Říká mu Miňo a žije s ním už více než osmapadesát let. Řeč je o zubařce Evě Hejné, která se v roce 1960 provdala za absolventa matfyzu Milana Hejného, dnes známého matematika a didaktika. „Je dobré být vedle někoho, kdo je silný, má smysl života a i v takovém věku na sobě každý den pracuje,“ říká o něm v bytě v pražských Stodůlkách, zatímco on vede ve vedlejším pokoji pracovní hovor přes skype.
Jaký je život s matematikem?
Docela dobrej, dneska (2. srpna 2018 – pozn. autora) máme výročí 58 let. Život to byl pestrý, nenudila jsem se. Nebrala jsem si matematika, ale prostě mužského, takže to je asi jako v každém manželství – něco se vám líbí a něco nelíbí.
Projevuje se v životě s Milanem Hejným jeho obor? Drží třeba rodinnou kasu?
Obor ne, ale workoholismus ano.
A workoholikem byl vždycky?
Vždycky byl pracovitý a cílevědomý. Mně by gaučovej člověk ani nepřipadal zajímavej. Je obdivuhodné, že u toho vytrval, i když se musí potýkat s předsudky a se zakořeněným myšlením. Mění vědomí lidí a to není jednoduché. Kdyby se ale přebíralo jen to, co bylo, tak se ve vývoji nepohneme dál. Doba je jiná, děti jsou jiné. Podle mě nejdůležitější je, aby byly děti něčím zaujaté. Znuděné dítě je to nejhorší, co doma můžete mít.
Vybírali jste školu pro dceru a syna, aby se z nich nestaly ty znuděné děti?
Zuzka šla do té nejbližší, ale to byla jiná doba – dnes jsou školy velmi rozdílné, tehdy byly instrukce shora všude stejné a záleželo na přístupu učitelky. Mišo, ten chodil na matematickou základní školu.
To byla ta, kam váš muž nastoupil, když se synovi v matematice nedařilo?
Ano. Mišo dostával špatné známky, což mu nevadilo, protože mu to nikdo nevyčítal, ale manželovi se nelíbilo, jak je vyučovaný. Tak tam nastoupil jako učitel. Žáci šli pak strašně nahoru, nakonec všichni z té třídy vystudovali vysokou školu. Z toho je jasné, že se naučili určitý stupeň intelektuální práce a získali určité sebevědomí. Jeden z chlapců šel po základní škole na hotelovku, ale i on se nakonec stal inženýrem ekonomie. To je docela skok, že?
Nedrhlo to, mít vlastního otce za učitele?
Většina dětí by si asi něco takového nepřála, ale manžel se synem měli velmi dobrý vztah, takže tam nebyla žádná kontroverze. Miňo přistupoval vždycky ke všem dětem demokraticky. Když měl 75. narozeniny, tak se dvě třídy sebraly, přijely do Prahy, tady přespaly v hotelu, aby s ním mohly jít na oběd. Po více než čtyřiceti letech, co je učil.
Čím si je tak získal?
Měl je rád a dokázal je podpořit. Samozřejmě, že děti občas potřebují usměrnit. Ale především potřebují zažít úspěch. A vlídné zacházení.
Co vy si myslíte o Hejného metodě matematiky?
Trvalo mi, než jsem pochopila, v čem je to tak dobré. Když byl náš Mišo ve čtvrté nebo v páté, zlomil si nohu, měsíc a půl nebyl ve škole a když se vrátil, brali zrovna množiny. Dostal domů asi sto okopírovaných listů s úkoly. Nejdřív je dělal s Miňou a během dvou odpolední udělali asi čtyři listy. Já jsem byla v té době prototyp maminky, která chtěla co nejrychleji mít všechno hotové. Tak jsem to s ním šla dělat já a za dvě hodiny bylo hotovo. Dělala jsem všechno přesně tak, jak se nemá – všechno jsem Mišovi řekla, vůbec jsem ho nenechala přemýšlet. Když má dítě dobrou paměť, tak si to bude pamatovat týden, a když výbornou, tak půl roku. Ale za rok už neví nic. V pedagogické práci by se nemělo pracovat tak, jak jsem na to šla já – honem mít hotovo a odškrtnout si. Je to jako stavba a ta se vám zřítí, když nemáte dobré základy.
