Nemělo by se vzdělávání na základních školách nějak sjednotit? napadlo jednu paní učitelku a zeptala se svých kolegů v diskuzní skupině na FB. Řešila případ dítěte, které mělo problém s přechodem na jinou školu. Těch, kterým to nepřijde jako dobrý nápad, bylo ve skupině víc a přinášeli pádné argumenty. Nicméně jinde by byla převaha sil opačná, touha po návratu osnov do škol u části učitelské i rodičovské komunity existuje. Pojďme se tedy podívat na otázku osnovy ano-ne očima těch, kteří si je nepřejí. „Svoboda od osnov je dobrá svoboda, bez ní bych se nemohla věnovat dětem individuálně,“ říká Jana Hrázská, která učí na základní škole v Chrudimi.
Jaké by to bylo u vás, kdyby v polovině školního roku přišlo dítě z jiné školy a umělo něco jiného, než co se učí u vás?
Ono by to vlastně paradoxně moc nepoznalo, a to z několika důvodů. První je ten, že s dětmi pracujeme individuálně. Každé dítě má svůj učební plán, který s ním stanovíme na začátku školního roku. Děti se tak věci učí svým tempem a třeba i v jiném pořadí. Když přijde nové dítě, není s čím jej srovnávat, některé děti jsou víc napřed v jedné oblasti, trochu pozadu v jiné. Děti jsou každé jiné a také dozrávají různě, na to je třeba brát ohled.
Hodně učitelů, kteří by se rádi vrátili k osnovám, tvrdí, že individuální přístup k výuce je ve třídě s pětadvaceti dětmi čirá utopie. Kolik máte dětí ve třídě vy?
Dvacet čtyři a jsou to žáci různého věku a různého nadání. Máme několik dětí talentovaných, ale i žáčka, který je slabší než děti o rok až dva mladší. Co mi pomáhá? To, že není předepsané, kdy mám co učit, ale pouze výstupy vzdělávání, a ty jsou za celý první stupeň nebo celý druhý stupeň. Díky tomu můžeme třídy spojovat, učit dohromady mladší i starší žáky. Nikdo na nás netlačí, abychom výuku dělali stejnou pro všechny. Dále pomáhá, když opustíte představu, že učitel musí ve třídě vše zvládnout sám. Je třeba správně rozložit síly, upravit výuku tak, aby se děti také učily navzájem. V debatě pro a proti unifikaci jedna paní učitelka řekla, na podporu argumentu, že individuální přístup není možný: nemůžu přece diktovat třem různým úrovním dětí. Ale co se na to podívat jinak? Jak moc je třeba ve škole diktovat? A když už tedy mluvíme o diktátech, co třeba zapojit děti? My to běžně děláme. Diktát si dávají mezi sebou navzájem, máme na to propracovaný systém. Čtyři úrovně obtížnosti, čtyři barvy. Všechny děti dobře známe, takže jim rovnou řekneme, z jaké úrovně obtížnosti si mají vybírat – např. vyber si v krabičce text z modré úrovně. Tím dávám možnost volby, ale zároveň promyšleně, aby si dítě na diktátu nevylámalo zuby nebo se nenudilo. No a kontrolu diktátu si děti taky mohou dělat samy, podle vzorů. Tohle je příklad, jak to udělat, abych nebyla zatížená rutinními činnostmi, jako je třeba diktování, a mohla více sledovat, co se ve třídě děje, a didakticky zasáhnout.
Takže co se přesně stane, když přijde nové dítě uprostřed roku?
Nejdřív ze všeho jde o to, aby získalo pocit bezpečí. Můj první zájem tedy není z něj rychle vylomit, co už umí a co ještě ne, ale uvést ho k nám, aby vědělo, kdo mu pomůže, kde najde to a to, co má udělat, když něco neví, a že nám může věřit. To není žádný luxus, bezpečí je primární dětská potřeba a když není zajištěno, učení se komplikuje. Samozřejmě se ho taky ptám, co se v jednotlivých předmětech učilo, ale ne vždy se mi dostane odpovědi. Děti si to často nepamatují nebo se bojí mluvit o tom, co nevědí. To je běžné u dětí, které přicházejí z direktivních škol, kde se za neznalosti trestá. Takové dítě při vypracovávání úkolů podvádí, třeba u diktátu použije rovnou vzor, který slouží k opravám, a z něj diktát opíše. Je tak zvyklé, hlavní je pomoci si, jak se dá, ne se něco učit. Bojí se dělat chyby. Ale když pochopí, že tam nejsem proto, abych ho soudila, ale aby se něco naučilo, a to i chybami, uvolní se. Děti se hodně učí i prostým odezíráním od dospělých. Když vidí, že my učitelé je mezi sebou nesrovnáváme, přestanou to řešit.
