„Promarnila jsem desítky let snahou vylepšit stávající školu, přitom to nemá smysl,“ říká Jana Nováčková, jedna z nejznámějších propagátorek progresivního vzdělávání. V rozhovoru vysvětluje, proč zaujala tak radikální postoj.
Co vám jako člověku, zabývajícímu se celoživotně vzděláváním, leží aktuálně na srdci?
To, že tady u nás zcela chybí debata o tom, že je možné i úplně jiné vzdělávání než to, které poskytují dnešní školy. Dlouhá léta se dokola bavíme o tom, jak vylepšit to stávající, ale co když je to jen plýtvání energií? Jsme ochotni vyslechnout vědecky podložené argumenty, které by mluvily pro jiné pojetí školy? Já osobně jsem v posledních letech dospěla k názoru, že vylepšovat současnou školu nemá smysl. Vlastně mě mrzí, že jsem se tomu sama tak dlouho a s takovou vervou věnovala a promarnila tím desítky let. Tradiční škola je totiž založená na mylném základě, na špatném východisku.
V čem?
Zaměňujeme příčinu s následky. Když vidíme děti bez zájmu, myslíme si: je třeba na ně víc přitlačit. Není to spíš naopak? Co když jsou děti nemotivované, protože nemají k učení dobré podmínky? Dám příklad: Když jsem ještě za socialismu pracovala v pedagogicko-psychologické poradně, vodili mi tam děti, které měly problémy se čtením. Vyšetření ale neprokázalo dyslexii. A pak jsem si všimla jedné zajímavé věci. Přes přetrvávající problémy se čtením a psaním v češtině ale pak celkem bez problémů zvládaly ruštinu, která byla tehdy povinná od čtvrté třídy. Jak je možné, říkala jsem si, že se nemohou pořádně naučit číst a psát v rodném jazyce, ale nedělá jim problém úplně jiná abeceda? To byl první impuls k pochopení toho, co je ve vzdělávání klíčové a mnohými průzkumy již dokázané: význam zralosti dítěte pro efektivitu učení. Tyto děti měly problémy, protože se začaly učit číst a psát na ně moc brzy, kdy na to ještě nebyly zralé. Ve čtvrté třídě už dozrály, a proto jim šla ruština líp než rodný jazyk, začínaly s ní ve správný čas.
Vaše hlavní výhrada tedy je, že v současné škole se učí všichni všechno stejně a ve stejnou dobu, neboli že chybí individuální přístup? Nejde ale o nutný kompromis? Školy jsou masová vzdělávací instituce…
Učit děti něco tehdy, kdy na to nejsou zralé, je úmorná práce a výsledky jsou žalostné, tak proč to dělat? Totéž platí, když se snažíte učit někoho něco, pro co nemá dispozice. Navíc se ještě přidá odpor k učení a pocit selhání. To se na dětech pak podepisuje na celý život. A přitom jiná řešení existují, jsou vědecky podložená a realizovatelná. Je otázkou, proč zůstávají na okraji pozornosti i zájmu.
Dětí je ve škole hodně, učitelů málo. Zároveň první dospělí, se kterými děti přicházejí do kontaktu, jsou rodiče. Děti často přicházejí do školy již se špatnými návyky, deformované rodinou, je vůbec v moci školy tohle vyrovnat?
Škola má velkou moc, zejména u menších dětí. Jsem přesvědčena, že většina sociálních problémů třeba ve vyloučených lokalitách, které u nás máme, by se postupně mohla vyřešit, kdyby děti chodily do dobrých škol. Ovšem když říkám dobrých škol, nemyslím prostě jen klasickou školu s přátelským prostředím, myslím radikálně jinou školu.
Co je podle vás ta dobrá, radikálně jiná škola?
