Finské školy opakovaně kralují mezinárodním vzdělávacím žebříčkům a mluví se o nich jen v superlativech. Na podzim se tam na stáž vypravila učitelka Petra Šubrtová z pražské základní školy Petřiny – sever. S překvapením zjistila, že finský úspěch nevyrůstá ze zázračných vyučovacích metod, ale spíš z atmosféry a z přístupu k dětem.
Co vás bouchlo do očí jako první?
Jak útulné školy jsou. Chodby jsou plné věcí a je tam spouszákoutí, kam si děti mohou zalézt anebo kde pracují během hodiny, když potřebují klid. Nejdřív jsme to přičítali tomu, že novější budovy jsou obvykle přízemní, což obnáší méně protipožárních opatření, ale pak jsme pochopili, že si s tím nedělají hlavu ani v budovách patrových. Podobně útulné byly i třídy: takový hezký mix nového i starého – nová skříň, a vedle ní dosluhuje stará plechová z minulého století. Vedle přihrádky s tablety visí staré kreslené školní plakáty z 19. století. Cítila jsem z toho větší úctu k věcem.
Jaké školy jste vlastně navštívili?
Jednu v Helsinkách a dvě v Kerava, což je město jižně od Helsinek. Všechny školy byly prvostupňové, to je tam častější, i když školy, kde jsou oba stupně spojeny, taky existují.
O finském školství se mluví v superlativech – bylo něco, na co jste byla speciálně zvědavá?
Věděla jsem, že se hodně soustředí na práci rukou, těšila jsem se na jejich specializované dílny. Už od první třídy mají všechny děti truhlářskou a šicí dílnu, oni jim říkají „tvrdá“ a „měkká“. Mají na to velké časové dotace v rozvrhu a děti to milují. Dílny jsou perfektně vybavené, například včetně odsavače par, aby mohli pracovat s barvami. Mají dokonce i cirkulárku – k té smí jen učitelé, ale sekeru do rukou se dětem dát nebojí. Místo „nedáme vám pilku do rukou, abyste se neřízli“ uvažují stylem „dáme vám ji, abyste se s ní naučili pracovat a neřízli se“.
Takové činnosti asi nemůže učit každý učitel…
Taky jsem se na to ptala, ale ředitelku otázka překvapila a řekla „my to všichni umíme“. Všichni tím na té základní škole projdou, což je hodně důležité. Myslím, že sama vím, jak se drží šroubovák jen z toho, že jsem v dětství pozorovala svého zručného tatínka. Zaujalo mě to i jako mámu kluků, protože mi připadá, že české základní školy na ně nejsou moc připravené. Mnozí kluci jsou takoví koumesové – všechno vyřeší, i kdyby to měli svázat provázkem – ale přijdou do školy a tam tyhle dovednosti nemají šanci rozvíjet. Ve Finsku mají dílny stejnou důležitost jako všechny ostatní předměty.
Kluci šijí a holky vyřezávají?
Všichni dělají všechno. Přišli jsme do „měkké dílny“ a tam seděli kluci u šicího stroje a šili pytlík na tělocvik. V dřevodílně zrovna vyráběli držák na kuchyňské utěrky. Ten budeme taky dělat…
Zrovna jsem se chtěla zeptat, jestli došlo k nějaké přímé inspiraci…
Už je objednané nářadí. My tady dokonce máme dřevodílnu, ale prvostupňové děti do ní chodí jen výjimečně, protože na to nezbývá čas. Ten držák na utěrky, to byl takový špalíček, na něm tyčka, na vrchu kulička z korálku, děti si to namalovaly jako pitoreskní zvířátko a nesly si domů hotový výrobek. A o to jde – nemusí to být krásné, přesné, ale pracovali na tom svýma rukama. Děti z mé třídy se mě pořád ptají, kdy zas budeme vyrábět. Máme dokonce předmět „pracovní činnosti“, ale v něm se často vyrábí placaté papírové věci, protože na složitější práci nejsme vybavení. To se teď snad změní.
