Jaké to je, když jedou rodiče s dětmi na tábor, kde není připravený program a děti si mohou dělat, co chtějí? Co se dělo na jednom takovém táboře a jak to prožívali rodiče, a jak děti. Viděno očima Dietera Schwartze, jednoho z významných propagátorů takzvané intuitivní pedagogiky.
Tohle dobrodružství se událo na Ukrajině. Jak to?
Vedu semináře intuitivní pedagogiky v různých zemích. A také na Ukrajině. Před rokem skupina tamních rodičů a učitelů, kteří navštěvují mé semináře, přišla s tím, že by chtěli najít nějakou příležitost, jak si v praxi spolu s dětmi vyzkoušet principy, o kterých na seminářích mluvím. Napadlo mě, že dobrou příležitostí by mohl být třeba letní tábor. A tak jsme ho zorganizovali. Týden jsme věnovali přípravě, a týden se pak konal tábor. Během týdenní přípravy jsme mluvili o rodičovství a jak vychovávat děti s ohledem na své i jejich pocity, což je vlastně esence intuitivní pedagogiky. A pak jsme jeli na tábor.
Stanovili jste nějaký program a pravidla, kterými se budete řídit?
Řekli jsme si, že vyzkoušíme poněkud nezvyklý format. Stanovili jsme, že dospělí se postarají pouze o zajištění základních potřeb, jídla a spaní, zatímco program budou mít na starosti děti. Děti měly mít možnost si říct, co by chtěly dělat, a rodiče jim měli pomoct s logistikou. Rámcově jsme se dohodli na tom, že rodiče by měli být co nejvíce otevření návrhům dětí a říkat “ano”. Nejdůležitější pravidlo, které jsme určili, bylo, že dospělí mají dbát na to, aby byli vnitřně spokojení a v pohodě. Aby byli otevření a užívali si to, co se naskytne. Moje role byla pomáhat účastníkům tábora řešit jejich vnitřní a vnější konflikty, pokud se nějaké objeví. Rodičům i dětem jsem nabídl, že za mnou mohou přijít, kdykoli chtějí, dohodli jsme se, že každý den po obědě budeme hrát všichni dohromady hry, které se používají v intuitivní pedagogice, a že se s dětmi budu scházet na skupinové povídání.
Dodržovali dospělí stanovená pravidla?
Jak se ukázalo, pro mnohé z nich to nebylo snadné. Někteří brzy začali postrádat svou obvyklou roli toho, kdo stanovuje pravidla a program. Neměli kontrolu nad tím, co se děje, a neudělovali příkazy, a tím pádem ani nedostávali od dětí stejnou pozornost, na jakou byli zvyklí. Začala jim chybět a pociťovali to jako určitou frustraci. Jiní rodiče zase zjistili, že mají ve svém mentálním systému defaultně zabudované „ne“. A všimli si toho teprve v situaci, když se od nich podle stanovených pravidel čekalo, že jejich odpověď má být pozitivní. Někteří zase neřekli ne, ale na návrh dítěte udělali protinávrh. Dítě je třeba poprosilo, aby mu pomohli někam zanést těžký kýbl, a oni na to: proč si nevezmeš kolečko? to pak krásně zvládneš sám. Jejich mysl prostě fungovala zaběhaným způsobem, který klade na první místo efektivitu. Ale v tomto případě je pro dítě důležitá i kooperace, dělat něco spolu, a to přehlédli. Obecně, pokud takový přístup – vím všechno lépe – jako rodič aplikujete dlouhodobě, děti to otráví a chodí pak s něčím za rodiči méně a méně.
Na táboře šlo tedy vše v opačném gardu, dospělí museli “poslouchat” děti a následovat je?
Nebylo to o tom, kdo koho, ani rodiče děti, ani děti rodiče. Bylo to o otevřené, neinvazivní komunikaci. Když jsou dospělí soustředění na efektivitu řešení, často překročí vůči dětem hranice, jsou dotěrní nebo jim ubírají prostor. Proto bylo tak důležité pravidlo, aby se starali hlavně o svou vnitřní spokojenost, ta měla být ochranou proti tendenci jednat podle zažitých vzorců. A i přes to mnozí rodiče pociťovali nutkání přivlastnit si pozici kontroly a moci nad dětmi. A to proto, že ji oni sami potřebovali, ne proto, že to bylo pro fungování důležité. Objevili, že jim není úplně vlastní takový stav mysli, který do vztahů přirozeně vnáší harmonii. Stav vnitřní pohody a spokojenosti.
Jaký program děti vymýšlely?
Samé poměrně jednoduché věci. Chtěly se chodit koupat k blízkému jezeru. Chtěly natřít zeď, pracovat s hlínou. Taky požádaly dospělé, aby pro ně vymysleli nějaké úkoly, které měly splnit, a zároveň úkoly vymýšlely zase ony pro dospělé.
Měly děti povoleno používat chytré telefony, tablety?
Dobrá otázka. To jsme hodně řešili. Nakonec jsme rozhodli, že je povolíme. A tak první asi den a půl někteří chlapci trávili hodiny hraním počítačových her. Zvláště ti, kteří byli doma drženi zkrátka. Zakázané ovoce… Ale pak je to přestalo bavit. Tím spíš, že kolem se děly zajímavé věci. Když vidíte skupinku, která něco řeší a baví se při tom, tak dřív nebo později svůj smart phone opustíte a přidáte se. A radši si taky zahrajete stolní tenis.
