Rodiče, hlavně matky, tráví s dětmi víc času než dřív, ale myšlenkami jsou při tom často jinde, koukají do mobilu nebo sní o tom, až zasednou k počítači a konečně budou mít zase nějaké podněty k přemýšlení. Model chytrá horákyně – ani nahá, ani oděná. A děti jsou z toho nervózní a nespokojené. Říkají to průzkumy, potvrzuje to empirie.
„Vím, že bych neměla tolik času trávit na mobilu,“ krčí rameny Tereza, novinářka na volné noze a matka dvou dcer. „Jenže upřímně, ráda vezmu děti na hřiště, ale sama se tam úplně dobře nebavím. Stejně tak doma se s dětmi často trochu nudím. A tak si s někým píšu na chatu, mrknu na Instagram, odpovím na mail nebo si jen tak čtu články. New York Times například nabízí 10 článků měsíčně zdarma, a většinou jsou to moc zajímavé věci. O dost zajímavější, než neustále řešit hádky a kňourání našich holčiček.“
Američtí psychologové říkají: je pravdou, že dnešní matky tráví s dětmi daleko víc času než předchozí generace. Kvalita tohoto společného času ale není nijak závratná. Rodiče jsou v životech svých dětí čím dál častěji přítomní fyzicky, ale čím dál méně citově. A to je problém.
Děti potřebují komunikaci, telefony je ruší
Dětští psychologové mají pro typickou komunikaci mezi malým dítětem a jeho rodičem různé názvy. V podstatě jde ale o to, že když rodiče používají vyšší tón hlasu, zjednodušují věty a výrazně vyjadřují nadšení, dětem to pomáhá v rozvoji. Vědci tvrdí, že děti, s nimiž rodiče tímto stylem mluvili v 11 měsících, umějí ve 2 letech dvakrát víc slov než děti, s nimiž takto nikdo nekomunikoval. Kathy Hirsh-Pasek, profesorka dětské psychologie, říká: „Podle úrovně jazykových schopností můžete velmi pravděpodobně usuzovat, jak se bude dítěti dařit ve škole. A klíčem k rozvoji jazyka jsou časté a plynulé konverzace mezi dítětem a dospělým. Jenže když rodič hovor s dítětem přeruší, aby nakoukl na Instagram nebo odpověděl na e-mail, batole se učit přestává. Kouzlo rozhovoru je pryč.“
A řečí není jen o učení, ale i o psychickém komfortu. V roce 2010 vědci v Bostonu pozorovali 55 rodičů, kteří jedli s jedním nebo více dětmi v restauraci rychlého občerstvení. 40 dospělých se věnovalo svému mobilu, většina z nich děti naprosto nebo téměř ignorovala. Děti se samozřejmě snažily dospělého zaujmout, ale povedlo se jim to jen asi ve čtvrtině případů. Vědci pak natáčeli 225 matek s dětmi kolem šesti let v jídelně na univerzitě, kde mohly společně s potomky ochutnávat různá jídla. Čtvrtina matek strávila téměř celý čas s telefonem v ruce a směrem k dětem vykazovala velmi nízký počet verbálních i neverbálních signálů.
Fyzicky přítomní, emocionálně odpojení
Vybalancovat potřeby rodičů a dětí nebylo nikdy snadné a je naivní předpokládat, že by jakýkoliv rodič skutečně dokázal, aby dítě bylo neustále centrem jeho nepolevující pozornosti. Dnešní matky, které dlouhá léta studovaly a pracovaly, prostě potřebují i vyšší intelektuální stimulaci než stavění kostek. Koneckonců ani ve zdánlivě idylických časech přelomu 19. a 20. století se matky nesoustředily jen na děti, naopak. Věnovaly se svým povinnostem i zálibám, podle společenského zařazení. Dětem jejich nepřítomnost nahrazovali jiní členové rodiny nebo chůvy. Ty měly absolutní pozornost a lásku pro dítě jako popis práce.
Osamění současných matek
Pokud rodiče občas nedávají na děti pozor, není to žádná katastrofa a obvykle to potomkům i prospívá, ale chronická rozptýlená pozornost je něco jiného. Pustit dítě z dohledu je správné, a čím jsou větší, tím více samostatného času potřebují. Pokud matka dětem řekne, ať si jdou hrát ven, nebo otec vysvětlí, že se musí věnovat nějaké práci doma, je to naprosto přijatelné. Dnešní rodiče ale často děti vychovávají daleko toxičtějším způsobem: jsou v jejich životech neustále přítomní fyzicky, čímž blokují tendence dětí k samostatnosti, ale jen občas jsou skutečně emocionálně zapojení, vnímají a reagují.