Je to takzvaná svobodná škola. První byla škola v Summerhillu, založená již 1921 a fungující dodnes, v r. 1968 byla založena škola Sudbury Valley v USA, v současnosti je takových institucí po světě něco přes sto. V těchto školách se učení zcela ponechává na zájmu dětí. Samozřejmě je tam nabídka, ale co z ní děti využijí, je jen na nich. Když se děti o něco zajímají, tak se to zorganizuje. Děti různého věku se tam učí spolu, spíše v malých skupinkách. Je to model učení, který je lidstvu vlastní desítky tisíc let a je daleko starší než klasická škola. Lidé se efektivně učí odkoukáváním, napodobováním, děti se od sebe učí navzájem. Dospělí jsou k dispozici v míře, kterou si určují děti, a zajišťují pro děti bohatost podnětů pro učení. Aby bylo jasno, dospělý člověk je ve vzdělávání dětí důležitý, ale jinak, než si myslíme. Pro děti je důležité, že je někdo dospělý vidí, všímá si jejich snažení. Není ale žádoucí, aby to byl učitel v klasickém slova smyslu, kdo dětem co nejrychleji předá, co sám ví.
V Česku mají školy dost velkou autonomii a mohou vznikat instituce, které se tomuto konceptu podobají. Spíš než chtít všechny školy předělat podle vzoru svobodné školy, není cesta nechat těchto pár svobodných nebo skoro svobodných škol, aby ukázaly, zda takové učení funguje, a spoléhat na to, že pak mohou inspirovat i další?
Ano, nejde mi vůbec o nějaké plošné nařízení a povel ke změně, to nemůže fungovat. Na druhou stranu by ale stát neměl bránit tomu, aby takové vzdělávání bylo možné. A dnes tomu stát brání v podobě povinného kurikula, Rámcového vzdělávacího programu. Do něj je vtělena přesná představa, co by se děti měly za dobu povinné školní docházky naučit, a to možnosti svobodného vzdělávání jednoznačně omezuje. Podle mě by stát měl svobodné školy vyvázat z této povinnosti učit podle RVP, ale přesto by i takové školy měl dál podporovat, zatím jen jako experimentální pracoviště.
Jak by stát posuzoval výstupy vzdělávání u takové školy? Když stát něco podporuje, i finančně, tak to chce i kontrolovat.
Vzdělávací úspěch takových škol by se mohl sledovat podle toho, zda se děti po jejich absolvování dostávají na střední školy podle svého výběru. Úspěšnost absolventů jak ze Summerhillu, tak ze škol modelu Sudbury Valley je sledována a není jim co vytýkat, ani v profesním, ani v osobnostním rozvoji. Žádné obavy, které člověka hned napadají, se nenaplňují.
A co požadavky na určitou úroveň všeobecného vzdělání? Co když nějaké dítě bude bavit práce se dřevem, ale nebude ho vůbec bavit číst? Co když z něj vyroste skvělý truhlář, ale nebude rozumět tomu, co se děje ve společnosti, nebude umět komunikovat s úřady?
Na tohle jsem se ptala Petera Graye, profesora vývojové psychologie na bostonské univerzitě a propagátora svobodného vzdělávání, když byl v roce 2016 v Praze. Taky jsem si kladla otázku, zda by si některé děti nezvolily příliš úzké zaměření. On argumentuje ze zkušenosti svobodných škol tím, že se to nestává, protože dítě se tam vzdělává ve skupině dětí různého věku a její členové si navzájem rozšiřují obzory. Když vás něco baví, tak o tom rádi s někým mluvíte. Navíc žijeme v době internetu, obrovské dostupnosti informací a vidíme, jak snadné je pro děti po těchto informacích sáhnout, a že to dělají. Dítě, které miluje práci se dřevem, ale už ho tolik nebaví číst nebo počítat, zjistí, že aby mohlo něco vyrobit, musí si udělat nějaký výpočet, takže potřebuje matematiku, a potřebuje umět číst, aby si mohlo přečíst nějaký návod. Jakmile dítěti dává smysl něco se naučit, tak se to naučí. To ale často v běžném školním prostředí tak není. Děti neví, proč se něco učí. A my jim říkáme, to pochopíte později. Ale to není moc silný motor učení, vlastně žádný. Dítě se učí pouze z donucení. Neříkám, že se i takto něco nenaučí, ale naučí se toho méně a naučí se to hůře, o tom jsem přesvědčená.