Kde jste se tenhle didaktický přístup naučila?
Měla jsem štěstí, že jsem studovala na pedagogické fakultě v době, kdy otevřeli takzvaný „experiment“ – učitelství pro 1. stupeň ZŠ se zaměřením na alternativní vzdělávání. Výuka probíhala většinou formou workshopů, nikoli přednášek, a měli jsme spoustu praxe ve školách. Bohužel ten obor už dnes v původní podobě neexistuje.
Jana Hrázská vystudovala učitelství pro 1. stupeň na pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Učí na základní škole Na rovině v Chrudimi a má dva dospívající syny.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
jediná poznámka – známkování není trest či odměna za znalosti a neznalosti, je to jen číslo na stupnici, které žákovi dává určitou představu kolik toho umí a jak moc se může ještě zlepšit s tím, že celková známka je stejně důležitá, jako dílčí známky, které mu napoví, kde přesně má slabiny, a je jen na žákovi, jak s touto představou naloží… pokud dítě chápe špatnou známku jako trest, pak mu mělo být vysvětleno, co známka skutečně znamená, není třeba kvůli tomu kompletně od základu předělávat výuku… na „direktivních“ školách se dnes neděje nic, co by se dalo skutečně považovat za trest za neznalost, koneckonců učitelům se dnes už zakazuje i trestání špatného chování, proboha
Koukám, že se Vám tento web také moc líbí, tady se opravdu pobavíme.
jj, nejvíc mě baví, jak se na tomto webu překrucují fakta – Váš příspěvek o počtech žáků dává věci do úplně nového světla, řekl bych 🙂
Ano, paní učitelka má ve třídě 24 žáků, protože třídu tvoří vždy 3 ročníky najednou. V celé škole v Chrudimi jsou aktuálně pouze 2 volná místa od první po devátou třídu. Vše je na webových stránkách školy.
ano, a proto je veliký rozdíl v možnostech individuální výuky, pokud máte ve třech ročnících dohromady 30 žáků a když jich máte 150, jako každá normální škola…
Ano, je to velký rozdíl. V takto velké „normální“ škole obvykle nemají děti ve věkově smíšených třídách.
Dále prosím rozveďte Váš názor.
Jak uvádím dole, víte ono opravdu není možné platit každému žáku asistenta a učitelku zároveň. Holt každému se nepodaří urvat státní dotaci na žáka a ještě školné. Doufám, že MŠ bude zakládání takových nesmyslů bránit, alespoň pokud budou chtít financování od státu.
co konkrétně Vás zajímá? 150 žáků není tak snadné rozdělit do věkově smíšených tříd s individuálním přístupem, jako 30, a ne každá škola si může dovolit luxus mít pětinu žáků oproti standardu… čímž se dostáváme k jedné velké slabině tohoto modelu – nereálnost plošného zavedení
Netuším, kde jste došel k číslu 30…
Ano, můžeme nadále tvrdit, že něco nejde, místo toho abychom se pokusili myšlenky aplikovat.
Mimochodem, v Chrudimi je i velká státní škola (500 žáků), která je považována za průkopníka inovativních metod výuky zaměřené na žáka…
Máte pravdu – kolegyně mluvila o 45 žácích, což je ovšem veliký rozdíl, takže uznávám a upravuji své předchozí tvrzení – ne každá škola si může dovolit luxus mít TŘETINU žáků oproti standardu… spokojenost? 🙂
ano, můžeme ignorovat znamení a pokoušet se o kvadraturu kruhu… nebo můžeme hledat schůdnější řešení
a btw – o které státní škole v Chrudimi mluvíte? neměla jste na mysli spíše veřejnou školu? … tak či tak, fakt, že nějaká velká škola má pár experimentálních tříd ještě neznamená, že se může celá proměnit a spolu s ní i všechny ostatní školy v republice, takže netuším, co touto poznámkou sledujete, můžete to dále rozvést? 🙂
Velice vtipný článek. Paní učitelka se nám snaží říct, jak to všechno zvládá ve třídě o 25-ti žácích (viz níže). Milá redakce, nestálo by za to se podívat na alespoň na základní údaje školy o které paní píše? Jestliže mám v ročníku průměrně 8 žáků, tak pak mohu aplikovat to co paní učitelka povídá. Neboť škola má 45 žáků denně vzdělávaných. V běžné třídě těžko.
Výtah z výroční zprávy MŠ a ZŠ za rok 2016
V tomto školním roce se výuka odehrávala ve dvou studijních skupinách – ve skupině 25 žáků1. – 3. ročníku a skupině 20 žáků 4. – 7. ročníku. Další samostatnou třídu tvořilo 31 žáků v individuálním vzdělávání.