To přiznává i Tereza z Prahy: „Když jsem byla jen na mateřské, bylo to někdy vážně na hlavu. Manžel ráno odešel do práce, mezi dospělé. Já zůstala sama s dětmi. Zejména, když byly třeba nemocné, tak jsem se cítila strašně osamělá a mobil pro mě byl jakýmsi oknem do normálního světa,“ přiznává. „Od té doby, co jsou děti ve škole a školce, je to mnohem lepší. Společně strávený čas mi je vzácnější, víc si ho užívám a mám menší tendenci se něčím rozptylovat. Věřím, že ale jen kvůli tomu snad nejsem strašná matka.“
Třeba méně, ale pořádně
Děti jsou naprogramovány k tomu, aby se vší silou snažily získat pozornost dospělých. Ať už jim buclatýma ručkama otáčí hlavu k sobě, nebo záchvatem vzteku. Nakonec to ale vzdají, jak je vidět třeba na kojencích z ústavů, kteří nepláčou – vědí totiž, že k nim stejně nikdo nepřijde.
Kudy tedy vede cesta ke zdravějším rodinám? Američtí psychologové radí: zapracujte na sobě, naučte se mít ohled na své potřeby, ale být taky poctiví ke svému dítěti. Když už s ním trávíte čas, odložte ten telefon i myšlenky na něco jiného.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Díky moc za tento článek. nejvíc mě potěšil odstavec s názvem ,, Děti potřebují komunikaci, telefony je ruší.,, za to dávám krk. je to velmi dobře napsané. Co mi v dnešní době vadí a brání komunikaci, jsou kočárky s výhledem na druhou stranu, než je obličej matky. Také černá barva kočárků mi pro dítě připadá velmi nešťastná. telefon by měl mámě sloužit jako pomocník v situacích, kdy to potřebuje nejvíc. Já jsem nemohla říct, že jsem se cítila osamělá. Ba naopak, teď lituju, že jsem z tehdejších důvodů šla po roce do práce a neužila si celé tři roky. U tohoto článku mám jen jednu připomínku, proč nám musí radit američtí psychologové? Copak jsme zapomněli, nebo nemáme naše odborníky, kteří by to rodičům potvrdili. Já myslím, kdyby se zeptali logopedů, jak narůstají problémy s výslovností a slovní zásobou, určitě by jim to dalo signál, že se něco děje. Mámy, mějte rády svoje děti, jsou vaše. Těch pár let uteče jako voda a budou z nich dospělí. A pořád budou vaše, jen už to nebude to roztomilé a krásné. Přijde to zase až s vnoučaty.
Teď jsem poslouchala rozhovor s p. Duškem, kde se jedna posluchačka ptala, jak dostat dítě od počítače (puberťák), že před tím pořád sedí. P. Dušek citoval jakousi paní „Musíte si vzpomenout, jak jste ho naučila trávit čas na počítači. To je ten klíč“.
Dušek zblbl…, nebo spíše žije v jakési jiné vysněné realitě, jeho pořady, názory, rozhovory a rady se v poslední době míjí s realitou světa. Neposlouchat…
Možná je až moc „sluníčkový“, ale myslím, že v podstatě má pravdu. Kor v tomto případě. Když si představím, že matka odkládá dítě k PC, když zrovna „nemá čas“, měla by si ho pak udělat, aby dítě od toho kompu dostala. Nebo myslíte, že to funguje jinak?
Dušek byl výborný před cca deseti lety. Potom přestal žít v realitě, to co on propaguje a říká, by fungovalo v ideálním světě, kde v podstatě díky svým penězům žije. A mě by se moc líbilo to aplikovat a mít na to ty prachy, které mi umožní ten čas. A puberťák u počítače nemusí být úplně chyba maty, od určitého věku prostě může matka dělat co chce a puberťák se od kompu zvednout nebude chtít.
Až tak moc ho nesleduji. Jen jsem narazila na rozhovor s ním a tohle mě zaujalo. Dle mého je to tak jednoduché, až je v tom velká část pravdy. Neříkám, že to platí v každém případě, ale určitě se jich najde dost. Můj synovec je dnem a pomalu i nocí na kompu. Žije ve velkoměstě, je premiantem na střední škole a víkendy tráví sportem (kolo, lyže, turistika), bez hysterických výlevů, že nemůže hrát. Nejde o to, že se přes týden od kompu (krom školy) nezvedne, jde o to, že bez něj dokáže existovat úplně v pohodě, protože dostane jinou adekvátní nabídku. Tohle většina rodičů takových dětí nabídnout neumí. Čas a pozornost, ani o tom víkendu. Jako, když rodič řekne děcku „nečum do toho pořád“ a jde si po svém, co se stane?? Vůbec nic..
Kočárek s výhledem na druhou stranu než k matce je sice neosobní, ale představte si, že jedete pozadu. Dítěti musí být z toho špatně a je dezorientovaný. Takže nějaký smysl to má a když se Vám to nelíbí, jsou sportovní kočárky, které můžou mít obojí polohu. Myslím, že to jsou pak záležitosti, které vadí matkám, ale ne dětem. Stejně jako nošení v šátku, matky to dělají pro sebe a ne pro děti. Každá žena by měla vycítit, co se dítěti líbí a jednat podle toho.
Nemůžu mluvit za jiné, ale u nás tedy nenosíme děti v šátku kvůli sobě. Ano, je to často praktické, ale ten hlavní důvod je dát dítěti skrze osobní blízkost pocit bezpečí a jistoty, který je pro jeho rozvoj to nejdůležitější. Kočárek máme téměř výhradně otočený tak, abychom byli s dětmi čelem k sobě. Nikdy neprojevovaly známky nevolnosti nebo dezorientace, naopak jsou nadšené z možnosti vzájemné komunikace. Vzhledem k tomu, jak na svůj věk obě naše děti krásně mluví, jsem přesvědčený, že je to tak správně.
To tedy v minulosti musala být spousta dětí dezorientovaná,za našich mladých let byly všechny kočárky orientovány čelem k matce.
No nevím…kvůli sobě? To by je spíš narvaly do kočárku, společně s nákupem, odrazedlem pro starší dítě nebo bundou v nákupáku….kočár jsem párkrát zkusila, před 10ti lety nebyl šátek nebo nosička tak běžný, babičky ziraly a těch komentářů, třeba v létě, že dítě udusim a že trpí, zatímco v kočárku má svůj prostor a pohodu….houby, ta ohromná nemožnost komunikace a civěni dítěte do boudičky, ne děkuji. Až sestřenice odkudsi vytáhla fotky prababicky a dětí v loktuši nebo vlňáku…za mě naopak pohodlná matka narve dítě do kočárku. Občas totiž nosit miminko a věci pro pobíhajícího dvouletaka je záhul. Třeba v zimě.
Nad vším se dá dost polemizovat. Psala jsem tu proto, že všichni jsou strašně chytrý a myslí na sebe. Jak jsem říkala, každé dítě je jiné a je mi líto dětí, které musí dělat, to, co chtějí rodiče a úplně vidím jak se trápí. Také jsem zkoušela nosit holku v šátku a vím, že to není jednoduchý. Člověk se potí, je mokrý a bolí z toho záda apod. Ale proč ubližovat sobě a dítěti? Dítěti v tom také níčíte záda. Lékař by vám to potvrdil, že časté nošení v šátku není zdravé. Občasné je v pohodě. Ale znám ženy, které nosí jen a pouze v šátku. Moje dcerka cca od 1 roku byla ve sporťáku směrem ode mě a taky jsem s ní hodně komunikovala. Měla radost, že může pozorovat svět kolem sebe a že ji dávám volnost a prostor! To si myslím, že je ve vývoji pro dítě to nejdůležitější – volnost a prostor. Naše malá nemá ani 3 roky a mluví krásně ve složitých větách, už v roce si řekla, co chce. Je nesmírně společenská a citlivá. Nemusela jsem ji nosit v šátku, nemusela s ní spát v posteli.
Měli jsme kočárek přehazovací. Do určitého věku mě chtěly děti pořád vidět, tak jezdily čelem ke mně. Potom už je víc zajímal svět kolem a chtěly koukat dopředu. Mne slyšely a to jim už k potvrzení přítomnosti stačilo 🙂 Špatně se jim nedělalo naštěstí ani v jedné poloze.
Také jsme občas přehazovali kvůli slunci, aby batole sedělo ve stínu.
„Zapracujte na sobě!“ no haha, to je rada. Milí zlatí, není normální, že žena má na krku děti prakticky 24 hodin denně. O děti se pár tisíc let starala širší skupina lidí, jinak řečeno rodina. Zkuste ale dnes říci prarodičům, že i oni mají kus odpovědnosti, vysměji se vám do obličeje (oni přece často pracují, také mají nárok na volný čas a své koníčky, že…? na rozdíl od ženy – matky, která přece nemá nárok na nic, když už se pro ty děti rozhodla…!). V dnešní společnosti nejsou nemocné matky sedící někde s mobilem, nýbrž ti, kterým je srdečně jedno, co dělají jejich vnoučata…
Zapracujte na sobe: naucte se chapat sve potreby a kdyz uz jste s ditetem, budte s nim poradne. Tak to bylo mysleno. Neco se asi vzdycky da zlepsit, zvlast kdyz si clovek nerika, ze za vsechno muze nekdo jiny.
Vnoučci jsou poklad, věnuju se jim moc ráda. To mi v tuto chvíli dává největší smysl života. A ty mámy, co koukají do mobilu chápu, mateřství je vyčerpávající. Jenže je to fakt pro ty děti blbý. Dcera si dělá starosti, že vnouček moc nemluví. A pak mi jednou sama řekla, že to bude tím, že ona s ním moc nemluví, protože když jsem s ním já, najednou si brebentí.
Co to tady plácáte??Proč by měli mít prarodiče zodpovědnost za vnoučata?? Kolik Vám je , že máte tak hloupé názory???
Prosím, neporušujte pravidla debatní zóny.
A mohu se zeptat, kolik let je Vám? Nejedná se o samostatnou odpovědnost, ale spoluzodpovědnost za budoucí generace.
Ten Most! je fakt skvělý seriál – proč by měl kluk jít na gympl, mohla jsem ho už za rok vykopnout, ať se živí sám.
Naše děti a my jsme prarodiči vykopávány ze vztahů, na kterých tady generace vyrůstaly – vzájemného soužití, pospolitosti, pomoci a zodpovědnosti jeden za druhého. Něco, co se dnes prostě nenosí, ale asi nás to jednou dost bolestně dožene.
No ale je pravda že samotné dnešní pojetí nukleární rodiny- otec, matka, pár dětí- je dost toxické. Ještě tak před stopadesáti lety bylo naprosto běžné, že rodina žila mnohem víc pospolu, a děti byly vychovávány mnohem víc kolektivně, zapojovaly se tety, strýcové, prarodiče, rodiče, bezdětní členové rodiny, a vychovávaly všechnu drobotinu (ne jen tu jejich přímo vlastní) dohromady. Moderní pojetí rodiny vyhovuje v podstatě jenom kapitalismu, protože vytváří buňku závislou na jednom zdroji příjmů (v drtivé většině případů otec), kterého je pak jednodušší ovládat, protože si nemůže dovolit ztratit práci- ohrozil by tím existenci celé rodiny.
Mě to přijde celkem normální. S dětmi jsem chodila cvičit, ke kadeřnici, do práce, k lékaři, na úřady, nakupovat, atd., atd. Když mi je prarodiče nechtěli/nemohli pohlídat a tatínek nebyl doma, tak co? Všichni mě litovali, jak to musí být těžké a náročné. Samozřejmě, že bylo, ale byly a stále jsou to MOJE děti a neexistuje, že by někdo jiný měl mít povinnost se jim věnovat. Nemám pocit, že jsem o něco přišla a nebo nic nemohla. Mohla jsem všechno a ještě k tomu 3x 😀 Ale Vás může hřát vědomí, že vy jako babička budete kdykoli k dispozici, bez ohledu na pracovní vytížení a nebo zdravotní problémy. To já si dám jako bábrle oraz a taky s klidným svědomím 🙂
Dobrý den, moc děkuji za článek i Vaši reakci. Já souhlasím. Dnešní doba je svým způsobem neuvěřitelně emocionálně těžká a nároky na naše děti, ale i nás rodiče, jsou obrovské. Do toho se tenčí šíře rodiny a zájem o děti. Já se spoustu věcí učila samovolně v rámci široké rodiny, kde jsem vyrůstala – respekt ke starším, vztahy, …. Tohle mým dětem chybí, nedokázala jsem jim zajistit. Babička – tchyně – bydlící ve stejném městě, má přeci nárok na své koníčky, vnoučata musí splňovat kriteria poslušnosti, vzhledu, …. . Láska a zájem na posledním místě. A přitom tyhle děti jednou budou ti,kteří budou rozhodovat o naší budoucnosti. Blbé je, že si tohle sdělíme my tady, ale ty naše rodiče to neovlivní. Nenechme se zlomit a bojujme 🙂
Musím se smát, tohle ale udělá vždy celá společnost, soudíme rodiče, ale přitom je to celé jen o společnosti. Spoustu rodičů když svoje dítě vychovává jinak, pak jejich děti jsou často na svoje rodiče naštvaní, že nemůžou dělat to co dělají jiní. Aby se něco změnilo musí se změnit vždy celá společnost. Třeba za komunistů všichni stejně oblečené, nikdo nikomu nezáviděl, nebylo co, protože tak žila celá společnost. Když chci svoje dítě poslat ven, řekne mi, co tam mám dělat nikdo tam není.
