na standardizaci opravdu nevěřím,spíše naopak. Děti přece také nejsou pouze“stardardní“.Ani rodiče a učitelé ne.V základním školství by naopak měla být možnost si vybrat .Někdo třeba preferuje ten výkon,někdo by rád i jiný přístup.Kvalita obou typů škol ovšem značně kolísá,takže to není snadné.To,že se naše školství zatím nepropadlo ještě hlouběji,je zásluhou těch odhodlaných „srdcařů“,kteří odvádějí dobrou práci doslova“ na koleni“ a nenechají se otrávit.
Možná měla zaznít pro mě velmi podstatná informace- podle zákona je ve Finsku maximální počet dětí 16…to je pak úplně jiná práce😉
Myslím si, že to je zcela podstatná věc a já se za to plně stavím. Tím,že se narvou třídy učitelům, se kvalita výuky nemá šanci měnit k lepšímu. Kvantita dětí převyšuje kvalitu jejich vzdělávání.
To je pravda,Evo,ale zatím není dostatek učitelů ani pro takhle „nacpané“ třídy.A myslím,že se to hned tak nezmění.
Všechno spolu souvisí, ale to je dlouhodobě nedořešená věc, že se začalo s penězmi na žáka, a školy se začaly chovat moc úsporně a pořád uhýbaly. Taky jsem stála jako jedna z těch, kteří žádali před úřadem vlády o zlepšení podmínek ve školství, už je to taky pár let zpátky a pořád se nic moc nemění. Jenom po těch učitelích se toho chce pořád víc a víc. Ti co mají jazykové dovednosti nám možná utíkají jako ti doktoři, za lepším výdělkem.
Článek je velmi inspirativní. Líbí se mi mimo jiné, jak jde volnost ruku v ruce s vedením k zodpovědnosti. Jen mne zarazila ta absence frontální výuky, jak je v článku naznačeno. Omlouvám se, přeci jen jsem laik, ale přesto – to jako paní učitelka rozdá zadání (třeba nová látka zlomky) a když si na to děti nějak samy nepřijdou, tak se jim individuálně věnuje, chodí po skupinkách a vysvětluje ? Nebude to spíše někde jak se říká „na půli cesty“ (jen se frontální výuka považuje za s prominutím sprosté slovo) ? Přitom k prvotnímu seznámení se s látkou (notabene v kolektivu 20-30 dětí) si ve většině případů nic jiného než nějaký frontální výklad představit opravdu nedovedu a je jedno, jestli u toho děti sedí v lavicích, nebo je mají seřazené po osmi do čtverce, nebo sedí na koberci na polštářích. Samozřejmě následně se již s látkou dá dále pracovat různými způsoby a myslím, že i na našich školách se za poslední desetiletí v tomto ohledu dost hlavně na prvním stupni změnilo (pravda je to také o samotném učiteli)… Takže opravdu ve Finsku nic takového jako frontální výuka (myšleno učitel stojí před žáky a všem jim vysvětluje novou látku) neexistuje ? Opravdu od prvního stupně probíhá výuka jen tak, že učitel zadá nějaké úkoly a pak kdo nezvládá, tomu látku vysvětluje ? Nějak si to prostě nedovedu představit. Jinak samozřejmě jedním z kamenů jejich úspěchů je také menší počet žáků na učitele, než je u nás, to bych rozhodně vyzdvihla.
Jestli je pravda,že ve Finsku nepřesahuje počet žáků na třídu 16,tak si dovedu představit,že učitelka může vysvětlit i novou látku klidně ve skupině.V našich podmínkách to samozřejmě možné není a oba styly se musí kombinovat. Frontální výuka není sprosté slovo,ale je špatně,když ji učitel používá stále.
Hezký večer,
zákon o 16 dětech neznám, ve třídách, které jsem navštívila, bylo dětí více, často přes dvacet. Neumím posoudit, jak je to s frontální výukou obecně, mohu mluvit jen o tom, co jsem viděla při své návštěvě. Ať už to bylo na malotřídce nebo v relativně velké městské škole při fyzice či angličtině, frontální výuku jsem nezaznamenala. Kvůli krátké zkušenosti jsem se necítila dostatečně způsobilá účastnit se akvária Eduinu na téma finského školství, ale doporučuji ke čtení např. shrnutí na https://www.eduin.cz/clanky/alena-kulhava-jake-jsou-prakticke-rozdily-mezi-finskym-a-ceskym-skolstvim/
Katka Vrtišková
Moc děkuji za odpověď.Také se mi to číslo nezdálo,proto jsem pochybovala.A přeji moc úspěchů v práci.
Díky za příspěvek. Osobně si myslím, že frontální výuka, neboli výklad pro celou třídu, je funkční metoda, které se nikdo nemusí vyhýbat jako čert kříží ani by se neměla stát strašákem. Jde spíš o tendence a proporce skladby hodiny, o to, zda učitel vnímá jako nutnost vtahovat děti do hodiny, nebo má spíš sklony k tomu „odvykládat“ své, o to, jak velký podíl práce přenáší učitel na žáky, jaký jim dává prostor. Že je někdy praktické něco vysvětlit celé třídě, mně osobně přijde evidentní a neuráží mě to. 🙂 Poslala jsem Váš dotaz o frontálním způsobu výuky ve Finsku dál, třeba nám odpoví někdo z očitých svědků.
Veľmi dobrý článok škoda, že to takto nebolo u nás pred rokmi….