Ta metoda není jen o čísílkách, bere celého žáka se vším všudy, i s jeho psychikou. Aby měl sebevědomí, aby věděl, co dělá dobře a co zle, kde má na sobě zapracovat a v čem se nemá nechat utiskovat. Nebát se, nemít předsudky – to jsou důležité věci ve výchově. Na to nemusíte být velký filozof, aby vám bylo jasné, jak důležitá je pro život tolerance, umět se domluvit a schopnost přijít věcem na kloub.
Vy jste pracovala jako zubařka. Má vaše povolání něco společného s tím manželovým?
Byla jsem zubařka, teď jsem kuchařka. (smích) Styčné body byly hlavně naše děti.
Jak jste se vlastně seznámili?
V menze na koleji Budeč, kam chodili jak studenti matfyzu, tak medicíny. Dali jsme se do řeči u oběda.
Čím vás zaujal?
Tím, že se o mě zajímal. To je to nejdůležitější, že se o vás někdo zajímá. A duchaplně vás baví. Že je vynalézavej a není s ním nuda.
Zažil váš muž při své práci nějaké těžké chvíle, při nichž potřeboval vaši podporu?
On má neuvěřitelnou trpělivost. A měl ji i v dobách, kdy bylo běžné, že byl někdo svým šéfem pověřen, aby ho zlikvidoval. Já už jsem se občas bála, že nás to semele, ale on je úžasně komunikativní a snažil se vždycky lidem všechno vysvětlovat, i těm, kteří mu dělali zle.
Teď asi může být spokojen – škol, kde se učí Hejného metodou, přibývá…
To je běh na dlouhou, ne-li nekonečnou trať. Tihle lidi nikdy nemají padla. Pořád je co zlepšovat, pořád se musí pracovat.
Radí se s vámi o něčem? Třeba jak reagovat na kritiku, která se na jeho metodu z některých stran snáší?
Radí. Třeba o tom, co má jít koupit do Kauflandu. Jinak naprosto věří tomu, co dělá, ví, že to funguje, má to ověřené na žácích, takže snese i nepřízeň a negativní odezvy. Ne že by ho to nemrzelo nebo že by se to nesnažil vysvětlit, ale určitě ho to nedonutí zalézt a nic nedělat. Je dobré být vedle někoho, kdo je tak silný, má smysl života a každý den na sobě pracuje. A co si o tom všem myslím já? Že by se měl více věnovat mně.
Nachází si na vás málo času?
Dáme si spolu kafíčko, ale moc vykládat si s ním nemůžu. Ne že by mi přelepil ústa, to on je demokrat. Ale neposlouchá mě, jde mu to jedním uchem tam a druhým ven.
Eva Hejná se narodila v Havlíčkově Brodě, vystudovala gymnázium v Ledči nad Sázavou a stomatologii na Karlově univerzitě v Praze. Jako zubařka pracovala v Žilině a v Bratislavě. V roce 1960 se vdala za matematika a didaktika Milana Hejného, mají spolu dvě děti, tři vnoučata a jednu pravnučku.
Rozhovor vyšel 1.10. v časopise Řízení školy.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Obdivuhodné,přeji hodně zdraví.
Měla jsem tu čest se s panem prof. Hejným setkat osobně na týdenním kurzu věnovanému jeho metodě. Velice příjemný, empatický a charismatický člověk.
Díky jeho metodě jsem se začala dívat na matematiku trochu jinak. Bavila mě i děti ve třídě. Velký problém však byla tato metoda pro některé rodiče, postupně se k „jiné“ matematice stavělo více lidí negativně. Do určité míry byla i důvodem odlivu žáků na naši školu. Po 7 letech jsme se vrátili ke „klasice“.
Každopádně díky panu prof. Hejnému teď vím, že matematika nemusí být nuda.
Děkuji a přeji hodně zdraví a elánu do další práce.
