Myslela jsem, že se svou tříletou praxí z české základní školy vystačím i na Lomboku. To jsem se ale pěkně mýlila, říká Adéla Klečková. FOTO: Archiv Adély Klečkové

Tabule se maže koštětem, děti jsou velmi živé a na vzdělání nikomu moc nezáleží, říká Češka, která učila angličtinu na indonéském ostrově Lombok

Adéla Klečková si vždycky přála učit děti v rozvojové zemi. Pomýšlela na Afriku, ale nakonec ji osud zavál na indonéský ostrov Lombok. „Měla jsem tříletou zkušenost z české základní školy, ale na tu jsem mohla rovnou zapomenout. Lombocké děti jsou velmi temperamentní a hlučné. Běhají z jedné třídy do druhé, lezou po stromech anebo se prostě seberou a odejdou. Na chlapce platil snad jen slib, že jim po skončení hodiny pustím fotbalové video,“ vypráví osmadvacetiletá Adéla, která dnes pracuje jako učitelka pro změnu v Kanadě. 

Už dlouho jsem měla sen, jet dobrovolničit do nějaké rozvojové země. Jelikož jsem vystudovala pedagogické lyceum (po něm tedy ještě tělesnou výchovu a sport na Západočeské univerzitě) a tři roky jsem učila na české základní škole, napadlo mě, že i v zahraničí bych se mohla věnovat pedagogice. Lákala mě Afrika, ale bála jsem se nemocí. Na internetu jsem našla českou organizaci Kintari, která pomáhá s výukou angličtiny na indonéském ostrově Lombok. Doslova v džungli, asi 15 minut jízdy na motorce od města Kuta, vznikla díky Kintari školka, kam chodí zhruba 8 dětí. Nedaleko stojí ještě místní škola, i tu podporuje česká organizace. 

O Indonésii jsem moc nevěděla a o ostrově Lombok už vůbec ne. Na internetu jsem našla krásné fotky s průzračným oceánem, bílou pláží a azurovým nebem. To je přesně to, co jsem si vysnila, říkala jsem si spokojeně. Jenže najednou se Lombok začal objevovat v českém zpravodajství – severní část ostrova zasáhlo velké zemětřesení, několik lidí zemřelo a spousta dalších přišla o své domovy. Protože Indonésie leží v takzvané oblasti Ohnivého kruhu, zemětřesení jsou tady velmi častá. Přes den je moc necítíte, ale v noci se s vámi chvěje postel a nikdy není jasné, jestli je bezpečné spát dál, nebo už je lepší vyjít z domu ven. 

Říkali mi „sister“

Po příjezdu o mě bylo krásně postaráno. Od transferu z letiště přes ubytování a výuku jízdy na skútru až po první ochutnávku místního jídla. Tak jako všichni dobrovolníci, i já jsem se ubytovala u jedné z místních rodin ve městě Kuta na jihu ostrova. Jednalo se o rodinu Eddieho, učitele ze školy, kterou stejně jako “moji” školku vybudovala a podporuje Kintari. Dostala jsem pokoj s koupelnou v domě, kde Eddie žije se svou ženou, dvěma dětmi a se svými rodiči. Všichni to byli velice srdeční lidé, kteří udělají doslova, co vám na očích vidí. Hned mi začali říkat „sister“ , tedy „sestro“, a stala jsem se na nějakou dobu součástí jejich rodiny. 

Učitel Eddie a jeho žena Ratna. Jsme vyšňoření, protože jdeme na svatbu. Foto: archiv Adély Klečkové

Někdy to bývá tak, že ubytování a stravu má dobrovolník hrazenou. Já jsem si oboje platila sama, jen ubytování jsem měla se slevou oproti běžným turistickým cenám. Něco mě stála ještě motorka a především další cestování. Na Lomboku se ovšem žije velice levně, dalo by se vystačit třeba s pěti tisíci na měsíc. Já jsem si ale hned na začátku řekla, že nebudu škudlit, takže můj měsíční rozpočet byl trochu vyšší. Místo místního jídla jsem si občas dopřála dražší pizzu a místo lombockého kafe, které se mi zdálo takřka nepitelné, jsem ráda zašla do krásné kavárny na dobrou kávu s vyšlehaným mlékem. 

Děti běhají a lezou po stromech

Školka, ve které jsem pracovala, byla v čase mého příjezdu (konec září 2018) otevřená necelý měsíc. Byla jsem teprve druhou dobrovolnicí, která v ní působila. Vzpomínám na úplně první den – děti už na mě čekaly na hřišťátku před školkou a když slyšely motorku, začaly křičet „guru guru guru“, to znamená učitel. A utíkaly se připravit ke vchodu. Bylo jich jen šest a anglicky neuměly vůbec nic. Zato byly velmi živé. Ve třídě se mnou naštěstí byl indonéský učitel, který nám překládal, a taky děti usměrňoval, jinak by mi za chvíli asi lezly po hlavě. Myslela jsem, že se svou tříletou praxí ze základní školy vystačím i na Lomboku. To jsem se ale pěkně mýlila. Stála jsem před třídou a říkala si, že tohle nezvládnu. 