Rodiče se dívají na své děti jen tehdy, když je fotí na mobilu,
Ženy vždy byly součástí širšího pracovního procesu, původně hlavně v domácnosti, s rozvojem průmyslu se dostaly i do pracovních provozů. Jen výjimečně se mohly ženy matky věnovat svým ratolestem v takovém rozsahu jako dnes, důvodů je řada od počtu dětí, po délku rodičovské dovolené, rozvoj moderních technologií (pračka, tekoucí voda atd… – mluvím o rozvinutých zemích). Problém, je ale v tom, že tuto roli ženě, nepřisoudila ona sama, ale přisoudila jí ji společnost, a tak jsou ženy, které se v dané roli cítí nekomfortně a nejsou schopny se s ní ztotožnit. Společnost, potažmo stát by měl umožnit těmto ženám, které chtějí, se realizovat a podpořit institucionální péči v malých individuálních skupinách, tak aby byla dostupná všem pracujícím ženám, které se chtějí pracovně realizovat.
Současně s vývojem se ženy musí naučit poslouchat, ale nebrat si osobně názory svého okolí, včetně svých blízkých. Vím to z rodiny, moji rodiče s námi trávili mnohem méně času než kolik času trávím já se svými dětmi, současně jako prarodiče fungují jen minimálně, protože stále chtějí pracovat. Navzdory této situaci hýří komentáři a výtkami, že s dětmi trávím málo času. Podotýkám, že pokud mohu (nejsem na pracovní cestě) vozím děti do školky/školy, vyzvedávám je ze školky/školy, jdu s nimi do knihovny, divadla, na výlet, na procházku i na pískoviště, vařím s nimi doma, tyhle věci moji rodiče nedělali vůbec. Mrzí mne, že se mi těchto rad dostává od mích nejbližších, kteří současně nejsou připraveni pomoci když nebo kdyby bylo potřeba.
A rada, jak z toho, žádná. Mám tři děti do pěti let, fakt pocivě se jim snažím věnovat, ale jsem dospělý člověk, není v mých silách jezdit celé dny s vláčkem, dělat paci paci a po stopadesáté odpovídat na otázku proč máme červené boby, proč červené, a proč boby. Telefon je fakt okno do světa dospělých. Co já bych dala za to mít pole a krávy, pak by toto byl můj svět dospělých a telefon bych zahodila. Jenže nemám, žijeme ve velkém městě, manžel tu má práci. Žádné dospělé okolo, celý den, celých 5 let, pořád dokola to samé. Dřív byly rodiny soudržné, rodiče, prarodiče, strýčkové, tety, děti, všichni po kupě, člověk měl s kým promluvit. Dnes už to tak není, ani venku se nikdo nechce bavit, velké město je anonymní, každý si hledí svého. Takže buď mi hrábne nebo si prostě občas ten telefon vezmu do ruky…
Děkujeme za upřímný příspěvek, určitě se v něm pozná hodně maminek. Na rodinu dnes v mnoha případech spoléhat nejde, cestou je si vytvořit nějakou svou komunitu nebo se k nějaké přidat…
Nevím úplně jaké komunity máte na mysli. Na cvičení chodíme, ale tam se věnuji dětem, takže nemám moc prosor na pokec s ostatními (ani se to tam moc neprovozuje), jsme spíše venkovní typy, než kavárenské a konec konců, tyhle komunity se ale formují a komunikují především na internetu, ne? A to pak zase svádí k čučení do mobilu =)
Dobře vím, co myslíte. taky jsem člověk, že raděj tomu druhému vidí na obličej a sleduje jak reaguje. Jsem ale zase v jiné pozici. Já nemám ani ty děti. Mám jedno dospělé. Když teď chodím do obchodu, tak manžel počítá, že se asi do hodiny nevrátím. Potkám známou a je z toho někdy i půlhodina. Ale ten váš problém, potřebujete komunikovat s někým dospělým. ještě mě napadá, až půjde vaše první dítě do školy, třeba vás stejné školní problémy sblíží s některou s maminek a bude šance. Společné věci dávají šanci. Držím Vám palce ať to vyjde. U nás byl takový baby klub, kde se maminy odpoledne scházely a děti si hrály, chodily k nám na zahradu do školy. Zkuste se třeba zeptat někde, kde provozují zájmové kroužky, třeba něco objevíte.