Vždy po obědě jsme hráli hry, které jsou součástí seminářů intuitivní pedagogiky. Soustředí se na pozorování těla v pohybu a na pocity, které při hře s ostatními zažíváme. Například hra s pálkami. Každý hráč má dvě pálky a s jejich pomocí udržuje ve vzduchu třetí. Cílem je zabránit, aby spadla na zem. Tuto třetí pálku si dva hráči přehazují. Když ji někdo hodí hezky, rovnoběžně s terénem, je jednoduché ji zachytit. Ovšem když ji hodí nějak nakřivo, chytit ji vyžaduje již jistou obratnost. Tohle cvičení, kromě toho, že lidem pomáhá soustředit se na tělo a svou koordinaci pohybů, taky symbolicky ukazuje, co se děje mezi lidmi i v komunikační rovině. Třetí pálka je něco, co přichází zvenčí jako komunikační impuls, a záleží na naší schopnosti, jak dobře si s tímto impulzem poradíme. Tohle cvičení se někdy provádí i ve skupině, to pak pálek mezi lidmi létá hodně. Účastníky to mimo jiné učí synchronizovat se s celou skupinou. To je důležité nejen na fyzické úrovni.
Takže se dětem na táboře líbilo?
Rozhodně se nezvyklému režimu přizpůsobily rychleji než dospělí. Dokonce i ty z nich, které byly zvyklé na perfektně organizované letní tábory s velmi atraktivním programem, si tenhle free style tábor brzy začaly velmi užívat. Jeden z kluků, který nejdřív tak trochu ofrňoval, pak řekl rodičům, že to byl nejlepší tabor, který zažil. Přitom se tam nic zvláštního nedělo. Prostě jsme si dovolili komfort otevřenosti a vnitřní spokojenosti s tím, co je, a neměli jsme očekávání něčeho extra od sebe ani od druhých. Tohle postupně u více a více účastníků vyvolalo zvláštní požitek, radost, pocit naplněnosti.
Chodily děti za vámi, povídat si, jak bylo v plánu?
Ano, ale nenahazoval jsem žádná témata, nechal jsem to zcela na nich, prostě jsem je přijal. Na začátku dost tápaly, o čem vlastně mluvit a jak, ale po pár dnech jsme zažili i opravdu smysluplné konverzace, dokázali jsme mluvit o čemkoli. Ale ten samý proces probíhal každý den podobně. Nejdřív nevěděly, pak se do toho ale dostaly a dokázali jsme se bavit bez zábran. Když se individuálně chodily svěřovat s nějakým problémem, který třeba mají s někým jiným, snažil jsem se v zásadě obrátit pozornost ze vztahu na jejich vnitřní konflikt, který s vnějším problémem souvisí, a vést je k uvědomění, že vnitřním přenastavením mohou změnit i vnější situaci. Že to mají do velké míry v rukou.
Jak se dětem dařilo organizovat program, uměly se dohodnout?
Když šlo o dva nebo malou skupinku, šlo jim to dobře a byly rychlé. Ve větší skupině to tolik neuměly, bylo to zdlouhavé dohadování, což ale dětem nevadí tak, jak by to vadilo dospělým, protože žijí naplno již při plánování, zatímco dospělí by to brali jako ztrátu času, na úkor skutečného zážitku, který je teprve čeká. Vše se urychlilo, když jsem jim poradil, že mohou věci nechat proběhnout, mohou návrhy realizovat, i když ne každý ze skupiny s nimi nadšeně souhlasí. Že stačí, když není nikdo silně proti. Před tím se snažili o absolutní dohodu a každá námitka je blokovala.
Obecně platilo, že děvčata měla víc snahu organizovat věci za všechny, zatímco kluci byli spíš solitéři nebo se drželi stranou dva kamarádi. Ale když se nějaká aktivita začala formovat, ke skupině to pak přitáhlo 
další a další děti. A tak se program vytvářel, v určité spontánní nahodilosti.
Asi největší neshoda mezi rodiči nastala, když děti projevily přání jít v noci do lesa a přespat tam. Rodiče s tím měli problém, protože někteří si mysleli, že to je nebezpečné, že v lese jsou nebezpečná zvířata. Nakonec společně rozhodli, že se dětem pokusí vysvětlit, proč na tento nápad nemohou kývnout. A děti to pochopily. Místo toho jim rodiče nabídli alternativu – bude se spát venku, ale u ohně. A děti si to užily, i když to nebylo takové dobrodružství jako to, ve které původně doufaly. Co určitě pomohlo, bylo, že rodiče jim své obavy upřímně vysvětlili. Neřekli prostě “ne”.
Jak byste stručně popsal přínos takového tábora, kde se vlastně nic nedělo?
Hezký způsob, jak být s ostatními, ale nepřicházet o vlastní individualitu, nebýt nucen se jí vzdávat s ohledem na ostatní. Být spolu, ale svobodně při tom obývat vnitřní prostor toho, co doopravdy jsme. Vlastně si neumím představit nic lepšího.
Němec Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře o ´intuitivní pedagogice´ a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a sedm let působil jako učitel na soukromé základní škole. Jako lektor jezdí i do České republiky.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Tak to mě dostalo. Když jsem byl dítě, tak tohle bylo právě to, co mě a moje kamarády z letních prázdnin nejvíc bavilo, prostě jsme si dělali, co jsme chtěli a teď se to nazývá tak, že se nic nedělo. Svět se stává absurdním.
Vždyť ano, ten titulek s vtipem upozorňuje na to, že náš svět je někdy přeorganizovaný a že to je výsledek určitého vnitřního neklidu. Na druhou stranu to, že se na to upozorňuje, je znamení, že si to víc a víc lidí uvědomuje a snaží se dostat věci do normálních kolejí. Tak byste měl mít rád, a neodnášet si naopek ze čtení frustraci. Svět se mění podle tohop, jací jsme my. Hezký den a čtěte s námi dál.