Bojíte se, že slabší děti budou to vaše ve škole zdržovat? Nejste sami. Velká část rodičů si myslí, že takové děti omezují rozvoj těch schopnějších, protože všichni ve třídě musí čekat, až látku pochopí a vstřebá i ten poslední. Co když se ale hodiny zorganizují tak, aby každé dítě pracovalo svým tempem? Tak, jak to dělá paní učitelka Daniela Hrnková v první třídě základní školy v Horce nad Moravou.
Červnový den. Ranní kruh, mluví se o tom, jak se dětem včera dařilo. A mají jeden úkol navíc. Na podložce leží několik čísel vytištěných na bílých kartičkách a děti je mají vztáhnout ke včerejšímu povídání s místním včelařem. Překvapí mě. Docela běžně operují i s velkými čísly. Třicet až čtyřicet tisíc je počet včel v jednom včelstvu. A když v číslici 180 odhalí váhu včely dělnice, vědí, že se udává v miligramech. K tomu čtou z dětské encyklopedie, plynule a bez přeřeknutí. Na první třídu toho stíhají docela dost.
V téhle třídě je pětadvacet dětí a hodně se tu dbá na pravidla. Třeba teď paní asistentka Iveta Barošová zjednává ticho. Zvedne ruku a každý, kdo už nemluví, ji zvedne také. A upozorní dítě vedle, aby taky zavřelo pusu. Je to názorné a sugestivní, děti se rychle ztišují, dospělý nemusí nikoho okřikovat a pokyny opakovat.
Po ranním kruhu jdou děti pracovat. Každé z nich má seznam úkolů na celý týden. Musí je tedy do pátku zvládnout, ale je na něm, kdy, jak a s kým je splní. Pracuje se soustředěně, na samostatnou práci mají děti hodinu a půl. Je tu ticho, hraje poklidná hudba. Pravidlo je, že když se pustí hudba, přestane se mluvit.
Po celé třídě potkáváte krabičky – učební pomůcky. Každá obsahuje nějakou úlohu, kterou má žák zpracovat. Někdo dělá matiku, někdo češtinu. Je běžné, že děti dělají souběžně různé věci.
Dole na stolku je přilepený seznam úloh. Když dítě úlohu dokončí, udělá křížek u svého jména a může si vzít další. To každému umožňuje pracovat svým tempem. Někteří z prvňáčků tak již pracují na úkolech z druhé třídy.
Ze zadání jedné z úloh je patrné, že většinu času pracuje dítě samo, případně ve dvojici. Pokud potřebuje, požádá učitelku o pomoc nebo kontrolu.
Paní učitelka nebo paní asistentka jsou tu od toho, aby pomohly, když si někdo neví rady. „Když začínáme pracovat s novými pomůckami, bývá to někdy dost fofr, spousta otázek,“ říká paní učitelka Daniela Hrnková.
Někdo pracuje v lavici, někdo na koberci, někdo jde mimo třídu, aby měl větší klid. Zajímavé je, že všechny děti vydržely soustředěně pracovat celou hodinu a půl. Chlapec, který potřebuje nadstandardní péči asistentky, tu dnes nebyl. Ten obvykle pracuje kratší dobu a část hodiny s ní tráví venku.
První ranní blok končí. Děti se sešly znova na koberci a hodnotí, jak se jim práce dařila. Říká se tomu barometr. Pomocí palce ukazují jako ručička barometru míru toho, jak se jim dařilo na práci soustředit, jak je bavila nebo nakolik látku pochopily. Hodina končí, teď bude půl hodiny přestávka, kdy je možné jít ven do zahrady.
Podobný způsob práce najdete na mnoha jinak velmi různých školách. Tohle byla montessori třída, ale nejde o postup typický pouze pro vzdělávání podle principů montessori. Zavedly ho například i školy, které postupují podle programu Začít spolu.
Způsobů, jak nastavit vyučování, aby se nepotvrdila chmurná předpověď, že kolona vždy pojede tempem nejpomalejšího vozidla, je víc. Princip je jeden: v hodině pracují děti. Učitel jim pomáhá, dává jim zpětnou vazbu a celé to diriguje.