Škola v České Třebové se nachází v prvním patře rodinného domu se zahradou, které bylo
Ano, paní učitelka má ve třídě 24 žáků, protože třídu tvoří vždy 3 ročníky najednou. V celé škole v Chrudimi jsou aktuálně pouze 2 volná místa od první po devátou třídu. Vše je na webových stránkách školy.
Jak jsou v celé Chrudimi dvě volná místa? To píší na webovkách? Že tato „základní škola“ zachraňuje školství v Chrudimi? Nebo myslíte, že ve jmenované škole jsou dvě volná místa?
Na webovkách školy je jen velice nekvalitní výroční zpráva, která neodpovídá vyhlášce. Problém je v tom, že autorka se nám snaží tvrdit, že je to standardní škola, avšak to není. Dovolím se zastavit u několika věcí. Nějak se nemohu dopočítat, ač je na straně 8-9 je uváděn pedagogický sbor. Z VZ to není patrné, kolik vlastně ty děti učí učitelů a kolik jim asistuje. Pletou dohromady učitelka a pedagogická asistentka (1 osoba), pedagogická asistentka vychovatelka (1 osoba). Protože se to míhá učiteli, kteří jsou současně asistenti či dochází učit/asistovat. Patrně má každý žák asistenta. Je vidět, že v této zemi může každý tvrdit, že dokáže provozovat školu, jen bohužel za státní prostředky. Příjem z dotací je totiž opravdu příjemný a to při tak malém počtu žáků. Téměř 5 milionů na 45 žáků, tak to se opravdu vyplatí, teď je otázka komu. To raději nechám bez odpovědi.
Učitelka mluví o faktu, že pracuje v jedné třídě s dvaceti čtyřmi žáky. Dále mluví o tom, že v rámci prvního stupně se vzdělávání nemusí dělit na ročníky a může se uplatňovat i mezivrstevnické učení, to se dělá i jinde, i při větším počtu žáků. Tady se ukazuje prakticky, jak se výuka organizuje. A ano, kromě této školy je v Chrudimi i velká veřejná škola s inovativními postupy, jak říká paní Svatošová.
Tak si nalejme čistého vína milá paní Polanská. Internet je strašně nebezpečná věc, dá se tam všechno najít. Vůbec neodmítám jiné přístupy ve školství, ale pak bychom měli říkat pravdu. Učitelka má ve třídě 25 dětí ano, ale současně má „armádu“ asistentů. Což na běžné základní škole není a ani nemůže být. A jsem za to docela ráda. Na internetových stránkách se dá dohledat ledacos, například, že předchůdcem této školy bylo domácí vzdělávání a najednou někoho napadlo, že tomu dáme vznešený název „nová škola“ třeba a současně tak nějak získáme nějaké prašule. Ač toho moc z ekonomiky nezveřejňuje, tak se dá jednoduše spočítat příjem na jednoho žáka z dotací a grantů (jsou to pořád jedny peníze, tj. ze státního rozpočtu či rozpočtu EU) a ten činí 100 tisíc ročně na žáka, plus školné 20 tisíc. Tak bych prosila, když už tedy žijí z peněz státu, prosím tak do veřejného školství nekopejte a netvařte se, že vznešené cíle vytváříte ze soukromých peněz. Mluvím o základní škole. Děkuji
Pro další čtenáře těchto komentářů jen zmíním, že existují malé i velké soukromé i veřejné školy, obojí s různými didaktickými postupy. Velmi často píšeme o školách veřejných, a často na našich stránkách zveřejňujeme názory učitelů z těchto škol. Obecně rádi zveřejňujeme příklady dobrých řešení. Většině lidí také nezůstává skryto, že až na výjimky několika exkluzivních soukromých české školy rozhodně nejsou bohaté, a už vůbec ne ty takzvané alternativní.
Máte naprostou pravdu, existují různé školy a já jsem tomu ráda. Jen novinář by se opravdu měl vyvarovat článků, kde bude vyzdvihovat klad a zapomene uvést zásadní údaje, tj. údaje o počtu dětí, počtu kantorů atd. Tedy článek by měl vyvážený a pak je to v naprostém pořádku. Zde tomu však není.
Chcete čisté víno? Tak vězte, že neexistují žádné „peníze státu“ – stát je musí nejdřív někde vybrat, aby je pak mohl zase rozdávat. Myslím, že se nemusíte bát, že by rodiče dětí z menší školy do tohoto nesmyslného systému přispívali méně než rodiče dětí z velkých státních škol – takže rozhodně tyhle malé školy neparazitují na velkých (nebo na státu nebo na čemkoliv jiném) tím, že mají málo žáků (tj. menší příjmy) a armády asistentů (tj. větší výdaje). A to ani nerozebírám, že státní školy na rozdíl od soukromých dostávají od státu peníze nejen na platy učitelů, ale i na provoz.
Pane Martine, myslím, že pointou bylo, že i tyto alternativní školy jsou placeny ze stejných veřejných zdrojů, jako standardní veřejné školy (a je úplně jedno, jestli to nazvete peníze státu, nebo peníze daňových poplatníků, to je jenom slovíčkaření bez hlubšího smyslu), a že tedy rozhodně není na místě tvrdit, že současné veřejné školství stojí za prdlačky, protože tyhlety „lepší alternativy“ jsou toho všeho součástí.
Ano, peníze se musí vybrat. Všechny školy dostávají peníze na platy učitelů a nepedagogických zaměstnanců a to ze státního rozpočtu. Další náklady hradí zřizovatelé, tj. většinou obce či kraje. To, že se peníze musí vybrat od všech rodičů je samozřejmě pravda, ale to ještě neznamená, že se s nimi plýtvá. Bohužel školy veřejné jsou na tom mnohdy hůře, než školy zřizované jinými subjekty. A to ani nemluvím o tom, že neveřejné školy dostávají peníze na platy, jen na rozdíl od těch veřejných vůbec nemusí například dodržovat mzdové tarify. Ale to je zase jiná písnička. Náhledem do nekvalitní výroční zprávy vychází příspěvek na jednoho žáka ze státních zdrojů sto tisíc a to opravdu žádná veřejná škola nemá. Holt je potřeba objevit ten správný penězovod. Jako daňovému poplatníkovi mi opravdu vadí, že se i z mých daní platí asistenti na kdejaký nesmysl.
Káčo, nevím, kde jste vzala, že škola má na žáka 100 tisíc ročně. V reálu je to kousek přes polovinu. Z normativů hradíme mzdy. Asistenty financujeme z podpůrných opatření – stejně jako kterákoli státní škola, která integruje děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Školné máme proto, že coby nestátní škola nedostáváme dotace, z kterých bychom uhradili provoz, proto vybíráme školné, které jde výhradně na provoz. Ani koruna z něj nejde na učitele nebo asistenty.
Žádné peníze vám tudíž nestátní škola nebere – naopak – rodiče našich dětí jednak platí daně, z kterých se financuje provoz třeba i vaší státní školy a pro své školy si ještě platí školné zvláť.
Kolik je dětí v ročníku, je irelevantní – z finančního hlediska je důležité, kolik jich je spolu ve třídě. Máme děti po takzvaných trojročích, čili vždy tři ročníky společně – 8 dětí v ročníku tedy znamená 24 dětí ve třídě (3-6 let v MŠ a pak 1. – 3., 4. – 6. a 7. – 9. ročník v ZŠ)
Co se týká údajného zmatku v učitelích a asistentech, je to jednoduché – chceme, aby děti měly kvalitní asistenty, proto namísto absolventů krátkého kurzu asistují přímo učitelé sobě navzájem. Například učitelka matematiky může na část úvazku asistovat v hodinách chemie nebo naopak chemikářka v hodinách matematiky. Krom toho, že tak máme zajištěny kvalitní asistenty, je inspirativní vidět druhého učitele při práci – jak realizuje výuku, jak řeší různé situace ve třídě apod.
A jen proto, že jiné školy nabírají více žáků, je tenhle přístup zavrženíhodný?
no svým způsobem ano… nereálnost plošného zavedení je rozhodně velkou slabinou pro každý potenciální vzdělávací model… a zvláště pro takový, který si dělá ambice, že by mohl nahradit ten stávající, který takovou slabinu nemá…
Myslíte si tedy, že v praxi má smysl pouze jeden vzdělávací model, který lze zavést plošně pro všechny? Proč by se nemohli různí lidé vzdělávat různým způsobem podle svých individuálních potřeb a možností?
to netvrdím… vycházím jen z toho, že společnost, kterou založil pan Hejný osobně, na svých stránkách popisuje snahu rozšířit tuto metodu na co největší počet škol… a tvrdím, že každý, kdo chce plošně zavádět svůj model, musí přijít s modelem, který toto ustojí, toť vše
To bude kačáků z autorských práv z učebnic Hejného že? A o tom to je, každý si udělal s českého školství dojnou krávu.
Já dneska nemám sílu na nic … 😀 Počkám na další článek a na pana Václava a paní Káču 😀 😀
no já tady už dlouho nebudu 😀 – i teď jsem tu jen proto, že ležím doma s horečkama a nemám sílu dělat nic užitečného – zdravý člověk tu nemá co pohledávat 😀 😀