Dostáváme úkol, abychom vyskočili a uvědomili si stav beztíže, který je při výskoku lépe vidět třeba na trampolíně v momentě, kdy se dostáváme do nejvyššího bodu. FOTO: Shutterstock

Paní fyzikářko, odpouštím vám aneb Proč jsou vlastně kosmonauti ve stavu beztíže?

Ve škole jsem neměla ráda dva předměty: fyziku a matiku. Vadilo mi memorování pouček, nechápala jsem souvislosti. A následné poznámky pohoršené paní učitelky, která byla utrápená z nevděčných dětí, mi taky nepřidaly. Ale teď mi stačily pouhé dvě hodiny na to, abych zjistila, že: fyzika může být neskutečně zábavná a fyzikář není nepřítel. Martina Kopecká píše osobní reportáž ze semináře pro učitele fyziky Elixír do škol.

„To se mi líbí, že jste upřímná. Tak si to s námi vyzkoušíte, to jsem zvědavá, co budete říkat,” raduje se fyzikářka Jana Červená, když jí otevřeně přiznávám, že pro „její” předmět nechovám zrovna velkou vášeň. Zažívám zvláštní a rozporuplné pocity, neboť je to poprvé, kdy otevřeně fyzikářce přiznávám, jak to mám, bez vykrucování a výmluv, a ona je nadšená. 

Jana Červená učí na Základní škole T. G. Masaryka v Kutné Hoře a zároveň působí v projektu Elixír do škol, který ukazuje učitelům, jak předávat fyziku jinak a zábavně. Elixír zde otevřel své „létající centrum” před tři čtvrtě rokem a jeho seminářů se účastní asi třicet lokálních učitelů a další desítka se připojuje z různých částí republiky. Každý měsíc se setkávají nad konkrétním tématem. Tentokrát to budou Astronomické hrátky.

Bacha, fyzika, můžeš být za pitomce!

Pár dní před setkáním mi přijde e-mail s pokyny, co si mám připravit: čelovku, dva různě velké míčky, špejle, modelínu a mapu České republiky. Začínám si uvědomovat, že se mi stahuje žaludek, přemýšlím, jestli bych si přece jen neměla vygooglit nějaký ten vesmír a něco si zopakovat? Vnitřní obranný systém vysílá jasnou zprávu: Bacha, fyzika, tady můžeš být za pitomce. Jenže mám čas si tak akorát připravit všechny pomůcky. Zatímco se přihlašuju na on-line workshop, dcera mi z vlastní iniciativy přináší knihu Hranice vesmíru Profesora Astrokocoura (mimochodem fantastická kniha) a s hlubokým porozuměním mi ji podává. 

Učitelka fyziky Věra Koudelková přívítá asi dvacet přítomných fyzikářů a hned svižně skočíme do jedné aplikace, kde máme mapu Václavského náměstí. „A teď si představte, že kůň, který je na začátku, je Slunce, dole Na Můstku je pak Neptun. A zkuste teď umístit Venuši,” říká Věra a rychle dodává: „A nebojte se, že něco nebudete vědět. Děti to také nevědí. A proto jste tady, abychom se to společně naučili.” Vidím, že rozpětí, kam učitelé umísťují Venuši, je docela velké, takže se ani nebojím tipnout, kde asi „sedí”. Vzápětí se dozvídám, že Sluneční soustava je v učebnicích vlastně špatně zakreslena, a my se podíváme, jak to udělat správně. Dostáváme údaje se vzdálenostmi planet od Slunce a na mapu Česka máme zakreslit planety tak, že Praha je výchozí bod – tedy Slunce.

Jana Červená.  FOTO: Martina Kopecká

Zatímco se snažím rychle zvládnout měřítko, přednášející k mému velkému nadšení upozorňuje učitele: „Vůbec není třeba zabíhat do detailů, co je neutronová hvězda nebo jak vypadá černá díra. Pokud se děti neptají, zůstávám jen u Sluneční soustavy. Nenutím vše,” říká živě a mně se okamžitě uleví, že můj mozek nezahltí detailními informacemi. Pak nás vyzve, abychom si umístili na stůl míčky a světlo, pohrajeme si se zatměním Měsíce. „V tomhle mají hokej nejen děti, ale i dospěláci,” povzbuzuje nás Věra. Poprvé opravdu pochopím, jak to celé přesně funguje, protože si na to vlastně přijdu sama. Točíme míčky a bavíme se třeba o tom, proč není zatmění Slunce každý měsíc.

Všechno je to zábavné, zaměřené především na prožitek tak, aby každé dítě mohlo být badatelem. Začínám být dojatá, první hodina uběhla, ani nevím jak, a všichni přítomní úplně září. Včetně mě. 

Stav beztíže = bez gravitace?

Věra Koudelková pustí film z vesmírné stanice, kde se kosmonauti vznášejí v lodi, a dostáváme zdánlivě banální otázku: Proč zažívají kosmonauti stav beztíže? Odpověď si máme připravit do chatu a pak odeslat najednou. Napadá mě, že pokud se já bojím, že budu vypadat jako blbec, co asi musí zažívat fyzikář, od kterého se jaksi očekává, že ví všechno?! 