Odměna nejen pro kluky: fotbalová videa. Foto: Archiv Adély Klečkové

Zahraniční dobrovolníci učí angličtinu také ve dvou místních školách. I já jsem tam občas zaskakovala a vypadalo to podobně jako ve školce: děti jsou velmi temperamentní, hlučné a běhají z jedné třídy do druhé, lezou po stromech a nebo se prostě seberou a odejdou. Udržet děti ve třídě je nemožné a tak je někdy místo hodiny konec už po 30 minutách. Na chlapce platil snad jen slib, že jim po skončení hodiny pustím fotbalové video. To, že jim znalost angličtiny může vylepšit budoucí život, ve svém věku samozřejmě vůbec nechápou. Na Lomboku se právě probouzí cestovní ruch, během mého pobytu se zde začaly stavět hned tři velké hotelové komplexy. Z ostrova bude brzy turistická destinace a kdo z místních se bude schopen domluvit anglicky, bude ve velké výhodě. 

Na český styl výuky jsem mohla rovnou zapomenout, všechno jsme probírali formou hry. Chtěla jsem, aby se děti seznámily s anglickou abecedou, učila jsem je čísla, barvy, tvary. Hodně jsme tančili, zpívali… Když jsem dětem rozdávala omalovánky nebo i prázdné papíry, málem mi utrhaly ruce. To když se v české škole rozdává papír, obvykle to nevěstí nic dobrého. Moje oblíbená chvíle byla na konci každé hodiny. Ta se zakončuje poděkováním učiteli – děti ke mně vždy přišly, vzaly moji ruku a přiložily si ji na čelo. Tak se projevuje pokora ke starším. Já jsem si spíš užívala, že jsou na chvíli v klidu… 

Základka je zdarma, dál málokdo dojde

Další smysl dobrovolnické práce je v tom, že místní učitelé od nás chtějí okoukat, jak učit. Mít pedagogické vzdělání přitom pro dobrovolníky není podmínkou. I tak je to ale bráno tak, že víme, jak na to, jen proto, že jsme z Evropy. 

Děti, které jsem učila, pochází z velmi chudých rodin. Bydlí ve skromných obydlích přímo v džungli. K oceánu je to jen pár kilometrů a přesto nikdo neumí plavat a většina netuší, že voda v moři je slaná. Na Lomboku totiž není škola dostupná pro každého. Základní škola je sice zdarma, ale po rodičích se vyžaduje alespoň minimální finanční spoluúčast, například zakoupení uniformy. Někteří rodiče tak děti do školy nedávají a raději je zapojí do zemědělských prací nebo je posílají do města prodávat náramky. Občas jsem tam potkávala i některé své žáky. Dokud neprodají náramky, nesmí domů. Tím se vysvětluje, proč jsou tak neodbytní. 

Za střední školu už se platí, takže na tu děti z chudých rodin nemají šanci dosáhnout. Těm nejtalentovanějším pomáhá organizace Kintari – přispívá jim na školní pomůcky, uniformy či dopravu, aby mohli pokračovat ve studiu na střední nebo dokonce vysoké škole, za kterou už se musí přesunout na ostrov Jáva. 

Místo houby koště

Jednoduché to v lombocké školce a škole nebylo ani z hlediska materiálních podmínek. Tabule byly tak zničené, že z nich to, co jsem napsala, nešlo přečíst. Vtipné bylo, když jsem poprvé hledala houbu, kterou bych mohla tabuli smazat. Ukázalo se, že na Lomboku se k tomu používá koště. 

Houbu na Lomboku nehledejte. Foto: Archiv Adély Klečkové

Vyprávěla jsem to svým českým kamarádkám a ony udělaly mezi přáteli sbírku a když za mnou přijely na Lombok, z vybraných peněz koupily nové tabule a koše na tříděný odpad. Do poslední chvíle jsme nevěděly, zda tabule na ostrově seženeme, tam mají všichni na všechno čas, neustále jsme slýchaly “No problém, sister, later, sister, later.’’ Nakonec vše dobře dopadlo a holky mohly předat tabule a další dárky, které přivezly pro děti. Z propisek, fixek, sešitů a bonbonů měly radost – i když celkově si dárků zas tak neváží, spíš je automaticky očekávají od každého příchozího – a vůbec to byla krásná akce, která hezky propojila můj český svět s tím lombockým. 

Životní lekce

Přes moji maximální snahu se děti ve školce posunuly v angličtině jen velmi málo. Často na ně vzpomínám a doufám, že se za nimi budu moci vrátit a zkontrolovat, jak se jim daří. Pro mě byl půl rok na Lomboku naopak životní lekcí k nezaplacení. Spoustu jsem se toho naučila, poznala zemi, která je tak jiná, stejně jako její kultura a lidé. Lombočané kladou velký důraz na rodinu a tradiční hodnoty. Jsou nesmírně přátelští, neřeší nepodstatné věci a i s minimem majetku a prostředků žijí spokojený život. I já si od té doby dokážu víc vážit různých věcí a radovat se z maličkostí.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments