Dlouho se bránila i chytrému telefonu, nakonec se ale stala specialistkou na využití digitálních technologií ve výuce jazyků. Angličtinářka Klára Pirklová začala učit online už před pandemií, během posledního roku a půl se její jazykové podnikání rozjelo a dnes se zabývá především learning designem neboli navrhováním výukových nástrojů s ohledem na potřeby studenta.

Co jste vlastně vystudovala a jak jste se dostala k výuce angličtiny?

Studovala jsem filozofii, k angličtině jsem se dostala přes praxi. Když jsem se po gymnáziu přestěhovala do Prahy, přišlo mi, že jako studentka si můžu poměrně slušně vydělávat, když budu učit v jazykové škole. Našla jsem si práci v jedné velké jazykovce a bylo to super, protože tehdy mi umožnili intenzivně se vzdělávat; díky nim jsem složila jazykové zkoušky, chodila na vzdělávací akce pro lektory… Hodně mi to dalo a zjistila jsem, že se chci výukou angličtiny živit i nadále. Pak se mi postupně narodily čtyři děti a já s nimi byla deset let doma. Během té doby jsem si doplnila v rámci celoživotního vzdělávání pedagogickou kvalifikaci, takže můžu učit angličtinu na 2. stupni základní i střední školy. A teď studuji na Masarykově univerzitě v Brně na katedře informačních studií a knihovnictví kurz Digitální technologie ve vzdělávání, opět v programu celoživotního vzdělávání.

Když jste si dodělala učitelskou kvalifikaci, zvažovala jste, že byste nastoupila na základní nebo střední školu?

Když jsem studium dokončila, byl náš nejmladší syn teprve kojenec, takže vůbec nepřipadalo v úvahu, abych skutečně nastoupila do školství na jakýkoliv úvazek. I naše větší děti byly pořád dost malé, často nemocné… S kamarádkami z naší vesnice jsme založily neziskovku a v jejím rámci jsem začala pořádat kurzy angličtiny. Hodně mě bavilo učit dospělé, a tak jsem si řekla, že začnu podnikat ve vzdělávání a budu učit právě je. Mimochodem, jak jsem později zjistila, přesně to je důvod, proč se v Česku ženy pouštějí do podnikání – ani ne proto, že by nutně snily o tom, jak budou mít vlastní firmu, ale když máte malé děti, je jakákoliv práce od devíti do pěti hodně komplikovaná.

Jak jste se začala orientovat na online výuku?

Asi jako u většiny lidí můj přesun do online prostředí hodně urychlil covid. Je ale pravda, že už jsem po výuce skrze různé aplikace pokukovala delší dobu, jen jsem stále neměla čas se do toho pořádně opřít, protože jsem měla malé děti. Nicméně když už byly často doma, tak jsem se s nimi na podzim 2019 pustila do natáčení videí pro svůj první online jazykový kurz. Začínaly se ve škole učit angličtinu a já to jejich učení chtěla podpořit, takže jsem hledala různé jednoduché a efektivní aktivity a hry. Postupně jsem jich nashromáždila slušnou databázi, a tak mi přišlo logické z toho zkusit vytvořit kurz pro rodiče. To se také stalo, zabralo nám to tehdy několik měsíců a za každé podařené video si děti vydělaly dvacet korun. Věděla jsem, že lidé, kteří se zabývají online marketingem, ke kurzům připravují i různé webináře, takže jsem jeden také nachystala a kurz si potom koupilo asi třicet lidí. K mému překvapení to ale v podstatě nebyli rodiče, nýbrž prvostupňové učitelky.

Čím jste si to vysvětlovala?

Právě že ze začátku jsem vůbec nevěděla, proč takový kurz učitelky zajímá. Jenže já se ráda bavím s lidmi, takže jsem je kontaktovala a povídala si s nimi o tom, proč si můj kurz zvolily a co potřebují. Často to byly starší dámy, které anglicky moc dobře neuměly, angličtinu nikdy neučily, ale nějak na ně v rozvrhu zbyla, jak už to tak hlavně na menších školách bývá, a ony hledaly způsob, jak tu práci dělat dobře. Potřebovaly povzbudit a kromě zásobníku aktivit z kurzu získaly i sebevědomí. V březnu 2020, v podstatě s nástupem pandemie, jsem otevřela online kurz angličtiny pro mírně pokročilé, kam se opět přihlásila spousta prvostupňových učitelek. V letním kurzu jich bylo ještě víc a já jsem si řekla, že je to pro mě zajímavá skupina, na kterou bych se mohla orientovat. Takže jsem měla před covidem lehký náskok a celý rok 2020 jsem strávila převážně vzděláváním učitelek z prvního stupně.

Říkáte, že tyto učitelky potřebovaly nabrat sebevědomí. Vy sama jste ho měla dostatek, myslím tedy například ve vztahu k digitálním technologiím?

Vůbec! Možná to zní neuvěřitelně, ale já jsem se až do roku 2018 zuby nehty bránila i chytrému telefonu a obměkčilo mě jen to, že jsme si s mužem zavedli sdílený kalendář. Postupně jsem ale zjistila, že mi ten přístroj umožňuje být hodně efektivní. A podobně jsem během covidového roku 2020 došla k závěru, že mi i ty kurzy spojené se sezením u počítače šetří spoustu času. Nemusela jsem nikam dojíždět, tahat těžký batoh s materiály, prostě jsem si na hodinu odskočila od přípravy večeře. Přišlo takové moje prozření, že práce online má pro moji rodinu velké benefity. A navíc je možné studentům připravit takové hodiny, jaké by ve třídě nešly udělat.

Jak to děláte, aby vaše online hodiny byly zajímavé?

Velmi brzy jsem pochopila, že online výuka není jen o tom, že si pustíme nějakou aplikaci a budeme se na sebe dívat. Online svět se mi opravdu otevřel tím, když jsem zjistila, že během covidu spousta renomovaných univerzit a vzdělávacích organizací nabídla zdarma kurzy a know-how komukoliv, kdo o ně měl zájem. Viděla jsem, co všechno je možné, že existují nástroje, jen se o nich u nás neví.

Začala jsem pro studenty dělat virtuální procházky, došlo mi, že spolu můžeme komunikovat nejen přes konferenci nebo chat, ale i prostřednictvím různých workcloudů, anket… bylo to fascinující.

Začala jsem pro studenty dělat virtuální procházky, nahlížela s nimi do různých zajímavých míst. Došlo mi, že spolu můžeme komunikovat nejen přes konferenci nebo chat, ale i prostřednictvím různých workcloudů, anket… bylo to fascinující. A tak jsem se studenty chodila po Londýně, společně jsme vytvořili interaktivního průvodce naší vesnicí, kdy jsme použili Google Maps, vše doplnili archivními fotkami, napsali a namluvili výklad a nasdíleli jsme ho krajanům žijícím v USA. Zkrátka – dělali jsme projekty, na které bych v reálné třídě potřebovala alespoň brýle na virtuální realitu. Svět online didaktiky je neuvěřitelně bohatý.

Jak dlouho vám v čase pandemie trvalo, než jste si osvojila všechny zmíněné možnosti natolik, abyste s jejich pomocí mohla učit?

Během roku 2020 jsem si prošla až téměř manickou fází, kdy jsem vyzkoušela snad osmdesát různých aplikací. Samozřejmě mi to zabralo spoustu času, ale také jsem v tom byla poměrně naivní, takže jsem se všude registrovala, dávala k dispozici svoje údaje, a nakonec jsem musela řešit i útok hackerů, například na svůj e-mail, což bylo dost nepříjemné. Navíc, zpětně hodnoceno, jsem svoje studenty hrozně zahlcovala, pořád jsem po nich chtěla, aby se někam přihlašovali, až mi museli dát najevo, že takhle opravdu ne. Takže teď pracuji jen s pár nástroji, zato se je snažím využívat smysluplně.

A jak to tedy vypadá, když učíte jazyky digitálně a dobře?

V audiovizuální výuce existuje úskalí, a to, že nemůžete okamžitě reagovat na potřeby studentů. Čili abyste mohli studentům nabídnout obsah, který jim k něčemu bude, musíte si jejich potřeby zjistit předem. Na tom vlastně stojí celý learning design, který se teď učím v kurzu na Masarykově univerzitě. Jde o to, že napřed zjistíte, co student chce, potom ho otestujete, abyste věděli, jak na tom je, a až potom má smysl věnovat desítky nebo stovky hodin vytváření obsahu.

Čtěte také  V Česku se soustřeďujeme na gramatickou správnost, říká angličtinářka. To nám ale brání v tom, abychom se domluvili

Já třeba na začátku naší spolupráce opravdu vyslechnu každého studenta, abych se dozvěděla, jestli se umí učit, co mu v tom pomáhá, co mu funguje nebo nefunguje… Už vím, na co se ptát, takže mi stačí patnáct minut, abych se dozvěděla vše podstatné. Mým úkolem je zjistit, jakým způsobem se nejlépe učí. Je to prostřednictvím překladu? Chce se rozmluvit? Jak si vede slovíčka? Studenti si obvykle takové otázky sami nepokládají. Mně takový rozhovor ale ušetří dost času, protože se mi pak mnohem lépe designuje plán kurzu.

A co dál, šijete jim výuku na míru?

To se zdá. Sice mám hodně studentů, ale v rozhovorech s nimi se motivy opakují. Neumějí se učit, neumějí si vést slovníček, plavou v gramatice. Mám hodně videí i na YouTube a teď natáčím další, v nichž chci zúročit, co jsem se za tu dobu, co vedu věčné začátečníky, dozvěděla a naučila. Takže pokud někdo chce překládat, nasměruju ho na konkrétní videa a připravená cvičení, pokud chce mluvit, budeme si povídat.

Mnozí studenti si během distanční výuky ve škole vyzkoušeli rozmanité způsoby práce s počítači a mobily, různé aplikace… a vím, že mnohým z nich se nechce zase vracet jen k pracovním sešitům. Byla byste pro, aby se i ve školách víc prosazovaly technologie?

Sama mám tři děti na základní škole, všechny mají mobily a jako máma jsem jenom ráda, když je tam nevytahují. Věřím, že učení ve škole se může odehrávat tolika různými způsoby, že to prostě jde i bez nich. Zároveň jsem ale pro to, aby se ve školách technologie využívaly, už jen proto, že dokážou nadchnout a motivovat. I změny rámcových vzdělávacích plánů směřují k tomu, aby se používání technologií objevovalo jako průřezové téma napříč předměty a učivem. Myslím si, že velkým úkolem školy v tomto ohledu je, aby se děti naučily technologie používat s rozumem, kultivovaně. Na Masarykově univerzitě se mimo jiné učíme vytvářet vzdělávací obsah tak, aby to vedlo právě k chytrému využívání technologií.

Myslím si, že velkým úkolem školy je, aby se děti naučily technologie používat s rozumem, kultivovaně.

Když jste se před časem rozhodla pro profesi učitelky angličtiny, nejspíš jste netušila, že budete učit zejména online. V čem je to pro vás plus? A plánujete se ještě vrátit na základní školu?

Je super, že mám díky digitální výuce plnohodnotný příjem, jako bych chodila na plný úvazek do práce. Nevím, jak moc je tento příjem stabilní, jak to bude v budoucnu, ale myslím si, že technologická revoluce v učení, kterou přinesl covid, se už jen tak nezastaví. Já jsem se za sebe trochu zhlédla v setkávání online i offline. Hodně mě naplňuje budování profesní komunity učitelů a lektorů, dává mi smysl vytvářet profesní skupiny, pořádat konference, propojovat lidi, kteří se navzájem posouvají dopředu a obohacují. To je podle mě ta dobrá praxe sociálních sítí. Což ale neznamená, že se už nevrátím na základní školu, naopak. Představit si to určitě umím, ale vzhledem k tomu, že mám sama čtyři děti školního nebo skoro školního věku, tak se na to momentálně necítím. Až budou děti větší, proč ne?

Klára Pirklová získala doktorát z filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od studií učí angličtinu, v posledních letech se soustředí na výuku prostřednictvím digitálních technologií. Žije ve Středočeském kraji s manželem a čtyřmi dětmi.

Text vyšel v Lidových novinách. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let