Říkáte, že jste snahami o reformu běžného školství promarnila čas. Přitom znám hodně učitelů, kteří zmiňují kurz i knihu Respektovat a být respektován, jejichž jste spoluautorkou, jako něco, co jim obrovsky pomohlo. Tohle taky považujete za zbytečné?
Respektovat a být respektován je způsob komunikace s dětmi, který není primárně zaměřený na učitele, ale samozřejmě umožňuje zlepšit i tradiční školu, udělat ji laskavější. Učitelé v běžné škole ale nemohou zajistit podmínky efektivního učení. Systém tomu brání, zejména organizace výuky podle předmětů s jejich hodinovými dotacemi a s povinným kurikulem dává nepřekročitelné limity. Dnešní škola je stále autoritativní a direktivní. Autoritativnost, to nejsou jen zákazy, příkazy, křik, tresty, toho snad přece jen ve školách ubylo. Podstata je v tom, že děti nemají ve škole téměř na nic vliv – co, kdy, jak se budou učit, o tom rozhodují dospělí. Respektování dítěte je vzdělávací a výchovný koncept, který má ve svém jádru demokratický přístup k dětem. V rámci běžné školy jde dosáhnout jen toho, že se učitelé budou k dětem chovat slušně, ale to je strop. Podstatu to hlouběji nezasáhne.
Svobodné školy vznikly v anglosaském prostřední, kde je demokratická organizace komunit víc žitá než jinde, a i tam jsou svobodné školy okrajový jev. Proč se nerozšířily, proč všude na světě převažuje vzdělávací model, který kritizujete?
Školy jsou setrvačný moloch a mají v sobě zabudovaný mechanismus, který tuto setrvačnost posiluje. Jeden z ďábelských prvků tohoto mechanismu je, že vám od první třídy vnuká přesvědčení, že si za své neúspěchy můžeme sami: „kdybys víc dávala pozor, kdyby ses víc učila…“ Většina lidí si nedokáže připustit, že je škola o něco ochudila. Vždyť jsem vyrostl, mám práci, rodinu, je ze mě slušný člověk, tak jakápak újma, říkají. Paradox je, že to nejspíš není díky škole, ale škole navzdory.
Radikální kritici současné podoby vzdělávání často používají slovo „systém“, systém to nedovolí, systém vás nepustí. Co je to ten systém ve vaší představě?
Systém je legislativa, tok financí, budovy, organizace, předepsané vzdělávání učitelů, předepsaný obsah vzdělávání… No a všechny změny jsou navrhovány jen v rámci tohoto systému. Povinný poslední rok v MŠ, formát státní maturity, úpravy RVP. Ale naše představa o škole, o tom, že je to něco daného, může být pouze předsudek, nedostatek kritické reflexe, a přesto na ní stavíme. Je třeba se podívat na kořen těchto našich představ.
Jak se vyvíjel váš náhled na vzdělávání, pod jakým vlivem?
Vystudovala jsem psychologii, poté jsem sedm let pracovala v Krajské psychologicko-pedagogické poradně v Plzni. Měli jsme tam systém předškolních prohlídek dětí založený na sběru dat od zápisu, pediatrů a ze školek. Podle výsledku jsme pak děti doporučovali buď normálně k nástupu, nebo do vyrovnávací třídy, nebo na odklad. Když jsem pak přešla do Psychologického ústavu Akademie věd, dále jsem se věnovala školní zralosti. Zjistila jsem, že úspěšnost dítěte ve škole se dá celkem spolehlivě předpovědět, ještě než do té školy vkročí. Takže představa, že školní úspěšnost je v rukou dítěte samotného, je skutečně iluzorní. Pak jsem působila v projektu Světové zdravotnické organizace Škola podporující zdraví, v rámci kterého jsem navštívila mnoho škol.