Někteří rodiče, často tedy z alternativních škol a školek, vytvářejí různé svépomocné komunity, které jsou zdrojem zábavy i opory. Nebo prostě spolu drží party přátel s dětmi podobného věku. Ale chápu, že to každý nemá. Co takhle zkusit najít na internetu babičku, která nemá vnoučata nebo žijí daleko a chybí jí to? Myslím, že vznikly takové stránky, které propojují lidi z různých rodin… To mě napadá jen tak v rychlosti. Zkoušejte něco!
Zkoušejte něco! To je výkřik, jako kdybych jen seděla doma a plakala nad krutým osudem =D To vítem že zkouším a hledám, ale prostě se to nedaří…
Jasně, já to nemyslela zle:-). Chtěla jsem tím spíš dodat pocit, že člověk musí najít spolehnutí hlavně sám na sebe a nepodlehnout dojmu, že o něm rozhodují podmínky nebo druzí. To pak na něj dolehne tíže a pocit bezmoci. Držím palce.
Jojo, máte recht, díky! =)
Nemusíte mít přece známé jen na internetu.Copak ve Vašem okolí opravdu není nějaká maminka/y s malými dětmi,se kterou byste mohla lecos podniknout společně? Dcera má tři kluky a její kamarádka čtyři děti. Dost toho podnikají společně.Navštěvují se celé rodiny ,jezdí i na hory a v létě na vodu. A ti nejstarší kluci se už někdy navštíví i samostatně,jsou kamarádi.Samotná s dětmi,to je fakt na zbláznění.
A co dělat v případě kdy matka není stádní slepička a nechce kvokat o kravinách?
Tak my jsme si třeba založili vodácký turistický oddíl.Mým dětem tehdy bylo 3 a 6 let. Bylo to skvělé a o kravinách jsme tam vážně nekdákali.Všechny děti,naše i cizí,na to dodnes vzpomínají.
Tak pojďte ven. Krávy nemám,ale umím mluvit. Čekám třetí děcko. Rády se touláme.
Tak dva příklady z jednoho dne…
Cestou v buse MHD seděla maminka s asi 6ti letou dcerkou. Holčička si chtěla evidentně povídat, ale maminku tím evidentně rušila. Přitom jen tiše „začínala“ témata,ale jakmile řekla první dvě slova, maminka jí okřikla, ať neotravuje, že má práci. Jakou? Celých 20 minut čuměla v mobilu na Face… Holčiny mě bylo líto. Vypadala, že je zvyklá na tuhle odpověď, ale mě jí bylo líto, páč nijak neprudila a chtěla jen přízeň mámy.
A za pár hodin na zastávce přišlo krásné překvapení. Maminka tak +-30, s kočárkem a boudičkou tak, aby na dítě viděla. Dítě si pobrukovalo, plácalo ručičkama. Nemělo kočár plný plyšáků a ruznejch udělátek. Maminka po zjištění, kdy jim jede spoj si k dítěti dřepla, začala si s ním tleskat a tiše říkat říkadla a zpívat. Chtěla jsem jí něco hezkýho říct, ale k mému překvapení to nebyla Češka! Mluvila rusky!
Tak asi tak. A hádejte, která maminka mi byla milejší? Ta, kterou vlastní dítě ruší, protože ona si hraje s mobilem nebo ta, která si místo s mobilem hraje se svým dítětem?
Paní Ireno,viděla jste dva výjevy, které se v jinou denní dobu mohly úplně klidně prohodit. A já jsem si tím úplně jistá. Šestiletá celodenně hučící holčička v danou dobu mohla být už na matku moc, zrovna tak ta příkladná „roztleskaná“ maminka mohla mít zas právě dobité baterky a náladu. Podle tohohle soudit kvalitu výchovy mi připadá žalostně jednoduché…….A už vůbec bych se nepozastavovala nad národností.