V chatu se hromadí odpovědi, většina si myslí, že důvodem je nulová gravitace. Jenže není, gravitace působí. Zjednodušeně řečeno, vše se děje tak, že kosmonaut je vlastně v nepřetržitém volném pádu. Dostáváme úkol, abychom vyskočili a uvědomili si stav beztíže, který je při výskoku lépe vidět třeba na trampolíně v momentě, kdy se dostáváme do nejvyššího bodu. A tak skáčeme doma u počítačů. 

Pak nás Věra rozřazuje do skupin, kde nás v jedné aplikaci čeká společná práce, při které máme roztřídit informace o jednotlivých planetách. „Moje” učitelky jsou poměrně zábavné, dohledáváme informace a já zjišťuju, že fyzikář je taky jenom člověk, ne chodící encyklopedie. 

Umístili jsme na stůl míčky, světlo a pohráli si se zatměním Měsíce. FOTO: Martina Kopecká

Stejně mi ale vrtá hlavou, proč se probírat tolika detaily o každé planetě? Věra Koudelková mi to pak vysvětluje: „Ve škole se běžně recitují informace o každé planetě a děti z toho nemají vůbec nic. Já tohle nedělám. Ale pomocí skupinové práce si každý může vybrat, co ho zaujme. A děti by měly vědět alespoň to, že Jupiter je velký, Merkur mrňavý a Saturn má prstenec. Když potom píší písemku, chci, aby si vybraly jednu planetu a o té napsaly tři až pět informací.” Cvičení může mít podle Věry Koudelkové další efekt: Učitel si může uvědomit, kolika informacemi zahlcuje své žáky, i když je přitom sám nezná. 

Musím všechno vědět? 

Na závěr nás Věra Koudelková vyzve ke sdílení. Učitelé jsou nadšení. Jeden z nich dojatě děkuje. „Je to hodně inspirativní. Pořád se učím a tohle mi ukazuje způsob, který je výborný nejen pro mě, ale i pro děti.” Jiná paní učitelka přidává zkušenost ze „školky Heuréka”, projektu, ze kterého vyrostl Elixír do škol a kde se učí celá základoškolská fyzika jinak: „Na začátku jsem měla pocit, že jsem přece ta fyzikářka, která musí všemu rozumět a přece nemůžu ukázat, že tomu nerozumím. Ale tady můžete. Člověk má strach se zeptat, že bude za blba, ale tady ne, tady budete normální. Učivo základky se mi propojilo, získala jsem nadhled, ke každé látce mám hromadu pokusů, které mohu použít.” 

Vedoucí projektu Irena Dvořáková pak vysvětluje, že během prvního víkendu v Heuréce učitelé pochopí, že mnoha věcem, které učí, vlastně nerozumí. Jana Červená to potvrzuje: „Zažijí tam ‚wow‘ efekt. Což neznamená, že jsme jako fyzikáři úplně dutí, ale je to obrovské překvapení, když si uvědomíte, že můžete učit úplně jinak. Když jsem studovala vysokou školu, tak jsem se učila statistickou kvantovou fyziku a státní zkoušku jsem dělala z urychlovačů částic. Ale základy někde vyšuměly. A mě teď nabíjí, že to vím, otevírá se mi úplně jiný svět. Mám všude doma různé pomůcky a začala jsem přemýšlet o fyzice i výuce jednoduše jinak.”

Bylo neuvěřitelně osvobuzující přestat se bát, uvolnit se a objevovat. Jako dítě. A troufnu si říct, že stejného strachu se v Elixíru zbavují i učitelé. Stačilo, aby nám někdo několikrát zopakoval, že to nevadí, když něco nevíme, a radost z učení a objevování se dostavila úplně sama. Nelze si nevšimnout, jak po dvou hodinách všichni stále září. A to se většina z nich přihlásila po celém dnu stráveném distanční výukou. 

Začínám někde uvnitř cítit smíření se „svou” fyzikářkou. Je mi jasné, že to možná neuměla jinak, protože se to zkrátka neměla kde naučit. Že kdyby to uměla, určitě by to dělala. A možná by se u toho víc smála a tu radost a vášeň pak šířila dál. 

Autorka: Martina Kopecká

 

„Kamenka? To je TA romská škola.“ Takovou nálepku dostala škola Kamenná stezka v Kutné Hoře. Rodina Mirky Machové se tím ale nenechala odradit a přihlásila do ní své dcery. :-)

Zveřejnil(a) EDUzín dne Pondělí 3. května 2021 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

3 Komentáře
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Josef Jakubů
Josef Jakubů
15 dní před

Zjednodušeně řečeno, vše se děje tak, že kosmonaut je vlastně v nepřetržitém volném pádu, praví se v článku. Ten nepřetržitý volný pád si nějak nedokážu představit. Pomůže mi někdo ?

Josef Volfík
Josef Volfík
15 dní před

…nechápala jsem…
No a co takhle zapojit vlastní mozek, sem tam nastudovat nějakou knihu o té věci, to by nešlo? Nejspíše nešlo, no ale třeba umíte krásně zpívat, malovat, vařit… To by vám snad stačilo, ne?