V 90. letech jsem se začala seznamovat s progresivními proudy v pedagogice. Zaujal mě model Integrované tematické výuky Američanky Susan Kovalik. Tam jsem prvně narazila na poznatky z výzkumu mozku. Jedním z nich je, že pokud se cítíme ohroženi, učení jde velmi ztuha. Podle dalších zjištění se nás mozek vždy ptá po smyslu. Když ho nevidí, nechce se tím zabývat. Obojí tradiční škola porušuje.
Další stěžejní knihou pro mě byla kniha Alfie Kohna Trestání odměnami. Ta je založena na výzkumech dokládajících, že používání vnější motivace poškozuje tu vnitřní. Vnější motivací ve škole jsou třeba známky, tou vnitřní je onen smysl, proč se něco mám učit, a radost ze samotného poznávání, kterému nejsou kladeny překážky. A ještě bych zmínila knihu dalších dvou Američanek, Adele Faber a Elaine Mazlish Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly: jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. Ta byla výchozí inspirací pro nás, čtveřici autorů, k vytvoření konceptu, kurzů a později i knihy Respektovat a být respektován.
Mluvíte o tom, jak zásadně důležitá je zralost dítěte pro jeho školní úspěch. Není to podobné i s reformou vzdělávání? Není třeba, aby k ní společnost dozrála?
Toto není otázka zralosti, ale informovanosti. Teprve když se o těchto široké veřejnosti zatím neznámých poznatcích bude debatovat, je šance, že se nad tím lidé zamyslí. Jakmile se na tento přístup ke vzdělávání podíváme víc zblízka a pozorněji, nebude snadné ho jen tak ignorovat.
Jana Nováčková vystudovala psychologii na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Pracovala v pedagogicko-psychologických poradnách a v Psychologickém ústavu AV ČR. V Národním centru podpory zdraví se podílela na projektu Škola podporující zdraví. Je spoluautorkou psychologického výchovného konceptu Respektovat a být respektován.
Rozhovor jsme napsali pro Akademii LN, kde vyšel 2.října.
O svobodné škole Summerhill jsme psali zde.
O konceptu svobodných škol je tento náš článek.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Paní Nováčková určitě nepromarnila desítky let snahou zlepšit stávající školství.Udělala proto mnoho a myslím,že nejen mě pomohla pochopit ,co je vlastně nejvíc špatně.I díky ní se trochu otevřely oči mnoha rodičům,kterým na vzdělání jejich dětí záleží a jsou také ochotni pro to něco udělat.A také se to leckde děje.Samozřejmě v rámci možností,které dává současná legislativa.Ale bez jejího působení by se nedělo ani to. Proto její práce určitě nebyla zbytečná,je potřeba vzdělávat v této oblasti především rodiče,protože jak sama říká,mnozí se spokojí s prohlášením-Přežili jsme to my,přežijí i naše děti.Je to ale hrozně neefektivní, ve škole trávíme spustu času a výsledky nejsou valné.Kdybychom dali dětem čas a prostor,učit se věci až k nim dospějí,šlo by to snáze a rychleji.Takové experimety už proběhly i na stávajících školách. K modelu svobodné školy bohužel máme ještě daleko,ale i za stávající legislativy je možné hodně vypepšit a práce paní Nováčkové k tomu bezesporu hodně napomohla. Kéž bychom měli víc takových lidí.
Současné školství vzniklo za Marie Terezie, která pochopila, že národ musí mít určitou míru vzdělanosti. Jenže nebyl vzor, z Čech vyhnaný Komenský byl přes sto let mrtvý, takže se použil systém vojenských kadetních škol (dril a disciplína), který přežil dodnes. Jelikož – jak se píše v článku – se absolventi těchto škol navzdory systému uplatnili v životě, nic se se školstvím ohledně stylu výuky dlouho nedělo. Na začátku 20. století se objevila Waldorfská škola, která začala praktikovat Komenského Školu hrou, ale nedočkala se velkého rozkvětu (boj se stádností ministerstev školství nevybojovala, u nás jí také pšenka moc nekvete) a další typy, jako Montessori a jiné jsou na tom podobně. Pokud mě znalosti neklamou, tak to, o čem se píše p. Nováčková v článku, provozují ve Finsku, trvalo jim to dvacet let, než přeměnili staré školství za nové.