Základní škola v Horce nad Moravou má 430 žáků. V každém ročníku jsou dvě třídy. V prvních pěti ročnících tu mají vždy jednu třídu, která pracuje podle pravidel montessori pedagogiky. Škola prošla v letech 2013–2017 pětiletou podporou v rámci programu Pomáháme školám k úspěchu rodinné nadace Renáty a Petra Kellnerových, s nímž dodnes spolupracuje a slouží jako inspirace pro ostatní školy v okolí.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobrý den, ráda bych se zeptala jak se jmenuje metoda, kterou učí paní učitelka a která je popsaná v článku. Díky moc
citace: Tohle byla montessori třída, …..
Takovou, nebo velmi podobnou metodou učí i třídy,které jedou podle programu „Začít spolu.“
Ano, tohle byla montessori třída, ale s velmi podobnými postupy se můžete setkat i v hodinách vedených například v rámci programu Začít spolu, který je ve školách už poměrně rozšířený.
Mě by zajímalo, co se stane, pokud si dítě svůj týdenní plán ve škole „nestihne“ splnit z jakéhokoli důvodu. Protože ze zkušenosti mého okolí je to tak, že co dítě neudělá ve škole, dostane na víkend na dodělání doma. Přijde mi to krapet nespravedlivé, nejen pro ty děti, ale i pro rodiče, kteří dávají dítě do školy s představou, že se mu tam budou věnovat a povedou ho také ke splnění všech úkolů. V praxi to vypadá tak, že dítě má pět dní relativního volna a zábavy a pak s ním dva dny rodiče dohání, co můžou.. Nemám sebemenší problém udělat s dítětem v první třídě každý den 1 domácí úkol (čtení, psaní, počítání), ale během dvou dnů dohnat úkoly za 5 dnů? I u nás ve třídě přišla paní učitelka s týdenním plánem a co děti nestihnou, dodělají si doma. Upozornila jsem ji, že základní učivo a vypracování zadaného učiva je v její kompetenci, nikoli v kompetenci rodičů. Na mě jsou pak domácí úkoly v průběhu týdne a možná jeden stejného ražení v pátek (na víkend), nikoli, že budu čekat v pohodě celý týden a pak se v pátek zhroutíme pod tím, co všechno nás čeká. Nechápu smysl tohoto přístupu. Pokud si škola řeší nesplněné týdenní plány ve vlastní režii, je to jejich věc, ale překlápět pak zodpovědnost na rodiče, kdy někteří jedou turnusové směny a nebo mají víkendy zorganizované jinak, to mi přijde krajně nefér.
Tohle je věc, kterou tyhle školy rozhodně nedělají. Zadat to, „co se nestihlo“, jako domácí úkol, to je častý nešvar, ale tady se s ním nepotkáte. Pokud dítě nestihne, co si mělo rozplánovat na týden, tak s ním učitelka další týden probere, kde byla chyba a jak si to tentokrát naplánovat lépe. Protože ze začátku se docela běžně stává, že děti si ty věci, které se jim dělat nechtějí, plánují až na pátek a pak to nestihnou. Takže jim učitelka radí, aby si to naopak udělaly co nejdříve, v pondělí úterý, a byly víc v klidu. V praxi je ale zajímavé, že děti jsou tu častěji napřed, než že by doháněly plán.
Smyslem onoho týdenního plánu je právě to, aby se děti naučily svůj čas a práci efektivně řídit.
Jak jsem napsala, zkušenost z mého okolí, tzn. škola Montessori, kde avizovali „žádné domácí úkoly“, až to sklouzlo k několika stranám A4 (více než pět) k vypracování přes víkend. Proto bych byla velmi opatrná s Vaším tvrzením „tyto školy“, nejspíš se tak neděje v této konkrétní škole, o které je článek a to je naprosto v pořádku. Jen jsem chtěla poukázat na to, že ne všude je stejný princip a přístup i když se to nazývá stejně.
Asi mám zaostalé děti, ale v první třídě vůbec nebyly schopné určit, kolik jim který úkol zabere času a jak to pro ně bude asi náročné. Vzhledem k jejich sebevědomí byl nácvik psaní na 2 stránky písanky stejně náročný, jako vymalování obrázku, ovšem časově to neřešil ani jeden. Paradoxně jsem věděla, že vymalovávání zabere se starším mnohem více času, protože je hračička a chce mít vše dokonalé, on přesto tvrdil, že to bude mít za chvilku, protože ho to bavilo a čas mu u toho plynul stejně rychle, ne-li rychleji, než např. u psaní 🙂 Samozřejmě postupem času získali přehled o tom, co a jak dlouho trvá, ale přišlo to spontánně, na základě zkušeností, které je potřeba získat, než si člověk může udělat tu správnou volbu – např. sednu si na úkoly hned po návratu ze školy, je potřeba větší příprava, nebo to zvládnu po večeři za pět minut sám..