A další inspirace? Finští učitelé spolu mnohem víc mluví, jsou zvyklí si plánovat práci spolu. Učebny se často dají šoupačkami rozdělit nebo naopak spojit a zažili jsme třídu, kde bylo asi šedesát dětí, rozdělených do tří zón: někde se četlo, skládalo se z písmenek, jinde byly děti, které už samostatně pracovaly s textem, a mezi tím vším se pohybovali učitelky a asistenti. Teprve ve spolupráci získá člověk nadhled nad tím, co sám dělá. To jsme si přivezli jako úkol – častěji se s kolegy potkávat, třeba i v menších týmech v rámci ročníku nebo předmětu, sdílet zkušenosti a podpořit se.
Vraťme se ještě k dílnám… Proč vlastně na ně ve finských školách kladou takový důraz?
Rozvíjením zručnosti se rozvíjí i určité oblasti v mozku, to je známá věc. Ale možná ještě důležitější je, že každé dítě potřebuje o něco opřít své sebevědomí a když mu ho škola sebere v češtině, matice nebo v jazycích, tak je fajn, když je rychlé v tělocviku, umí dobře kreslit, nebo mu to jde s pilkou a šroubovákem. Celá věc navíc souvisí s krizovým tématem českého učňovského školství. Dneska jsem s dětmi vyráběla ze sněhu zmrzlinu a jeden kluk míchal a říkal: jé, já už chápu bráchu, proč je kuchař. A to je ten princip: kluk bude řezat dřevo a zjistí, že ho to baví. Zlepšilo by to i pohled na učňáky, kdyby se na ruční práce pohlíželo jako na rovnocenný předmět. Do třetice myslím, že se v tom odráží i finský ohleduplný přístup k lidem i k přírodě, taková ta úcta k věcem a k práci. Samozřejmě bylo evidentní, že jsou tam velké investice do vybavení, ale zároveň bylo vidět, že se hrozně hezky ke všemu chovají. A když děti samy něco vyrobí, vidí, kolik to stojí úsilí a jinak pak vnímají i hodnotu věcí kolem sebe.
Jak vypadala výuka dalších předmětů?
Mají víc projektové výuky, víc pracují s informačními technologiemi a propojují jednotlivé předměty. Viděli jsme třeba, když měli téma „šetrné energie“ – v matematice počítali energii a v jiném předmětu třeba natáčeli videa, jak vypadají, když jsou nabití energií a jak když jsou unavení. Ale jinak musím říct, že žádné zázraky se v hodinách neděly. Nejvýraznější byl všudypřítomný klid a respekt. V každé třídě jsou různé lavice, sedátka, hopsátka – kdo potřebuje hopsat, hopsá, to nevím, jestli by mě to jako učitelku neznervózňovalo, ale potěšilo mě, že to dítě tu možnost má. V jedné třídě jsme pozorovali holčičku, která už byla unavená a tak si otevřela víko od lavice a na chvíli se za něj schovala a pohrabovala se tam v hračkách a nikdo jí neřekl „zavři to“.
Byla tam spousta dětí, které potřebovaly pomoct. V každé třídě je alespoň jeden asistent, takže s tím, kdo potřebuje, odejde do některého z útulných zákoutí na chodbě a tam dohánějí, co je potřeba. A bylo úplně normální, že když má dítě problém, tak se mu někdo věnuje. Já mám ve třídě chlapce, který potřebuje výrazně pomáhat a vnímám, že se za to stydí. I když na tom pracuju, stejně cítím, že to bere jako stigma. Co mě ještě velmi zaujalo: ve Finsku neexistují pedagogicko-psychologické poradny, odborníci jsou přímo na školách a problémy se řeší hned, jak vyvstanou. Nečeká se půl roku na stanovení diagnózy nebo na pomůcky, dítěti se pomáhá hned.
Finské úspěchy v mezinárodních žebříčcích tedy podle vás nestojí na zázračných vyučovacích metodách?
Přesně tak. Klíčové slovo, které jsme slýchali, bylo „wellbeing“. Hlavním cílem je, aby se děti ve školách cítily dobře, učitelům třeba hodně záleží na tom, aby znali všechny děti jménem. Měli jsme pocit, že je tam neuvěřitelný klid i o přestávkách. A že jsou klidné nejen děti, ale i učitelé. To může být samozřejmě způsobeno jejich náturou, ale taky myslím, že ono „wellbeing“ se vztahuje i na ně – jsou míň ve stresu a nikdo nikam nespěchá. České školství je odkázané na spěch už jenom zvoněním, český učitel musí maximálně využít i přestávky – máme dozory, a spousty papírů.
Co s tím také souvisí je to, že ve Finsku nejsou víceletá gymnázia a nedělají se přijímačky ani na střední školy, takže děti mají šanci dozrát a první velkou zkouškou je až maturita. U nás jsou jedenáctileté děti pod zbytečným tlakem a i my učitelé jsme potom pod tlakem nacpat toho do nich co nejvíc.
Jak to mají ve Finsku s hodnocením?
Na prvním stupni se neznámkuje, přesto je hodnocení velmi plastická záležitost: s rodiči se sdílí videa, nafocené projekty a výtvarné práce dětí. Ta portfolia si sestavují samy děti, učitel k tomu může napsat svůj komentář a rodič na něj může zareagovat. Já nejsem zastánce známek, takže mně se takový způsob hodnocení líbí.
Jak je to s mobily?
Během vyučování jsme nikoho s mobilem neviděli a v jedné škole jsme viděli místnost, kam si je na celý den odkládají. K výuce nemají potřebu je používat, protože na chodbě mají zásobníky s tablety a po domluvě s učitelkou si je můžou půjčovat. Dětem se prostě důvěřuje, to jsme viděli i ve školní jídelně.
Co se tam dělo?
Tak především si jídlo nabírají děti samy ze samoobslužného pultu. Nutno říct, že ta jídla jsou velmi jednoduchá a asi se do velké míry opakují. Viděly jsme holčičky, které si nandaly jen hromádku kaše, byly zodpovědné k tomu, co sní a nesní. Děti jsou opatrné a když se něco stane, uklidí to po sobě. Neběhají tam kuchařky ani uklízečky, které by za děti všechno dělaly. Jen starší děti mají v jídelně služby a pomáhají uklízet tácy. Fascinovala mě mistička s máslem, v něm byl zapíchnutý nůž, a vůbec nebyl upatlaný. Podobný přístup je vidět i o přestávkách…
Jak je tráví?
Chodí ven, povinně. Pracují trochu jinak – mají dvě hodiny a po nich vždycky delší přestávku. Stíhají o přestávce třeba i bruslit. Jinak běhají, skáčou, hrají si s míčem… a taky je tam jedna lavička, na kterou když si někdo sedne, tak signalizuje, že je k dispozici do hry. Většina dětí jezdí do školy na kole, jednou v sedm ráno jsem viděla holčičku, která seděla v louži a četla si knížku. Na pobyt venku jsou výborně oblečení, prostě se s tím počítá. Děti přicházejí do školy unavené tím pohybem, všichni červené tvářičky, a vlastně si rádi sednou do tepla v lavici a vědí, že zas brzy vyběhnou na dvorek. Nutno říct, že finské školy jsou tomu uzpůsobené – budovy jsou většinou do písmene C s mnoha východy. My máme jeden malý dole ve sklepě, takže ven chodí jen ti nejodvážnější. Navíc věšáky s bundami, botníky i umyvadlo mají hned vedle třídy.
Chozením ven se šetří i síly učitelů – venku jsou s dětmi dva nebo tři, kdežto my musíme dozorovat každou chodbičku, což pro každého znamená služby několikrát do týdne. Dětem říkáme „neběhej“, ale já se jim vlastně nedivím, že chtějí běhat, když seděli 45 minut na zadku. Ve Finsku jsem měla pocit, že se o děti starají, vytvářejí jim příjemné podmínky, ale zároveň jim dávají dost prostoru, aby si některé věci ohlídaly samy.
Tedy další klíčové slovo: důvěra?
Určitě, a to důvěra napříč celým systémem. Nikdo nemluví školám do kurikula, ani ředitelům do jejich práce. Nutno říct, že ředitelé jsou vybíráni velmi pečlivě, všechny tři ředitelky, které jsme potkaly, byly velké osobnosti. Školní inspekce neexistuje a když se čeští učitelé ptali na to, jestli ředitel chodí hospitovat své učitele, jedna z ředitelek odpověděla:„Nepotřebuju chodit do tříd, já přece vím, jak moji učitelé pracují a věřím jim.“. Učitelé zase v důvěře vedou své žáky a ti důvěřují svým učitelům.
Narazili jste vůbec na nějaká negativa?
Nerada bych stavěla finské školy na piedestal, byla to přece jen krátká návštěva. Trochu mě zklamala angličtina – překvapilo mě, že většinu hodiny se mluvilo finsky. Ale říkali nám, že se anglicky nakonec všechny děti naučí, protože ve Finsku se filmy nedabují. Negativní byl spíš až návrat – to bylo jako šlápnout na hrábě desetkrát denně. To uvědomění si, že nejde ani tak o peníze, ale spíš o přístup, o chuť udělat nějaké změny, a o tu důvěru. Ta cesta bude ještě dlouhá.
Petra Šubrtová učí na prvním stupni ZŠ Petřiny-sever v Praze. Loni skončila na druhém místě v mezinárodní soutěži o nejlepší učitele Global Teacher Prize. Je zapojená v mnoha projektech jako je Krok ze školy do přírody, jehož cílem je dostat častěji děti z lavic k učení venku, nebo Začít spolu, díky němuž se podívala právě do Finska. Vytváří a testuje didaktické pomůcky, je koordinátorkou školního parlamentu. Má tři děti.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Ta česká cesta bude ještě dlouhá? S naším odporem k pohybu mentálnímu i fyzickému bezesporu. Každý národ má takovou školu, jakou si zaslouží.
Já jsem si dílny na Základce zažila. Držela v ruce pilku i šroubovák, kladívko a jak se mi to potom hodilo, když jsem opravovala pokažené hračky, Děti se dívaly a já jim mohla připomenout, že když se něco rozbije, měly by se pokusit s tím něco udělat. Pak taky viděly, že to dá nějakou práci, aby hračka byla zase v pořádku. Dávaly si už větší pozor. Nevím, kam se hodiny dílen, u nás ještě vaření, péče o dítě, práce na pozemku vytratily. Všechno se mi v životě hodilo. Naše výpěstky jsme potom odnášeli do kuchyně na spotřebu. Doba to byla ještě před rokem 68. Pak jsem přecházela na střední a i tam jsme si po vyučování užily bramborovou brigádu. Užily jsme si legrace. Nedokážu si představit jak dnešní děti s mobilem sbírají brambory. Ale nechci křivdit všem. Na vesnicích jsou děti víc vedeny k práci okolo domu. Ve městě k tomu nemají moc příležitostí. Když jsem těm malým špuntům dala vybrat, kdo půjde na vycházku a kdo mi pomůže hrabat listí, vždycky se skupinka nadšenců našla a děti měly radost, že si upravily zahradu. Co se týče stravování, tak jsem taky převáděly k samostatnosti, jen s horkou polévkou nemohly manipulovat. zažila jsem toho víc a ze začátku jsem se divila, k jakým změnám naše školství může dojít. Ale vždycky mi vyšlo, že jsou to zase jenom děti o které tu jde a potřebují dostat do života to nejlepší. I když to svádělo hodně, nevypustila jsem nic z toho, co jsem si vždycky myslela, že je pro děti dobré. zažité metodiky práce, které nosíte v hlavě se jen tak nevytratí, jen je musíte přizpůsobit novým podmínkám. I když to byla ze začátku integrace se kterou jsme začínaly, později nazvaná inkluze. Ta přišla dost rychlým tempem a pořád se mi zdá, že nereagovala tak rychle na situaci a v některých případech je nedořešená. Tam by se mělo pomáhat nejvíc.
Dodržujte, prosím, pravidla diskuse uvedená nad komentáři….
Každé dítě ví, že když dělá nebezpečné věci, může se něco přihodit, je to jeho zodpovědnost. U nás přenášíme tuto zodpovědnost na učitele. Nedivím se, že se cítí nejistí a neustále děti okřikují a usměrňují. Lezeš kam nemáš? Zlomíš si ruku? Tvůj problém a ne, že učitel(ka) dostane pokárání, že si žák pod dozorem dotyčné(ho) ublížil. V první řadě bych vyčistila žaludek žákovi, který se choval neadekvátně. Proč by se děti měly rozhlížet u přecházení silnice, když je tam pokaždé dozor, který všechno zajistí? Pak letí dítě samo a je vymalováno. Přebírání zodpovědnosti za cizí jednání je cesta, která vede stále dolů. Když mi dítě uteče z vyučování, tak to poslední, co bych řešila, je postih učitelky. Normální a zdravé dítě MUSÍ mít zodpovědnost za své jednání. Z článku mi vyznívá, že ve Finsku to tak nejspíš mají. A tu zodpovědnost získávají děti už v rodině. Je to propojení, které když funguje, tak výsledek je pohoda, klid, jistota a hlavně funkční rodina-škola-společnost.
Myslím si, že ve Finsku děti ze školy neutíkají. To, že dítě ze školy uteče o něčem svědčí. Ve finále bych řekla, že to, že dítě ze školy uteče nebo tam vůbec nepřijde je vždy selhání učitele. Pokud má dítě veškeré podmínky k rozvoji, tak nemá důvod utíkat. Proč by dítě z finské školy utíkalo? Nikdo z něj nedělá bezprizorního blbečka, který není schopný být zodpovědný za své činy.
No vidíte a já si myslím, že je to vždy „selhání“ dítěte. Byl to jen příklad. Nevím, proč by měl být učitel zodpovědný za to, že dítě se SAMO rozhodlo nějak zachovat. Když už, tak zodpovědnost nese to dítě a stejně tak by mělo i následky. Ono totiž není důležité, co dítě má nebo nemá, ale co si myslí. A pokud si zrovna jedno dítě ze sta myslí, že ty podmínky nemá, tak prostě jde. Celé dospívání je o subjektivních pocitech za které objektivně viníme učitele.
Dost silně pochybuju, že z finských škol ty děti utíkají. Je na dospělých, aby dítěti vytvořili takové podmínky, aby nemělo potřebu utíkat. Dítě za nějaké útěky vinu nenese. Je to vina dospělých. A pokud dítě dostane potřebnou autonomii a vhodné podmínky neuteče. Děti utíkají proto, že se někde necítí dobře. Někdo je stresuje, někdo jim ubližuje, někdo jim nedůvěřuje, nejsou ve vhodných podmínkách. Je to tak i v reálném životě. Útěk dítěte je vžy selhání dospělého. Rodiče často dětem říkají co a jak mají dělat, neustále jim organizují program tak, jak jim, dsopělým to vyhovuje. Kolik rodičů, jejichž dítě uteklo dalo dítěti autonomii, dali dítěti zodpovědnost, doma dítě bylo člen týmu a ne jen poskok, který musí plnit to, co rodič naordinuje? A tím nemyslím, že by dítě doma nemělo hnout prstem (aby to nebylo špatně vyloženo). Děti nejčastěji utíkají v pubertě, protože jim doma není dobře. Stejně tak ze školy. Dospělí je nechápou a veškerá komunikace je – pojď udělat to a to, zase máš kuli, zase jsi neudělal úkol atd. A ti samí v dětství jim říkali – na to jsi ještě malý, to nemůžeš dělat, počkej až vyrosteš. A pak se hrozně diví.
Přijde mi, že právě vy svým přístupem děláte z dětí nekompetentní blbečky, kteří se neumí sami rozhodovat. Osobně jsem byla ve škole relativně spokojená, ale někdy prostě byl program jinde lákavější nebo jsem se chtěla jen flákat a tak jsem za tu školu šla. Rozdíl byl v tom, že jsem to doma oznámila. Nikdy jsem neměla potřebu vyhýbat se písemkám nebo zkoušení, to pro mě nebyl stres. Dodnes si občas vezmu v práci volno jen tak, ale opravdu to neznamená, že mi nevyhovuje a nebo, že mi někdo ubližuje. Vaše argumenty se týkají dětí, které řeší útěkem nějaké zlo, které tím ale stejně nevyřeší. Já měla na mysli útěky typu „hele, jsme v ZOO, pojď zdejchneme se, bude sranda“ a v těchto případech je neomlouvá zhola nic, zejména když dopředu kalkulují s tím, že pro učitele je to velmi stresující situace a jim se nic nestane, protože jim stačí jen nevinně prohlásit „my se ztratili, je to učitelky chyba. Takže jedna osoba má uhlídat např. 15 dětí, ale 15 dětí si nedokáže ohlídat 1 učitelku??
Kateřina* Tak ty útěky popisujete mne ani ve snu nenapadly. I tak si myslím, že pokud si učitelka vybuduje s dětmi pěkný vztah a nebude s nimi jednat jak s malomocnými, tak jí to ty děti neudělají. Sama jsem za školou nikdy nebyla.
Kateřina* Ještě je dobré si uvědomit, že učitelka je v pracovním poměru a má za děti zodpovědnost. Děti za učitelku zodpovědnost nemají. Učitelka je ve škole od toho, aby zajistila, že děti získají určité dovednosti. Učitelka může dát výpověď, dítě ne. Každý má určité povinnosti, dítě nemá za úkol hlídat učitelku.
Paní učitelka na mne úplně dojem neudělala. Může to být zkreslené, její výuku neznám. Přijde mi, že hledá, proč spousta věcí u nás nejde, místo toho, aby hledala způsoby, jak něco jde. I u nás jsou školy, kde děti zodpovědnost mají, v přestávkávh ven chodí. Nicméně je potřeba upravit výuku. Můj dojem je, že spousta českých pedagogů se zastaví před každou větší překážkou. Zvonění třeba není nic závazného, dá se vyučovat i bez něj – jen se musí spojit vícero pedagogů a lobovat za školu bez zvonění. Existují i zde školy, které hodnotí slovně. To, jestli učitel napomene dítě, když dělá něco jiného než výuce záleží vždy na učiteli. Učitel může dát svým žákům dost značnou autonomii i tady. Není to ale samozřejmé a musí za takový systém „lobovat“ u ředitele. Osobně mám pocit, že se spousta pedagogů bojí jít trochu jiným směrem. Bojí se cokoli navrhnout, aby se to neotočilo proti nim. Mladí do takového systému moc jít nechtějí. Nedivím se. Já si nedovedu představit, že byh chodila do práce s lidmi podobného charakteru. Řekla bych, že když budou pedagogové více odvážnější, budou se více prát za své myšlenky, za to, co považují za správné, tak si jich lidé také budou mnohem více vážit. Je potřeba, aby to byli osobnosti.
Naučila jsem se v dobu, kdy jsem začínala učit v systému pravidelného režimu dne, dodržování správných metod, co se týče tělesného a rozumového projevu dítěte. To znamená začít jednodušším, zaujmout dítě a podle vyzrálosti dítěte nabízet další složitější. Nejdřív nusím naučit dítě rovně stát, ovládat své tělo, poznat ho a pak po něm můžu chtít zapracovat na pohybovém rozvoji. Zrovna tak u výtvarné práce, hudební. Vadí mi, že v současné době převažují písničky, které děti reprodukují, protože je někdo nazpíval, a při tom jim někdy dost kulhá intonace, rytmus, hlavně, že zpívají nové moderní písničky. Zapomíná se, že zpěv napomáhá ve velké míře také rozvoji řeči. Všechno se vším souvisí. Byla jsem na návštěvě v první třídě a paní učitelka mě potěšila velmi tím , že ve třídě má klavír a říká, že zpívá s dětmi kdy je k tomu příležitost. Jsou to děti, které mají sluch a mají chuť zpívat. začínaly u nás v MŠ. Bylo vidět, že třídu dobře zná už druhý měsíc a dovede s dětmi dobře pracovat. Má také blízko k tělesné výchově. Její děti nebyly ve třídě unavené. I dítě, které bylo mezi děti začleněno, i s tím, že bude mít asistenta a bude snažit dohnat ostatní děti, se hlásilo, mělo zájem, hlavně se usmívalo. Měla jsem velmi dobrý pocit. Ale vrátím se ke své praxi. asi za patnáct let, se všechno začalo měnit a já si měla zvykat na to, že je všechno jinak. Hodně se po roce 1989 zvolnilo a myslím, že se místo inovace školství, stala stagnace a pár let se zkoušelo co v tom novém bude fungovat. Zašalo se pomalu a myslím si, že jedna generace dětí prošla volnějším tempem. K roku 2000 se začalo nějak nabírat trochu víc na obrátkách a najednou se chtělo zase všechno dávat do pořádku. Ale zavádět neověřený systém chce chvíli čas než se znovu zaběhne. A zatím nám starší učitelé začali odcházet pomalu do důchodu a noví učitelé ztratili tu nit spolupráce starších a zkušenějších s tím novým, se kterým se teprve učili zacházet. Vždycky měl každý nový kantor svého uvádějícího , který ho prvním rokem provázel a pomáhal, když bylo třeba. Nevím, jestli ti mladí nebili hozeni do vody a plav jak umíš. Možná křivdím školám, kde tuto zásadu dodržovali a dodržují dodnes a myslím, že dělají dobře a těm se omlouvám. Prošla jsem si tři období , kdy z pevné cesty školství přecházelo na novou ještě neušlapanou cestu. I ta nejnovější, když začala mít své obrysy mi začala být sympatická a práce byla zábavnější. Ale to základní mi zůstalo až do konce. Vědět koho mám před sebou a co pro něj můžu udělat.
Myslím, že zrovna této paní učitelce křivdíte Simono.Řekla bych, že právě ona se nových směrů a aktivit opravdu nebojí.Bohužel,i takoví učitelé ,které popisujete jistě existují,buď už chtějí mít klid,nebo to prostě po nějakém nezdaru vzdali.Ona k nim ale nepatří,jen z ní mluví zkušenost,ví,jak to v našem školství chodí.
leo, no, psala jsem jaký na mě dělá dojem. To neznamená, že je můj dojem správný. Z pár řádků se to opravdu poznat nedá. Jen mě přišlo, že paní učitelka srovnává tím způsobem – tak tohle u nás dělat nejde, ale líbilo by se mi to. Myslím si, že i u nás jde dělat spousta věcí (ostatně existují i u nás základky, které to dokazují). Určitě velkou roli hraje ředitel, celý pedagogický sbor a spolupráce rodičů. Pokud se všichni spojí a změnu chtějí, tak mají šanci udělat velké změny. Nicméně chápu, že najít takový soulad asi není jednoduché. Sama za sebe preferuji raději hledat cesty, jak něco jít může.
V tom s Vámi naprosto souhlasím,ale jak sama píšete,najít takový soulad je velmi těžké,stojí to spustu času a sil všech zůčastněných.A když se to i nakrásně podaří,stále se najdou lidé,kteří Vám budou házet klacky pod nohy.A asi proto paní učitelka psala,že to bude ještě dlouhá cesta.I když první vlaštovky se už objevují,zameškali jsme spoustu let.Tak třeba v tom Finsku s tím začali někdy v osmdesátých letech minulého století.
Petřiny-sever je velká škola, a čím větší škola, tím těžší je dělat změny, koneckonců sama říkáte „pokud se všichni spojí a změnu chtějí“. Bohužel je spousta lidí, kteří nic měnit nechtějí, a to i mezi rodiči. Pro ilustraci: paní ředitelka ZŠ Petřiny-sever se před pár lety rozhodla zrušit známkování na prvním stupni. Kvůli nevoli rodičů ale musela známky vrátit.
Ano,o tom to přesně je.A čím je škola větší,tím je to obtížnější.A jak říkáte,důležité je získat si důvěrů rodičů,to můžete jen svou prací.Pokud Vám rodiče uvěří,že to děláte dobře a chcete pro jejich děti jen to nejlepší,máte na půl vyhráno.Ale jen napůl.Pořád ještě se najde dost lidí,kteří si myslí,že to vědí líp.A třeba i mají tu moc všechnu tu práci zkazit.
V ZŠ Petřiny-Sever, odkud je paní učitelka, se natáčel seriál My všichni školou povinní“ (rež. Ludvík Ráža, 1984; fakticky se natáčel v letech 1982-83).
Vzpomněly jste tady otázky hodnocení. Hodnocení práce je důležité pro kohokoliv. Ať už si hodnotí práci člověk sám pro sebe, že měl úspěšný den, nebo že vyšla tržba, nebo dům, který postavil se lidem líbí, je pro nás důležité. pro děti taky. V něčem pravda je, že slovní hodnocení s větší mírou slov, kterým dítě není schopno porozumět, mu nic neříká. ta jednička je pro ty menší srozumitelnější. V dnešní době je slovní hodnocení zkracováno jako souhlas OK, nebo taky jsi OK, tedy jednička. Já jsem se snažila slovní hodnocení používat během celého roku, tak, aby mělo dítě motivaci pro další zlepšování sama sebe. Pokud slyšely má slova ostatní děti, motivovalo je to také. Myslím, že závěrečné hodnocení slovní by třeba na Diplomu vysokoškoláka neobstálo. Hodnocení pokroku dítěte by mělo být průběžné a závěrečné by mělo shrnout výsledek celoročního snažení. Od toho, co dělalo dítě v září – červnu. Tím, že slovní hodnocení dostanou až na konci školního roku, tak už by mělo spíš povzbuzením do dalšího roku, ne výčtem toho, co všechno má ještě dítě dotahovat, i když pozitivní hodnocení by mělo převažovat. tam už se na nápravě moc dělat nedá. To, že dítě ještě tam a tam něco vylepšit, by měla být slovní dohoda, tak aby dítě mohlo další rok začít s tím, že to půjde líp. Vždycky je to o spolupráci s rodinou.
V článku se mi líbila jedna informace. V každé třídě bylo nějaké dítě, které potřebovalo pomoc. Žádné poradny, ale ve škole byl odborník, který řešil situaci hned. To se mi zdá jako bezvadné řešení. Hledat východisko pro dítě v daný moment.Doba prodlevy řešení situace pak dává možnost, že se přidávají další věci, které už třeba jsou závažnější. To, že čekáme, jak se situace začne vyvíjet a nehledáme pomoc už jak se říká v zárodku, je možná někdy naškodu. Dřív rodiče měli dohodu s učiteli, někteří. Víte co, raději mu tu poznámku ani nepište a vyřešte to hned. Stejně už potom doma samo pomalu neví co provedl. Kantor měl právo rozhodnout, jak jak naloží s tím že se dítě dopustilo nějaké chyby, či provedlo něco, co bylo proti zásadám soužití ve škole.Většinou kontaktoval rodiče, v čem si myslí, že je problém a doporučil, co bylo možné. Jestli, jak se píše v článku o ADHD se tyto vady vyskytovaly již dříve v populaci, nebylo tolik v povědomí běžných škol. Bylo u nás několik dětí o kterých jsem věděla, že jejich chování není takové jaké mají ostatní. V první třídě nastoupila s námi spolužačka. Už si nepamatuji, jak první třídu dokončila. ale vím, že ve škole dál nepokračovala a asi si ji rodiče nechali doma. Teď už ve svém věku je negramotná, měla špatnou výslovnost, dost velkou patlavost, pohybový rozvoj také neodpovídal. Zůstala tak do dneška. Tenkrát asi povědomí o školách pro děti s vadami žádné nebylo.
Máte pravdu.Možnost řešit situaci hned a s odborníky je opravdu k nezaplacení.Vím,že poradny dělají co mohou ,ale prodleva od objednání k řešení se už blíží skoro k půl roku .To je pro mnohé malé děti a jejich rodiče k nepřečkání,A ˇčasto přijde pomoc pozdě,někdy i vůbec.Opravdu máme co dohánět.To jsou právě ta systémová opatření,která by s tím mohla hodně pohnout.
Mě by zajímalo např.s těmi obědy? Kolik vaří jídel a jak odhadnou množství (když například některá děvčátka si dají lžíci kaše). To přece musí být dost zbytků a jindy při „dobrém“ obědě zas třeba na některé nevyjde.
Nebo konkrétně -kolik je děti průměrné ve třídě?
A učitel pro každé dítě „chystá“ individuálně hodinu?
A jaké jsou platové podmínky?
Odměny? Dávají se? A za co konkrétně, když nejsou hospitace a inspekce apod.?