Já jen, že i unavená matka, která má dítě ráda, může dítěti vysvětlit, že je unavená a dítě to pochopí. Třeba ho zaměstná tím, že mu řekne, koukni se z okna a na ulici pozoruj, kdo má čepici a klobouk, pak mi řekneš jak to dopadlo. Vymyslet si může cokoliv, dítě má pořád co objevovat. Představte si učitelku v mateřské škole, kde je těch dětí dvacet a neustále brebentí a potřebují něco vědět.V prvé řadě vás napadne, že je za to placená, ale ona to brebentění dopoledne poslouchá pět hodin v kuse. A někdy poslouchá ráda. zvlášť, když mají děti dobré nápady, nebo zpívají, nebo přednáší básničku. Umí taky vymyslet vtip, kterému se člověk rád zasměje. někdy taky vidí to, co už dospělý moc nevnímá a dítě má na to svůj pohled, Taky jsme byli malí a chtěli znát odpověď na spoustu otázek.
Jo, to jsme zkoušeli, jen né s klobouky, ale s auty a tím, jakou mají barvu a kterých je nejvíc. Pozorování zabralo asi dvě vteřiny, pak to vypuklo – a proč je tamto auto červené, a proč jsou auta červená, proč nejsou všechna červená, co kdyby byla všechny červená, proč nemají červená kola, proč není poštovní auto červené, proč nemá maják, kam jede támhleto auto, a támhleto, a proč jede, a … no vydrželo to do konce cesty. Kdo tohle zvládá vždy s úsměvem, trpělivostí a nadšením, a nikdy nepotřebuje prostě vypnout, má mou hlubokou úctu =)
Přesně tohle jsme si užili taky. Nakonec mi trpělivost došla a dala jsem striktní zákaz používat ve větách proč. Ukázalo se, že syn si chtěl hlavně povídat a otázky typu „proč“ od něj nevyžadovaly žádnou náročnost na hledání témat a „povídání“ probíhalo tak nějak samovolně. Jak se pak pěkně rozmluvil a začal i přemýšlet o čem se chce bavit. Tím skončilo naše otřesné období „proč“, které s přestávkami trvalo několik let! Dodnes jsem alergická na „proč“, někdy mateřství opravdu zanechává následky. Přeji mnoho sil 🙂
Jasně, ono proč je proč a proč. Skutečně zvědavé otázky mi nevadí, ráda se pobavím i o tom, proč je chodník tvrdý, když to to dítě fakt zajímá. Ale ty pozornostní otázky, kdy začnu vysvětlovat a ono to to dítě už ani nevnímá a chrlí další a další proč, ty už fakt nedávám. Navrhuju nějaké smysluplné téma (jako co bylo nejlepší ve školce, …), nebo konec.
Já vím, někdy je to vážně „nekonečné“,ale nedá se tomu dost dobře vyhnout.Je vývoj,kterým projde každé dítě.Není třeba sáhodlouze vysvětlovat,vzhledem k věku,stačí jedna věta. A věřte,že přijde i doba,kdy se Vás už dítě na nic neptá.Většinou.
Nepochopí. Malé dítě únavu matky nepochopí. Ani nemůže, protože jeho empatie ještě není vyvinutá.
Kdyby ste tu „první“ maminku viděla na vlastní oči, možná by Vám té žáby také bylo líto. Osobně jsem na dítě byla leta sama, pracovala na nočních směnách na poště a měla mentálně hyperaktivní dítě. Takže si myslím, že poznám, kdy je „brebentění“ na hraně. A ta holčička byla v pohodě. Nesoudím kvalitu výchovy, na to si netroufám, jen jsem psala o sympatiích. Tu ruštinu jsem zmínila, protože mě to překvapilo, tak mě hned nekamenujte. A zabavit dítě, tak jak píše Eva dole pod námi není až zas tak namáhavé, také jsem to používala. Chce to jen pár vteřin a pár slov…
Přeji hezké dny 🙂
Souhlasím, že je dobré s dítětem mluvit na rovinu, říct, jsem unavená. Říkat pravdu a mluvit přímo a ne vymýšlet pohádky a lži. Ale druhá pani je zase přehnaná, dítě moc zahlcuje a dává moc pozornosti. Nedává dítěti volnost se projevit a učit být samo se sebou. Znám dost případů, kdy matky na dítě od narození mluví furt, až blbosti a dítě se nenaučí mluvit, protože je toho na něj moc.