Dana
Dobrý den, Dano, prosím Vás, nepochopila jsem větu „Do určité míry byla i důvodem odlivu žáků na naši školu.“ Prosím Vás, o jakou školu se jedná? Slyšela jsem v rozhlasu například o Komenského škole v Náchodě, že se také vrátili ke „klasice“. Ale ne kvůli nepochopení rodičů, ale po domluvě učitelů. Docela mne to zajímá, protože na jiných školách je metoda zaváděná jako „nová a moderní“. Děkuji
Dobrý den, Lucie. Rodiče k nám údajně přestávali zapisovat děti do první třídy, právě kvůli „divné“ matematice. Jsme ve městě tři základní školy, dvě vedle sebe, začal odliv dětí právě na tu vedlejší. Po sedmi letech se vedení rozhodlo přejít k učebnicím Alter. Pro mě byla metoda podle pana prof. Hejného také nová, bavila nejen mě, ale i děti. Problém měli někteří rodiče s jinými typy úloh, vadilo jim, že jim nerozumí, přestože jejich děti problémy neměly….snažila jsem se zadávat domácí úkoly „klasické“, vybrala jsem z učebnice např. sloupečky příkladů, aby někteří rodiče měli snazší kontrolu úkolu svého dítěte…
Kdybych si měla vybrat, vrátila bych se k metodě p.prof.Hejného.
Škola se nachází na Chrudimsku.
Ze své zkušenosti mohu ještě dodat, že starší syn se učil podle klasické metody a mladší měl možnost zažít Hejného metodu. Ani jeden nejsou matematické typy od Pána Boha, každopádně mladší je na tom lépe, těžko říct, zda sám od sebe, či k tomu přispěla „jiná“ metoda…
Hezký den
Dana
Milá Dano, děkuji za odpověď. Lucie
Dobrý den,
jsem maminka dcery s matematikou pana Hejného. Doporučuji pro získání lásky k matematice max. do 3.třídy-4.třídy. Pak nikoli. Děti neumí počítat (a není to tím, že by má dcera byla hloupá, je to velmi vnímavá a chytrá holka), ale děti nemají základy počtů, a ty potřebují. Ale umí zvířátka dědy Lesoně 🙂
Pokud bych se mohla rozhodnout, tak bych ji od 1.třídy směřovala na školu s klasickou matematikou, tehdy jsem neměla možnost výběru.
Pro další studium dětí je to katastrofa.
A v které třídě je dcera dnes?Vnuk je ve 4. třidě a Hejného matematika ho baví.
Měla jsem teď možnost navštívit děti v prvních třídách ZŠ a náhodou jsem natrefila na metodu Hejného. Je to jiný systém počítání založený více na konkrétní oblast. Něco bylo podobné s metodami v mateřské škole. Taky jsem děti učila porovnávat množství podle věkových skupin už od tří let. Děti byly schopné pochopit počet 1 – 3 celkem dobře. Písnička Jedna dvě Honza jde je jednoduchou pomůckou k zapamatování. Děti v pololetí určovaly počet podle množství prstů na ruce, které jsem jim ukázala. Věděly, že dva a nebo tři kamarádi se drží za ruce na vycházce. Matematické pojmy jako 1 – 10 zvládly během předškolního věku tak aby správně odříkaly číselnou řadu. Učila se přiřazovat slovním pojmenováním číslici, která k množství patřila. Takže jsem viděla práci, kterou už jsem začínala já v mateřské škole. Co bylo navíc, byla vzájemná komunikace děti při řešení příkladu. Děti využívaly více smyslů. Já která jsem prošla v dřívějších dobách matematikou, kde byly užívány pojmy 1 + 1 = 2 mi tam tak trochu chyběl ten přechod , ta nádstavba, která by měla vést k užívání správných matematických pojmů. Rodiče kteří prošli stejným systémem jako já, těm dá víc práce nahlédnout do hravějších forem profesora Hejného. Tak zvané krokování se děti učily v mateřské škole při hře Člověče, nezlob se. Protože jsou metody profesora Hejného založeny na hravém základu, nemusí tato metoda více zaujmout vyspělejší děti, které už požadují něco víc, když už jsou prváci. Tak čtyři roky zpátky jsem měla chlapce, který mi dával v mateřské škole hádanky na sečítání a odčítání do 200 set. Musela jsem trochu víc zabrat abych mu stačila. Ale nebyl první. Ještě pár let před ním se vyskytl taky jeden. Škoda, že těch talentů nemáme víc.