Výsledek? I naše děti se naučily efektivně rozvrhnout svůj čas věnovaný domácí přípravě bez zbytečných počátečních zádrhelů.
Že děti bývají v těchto školách napřed je pravda, protože jak neexistuje „systém“ ve vypracovávání úkolů po dnech, neexistuje ani po letech a dítě si může přeskočit podle aktuálního zájmu, aniž by musel projít všemi oblastmi, které v klasické výuce danému bodu předchází. Zda je to ku prospěchu věci, nevím. Na prvním stupni ZŠ na tom možná tolik nesejde, ale co jsem se bavila s dětskými psychology a odbornými pracovníky, nikdo tomuto modelu nebyl příliš nakloněn. Ať už jako odborník a nebo jako rodič, jehož dítě třeba právě navštěvuje Montessori školu a slibované vs. realita mohou být dvě naprosto rozdílné věci 🙂 Dle mého je to především o lidech. Pokud je učitel, jenž bere své povolání jako poslání, je ve finále jedno, jakou metodu zvolí, protože výsledkem je spokojené a vzdělané dítě a to je nejspíš to, o co jde většině rodičů. Jakákoli nálepka pro vzdělávání, bez kvalitního učitele, není zárukou. Určitě se najde učitel z klasické výuky, který má vynikající výsledky se žáky, stejně tak jako učitel z Montessori, který by pohořel a samozřejmě naopak. Ale idealizace jednoho a démonizace druhého není dle mého cesta.
Dobrý učitel je základ, to je jasné. Ale zaae si nemyslím, že všechny metody jsou si rovnocenné. Myslím si, že dobrý učitel velmi brzy zná všechny děti ve své třídě a ví, jak na ně. Tím ale nechci říct, že když se sejde skvělý učitel a dobrá metoda, vše je navždy dokonalé, ani dobrý učitel nemá za sebou jen samé úspěchy. Vždycky se může vyskytnout nějaká výzva. Ve škole i v rodině. A proto je důležité, aby rodiče byli s učiteli v kontaktu, aby se věci řešily rychle.
Mezi námi děvčaty,stát se to může.Alespoň tomu našemu se to ze začátku stávalo.Nějakou dobu mu trvalo,než pochopil,že je lepší věnovat se „svým“ ůkolům,než se zajímat o to,co se děje jinde. Po dohodě s učitelkou i s ním/s paní uč. to šlo snadno,s vnukem pomaleji/,se to upravilo.Výhodou je,že s takovými učitelkami je dohoda možná .Zlomilo se to v pololetí,kdy zjistil,že děti,které měly pracovní sešit už hotový celý,dostaly nový.To se fakt „zamyslel“,a pak už to šlo.
Ano, výslovně jsem požádala paní učitelku, ať je důrazná a trvá na splnění zadaného úkolu. To bylo asi přes čáru a nejspíš jsem nezvratně poškodila psychologický vývoj svého syna a jeho přístup ke vzdělávání – podle výrazu paní učitelky 😀 Z mé zkušenosti to nese ovoce, syn je dostatečně inteligentní na to, aby všude a vším proplouval s co nejmenší námahou, což bych mu i přála, pokud by to nemělo vliv na jeho získané vědomosti a dovednosti 🙂 Už jinde jsem tu psala, že tímto benevolentním přístupem se k němu chovali i ve školce a opravdu to nadělalo víc škody jak užitku. Z rodiny má sice základ stavět se k povinnostem čelem, ale pokud mu někdo jasně neukáže a neřekne, co je jeho povinnost, neřeší to. Věta typu „udělejte to tento týden“ je pro něj stejná, jako bla-bla-bla.
K Vaší poslední větě, no nevím, náš by se nejspíš „zamyslel“, že když nedodělá ten první, nebude muset začínat ten druhý a ušetří tak spoooustu práce 😀
Tak teď jste mě rozesmála,naštěstí ten náš ten sešit moc chtěl.