Byla jsem toho před nedávnem svědkem v jedné pražské kavárně. Jeden nejmenovaný moderátor Streamu vzal syna cca 9 let na snídani. Za asi půl hodinu vypustil na kluka 2 slova – už jdeme. Celou dobu se klučík na něj snažil mluvit, říkal mu, o čem se učili ve škole. Myslím, že to byly nějaké zajímavosti o Titanicu. Otec naprosto nepřítomný výraz, telefon nedal z ruky. Jak říká on sám: „já jsem člověk, co má malé dítě, takže jsem se naučil nevnímat skřeky, které mne obtěžují.“ Je mi toho klučíka líto ještě teď.
To spíš vypadá, že maminka dala dítě tatínkovi a ten pracoval a nemohl odložit telefon. Nemůžete vědět, jak se k dítěti chovají stále. Takže hned někoho odsuzovat podle jedné situace není v pořádku.
Nemůžu s článkem úplně souhlasit. Dnes je úplně jiná a mnohem složitější doba než to bývalo cca před 20 lety. Když jsem byla malá, mohla jsem v klidu jít ven a hrát si, nejezdilo tolik aut, jako je tomu dnes. Dávno nežijeme na vesnici, kde nejezdí auta, kde se lidi navštěvovali a v době, kdy rodina stojí při sobě a navzájem si pomáhá. Dnes všichni myslí na sebe a spoustu lidí nejsou dostupní. Jsou maminy, které nemají vůbec žádné hlídání, ani žádné návštěvy a nemají za kým jít, včetně mne.
Dnes mám malou, skoro 3 letou, holčičku a vím, že když jdete s dítětem na hřiště, nikdo se s vámi nebaví a neustále si hlídají své děti, aby jim nedej bože jiné dítě nevzalo hračku. Jsem toho názoru, že když nejde o život, děti si tyto záležitosti mají učit řešit sami mezi sebou a ne se neustále držet sukně. A buďme upřímní, je málo maminek, co si chtějí od rána do večera hrát na malé děti, takže se potřebují nějak odreagovat. Často komunikuje s lidmi přes sociální sítě a to proto, že dnes už své kamarády pomalu nikde jinde neseženete :-D. Každý potřebuje chvilku vypnout a jsou lidi, kteří se ticha bojí a tak mají např. televizi jako kulisu. Každý člověk je jiný a žít bez mobilu, televize a jiné techniky je zase extrém. Nic s tím dnes neuděláte, bohužel to cpou dětem ve školách apod. Dnes matky na mateřské a rodičovské dovolené si můžou prostřednictvím internetu přivydělat. Nemůžou chodit do práce, protože nemají žádné hlídaní. Takže kolikrát matky nekoukají do počítače jen tak.
A o jak staré děti se tu hovoří? Rozhodně nevypustíme ven 3 leté dítě, ne? Stále je to malé dítě, kterému se může stát spoustu věcí. Nelíbí se mi přehnané maminy, které nechají děti dělat, co se jim zlíbí. Běhají po silnici a maminám je to jedno. Malé děti nemají pud sebezáchovy.
CHCE TO VŠE S MÍROU! NEMŮŽEME SE DÍTĚTI VĚNOVAT NA 100% A NENÍ DOBRÉ TRÁVIT CELÉ DNY U POČÍTAČE NEBO MOBILU!
Víte, jsem jedna z těch matek, která si po deseti letech syna jak se říká vymodlila. Věřte, nikdy jsem se s ním nenudila a hlavně, byla jsem ráda, že ho mám. I když to nebylo někdy jednoduché s jeho zdravotním stavem. Do práce jsem nastoupila hned po roce a dodnes je mi líto, že jsem si tu dobu neprodloužila. Každý máme svou zkušenost. A to byla doba, kdy se látkové pleny každý den ze začátku vyvařovaly, pak praly a večer žehlily, protože jsem jich měla dvacet a pořád musely být k dispozici. takže večer žehlení. Automatku jsem si pořídila až když byl větší. Na nočník se učil co nejdřív, abych si to ulehčila. Mluvit se naučil dost brzy. protože, když brečel, mohl mi říct alespoň proč. Když brebentil, byla jsem ráda, že je všechno v pořádku.