Nevím, i když nemohu říct, že socialistické školství bylo žůžo, tak proti dnešnímu stavu to byla hotová bášeň. Protože jsme měli respekt a něčím jsme chtěli být, špatné známky nám (tedy aspoň mně) vadily, protože jsme nechtěli vypadat jako hloupí a také jsme museli mít nějaký prospěch, abychom se dostali na tehdejší nedostatkové střední školy. Dnes je kantorům jedno, jaké mají jejich žáci prospěch, protože už nejsou učiteli, ale vyplňovači lejster. My jsme za lumpárny doslali ve škole přes hubu a bylo to vyřešené, dnes vás za to jako kantora vyhodí nebo rovnou zavřou…
Protože nemůžu spát i když jsou vlastně pozdní noční hodiny, nebo lépe řečeno už brzké ty ranní, pročítám články. Tenhle mně právě zaujal svou tématikou o školní zralosti.Kdy a jak se mají k novým věcem propracovávat a kdy se mají učit to nové. Je pravdou, že školství je dost důležitá věc, ale k tomu, že se v této instituci mohou děti cítit dobře, je právě, ta školní zralost. Učila jsem děti čtyřicet let a byly to právě děti, které se k této školní zralosti propracovávaly. V mnohých případech jsme rozhodovaly, které dítě před zahájením školní docházky do poradny doporučit, jak pomoci rodičům a vysvětlit, co je pro jejich dítě dobré a prospěšné. Po šesti letech své praxe jsem se začala o problematiku dětí se speciálními potřebami více zajímat. Prvním počinem byl logopedický kurz, ve kterém jsem poznala osobně zakladatele tohohle nového důležitého oboru v oblasti speciální péče o děti Miloše Sováka. Měl v sobě nádherný dar, získat pro svou dobrou a velmi důležitou myšlenku i ostatní. ještě dnes si vybavuji potěch letech ( v roce 1980) , jak poutavě nám dokázal o těchto věcech ne přednášet, ale vyprávět. A tak mi to zůstalo. Prokousávala jsem se čím dál víc každým rokem tím, proč jedno dítě ve škole uspěje bez problémů a druhé má práci se tím dost těžko prokousávat a otázka školní zralosti začala být zajímavá. Měla jsem možnost navštěvovat s dětmi a jejich rodiči Speciálně peadgogické centrum a spolupracovat. Spolupráce s PPP byla také pro děti předškolního věku v mnoha případech důležitá. Z počátku, kdy bylo početně dětí dostatek, brala škola naše doporučení a zohledňovala ve prospěch dětí. V pozdějších letech, kdy stavy dětí začaly klesat, začala škola reagovat úplně jinak, jen proto, aby naplnila třídu a získala peníze na žáka. Stalo se, že se pak vracely děti během roku k nám. Což jsem taky nepovažovala za šťastné. Pokud jsem se setkala s kantorem, který byl naladěný na stejnou notu, jako my v mateřské škole, měly jsme možnost sledovat naše děti dál, jak se jim daří a co my můžeme jestě pro to aby děti došly do období školní zralosti, udělat. je to právě to období, kdy dítě poznává víc než jen svou rodinu, ale do svého života nabírá i poznání většího širšího prostoru, který začíná přijímat, jako svůj. Tady jsem nový, ale můžu poznat a dokázat ještě něco navíc, co se chci naučit. nejsou to jen vědomostní poznatky. Ale důležité základy pro život. Naučit se žít s lidmi, přijímat je, komunikovat s nimi, spolupracovat, umět se vcítit do situace, reagovat, naučit se rozeznávat co je správné a co ne. Vytvářet si názor o sobě, poznávat se a taky ty druhé. Porovnávat svoje dovednosti. Umět si vzájemně pomáhat. A to všechno je respektovat a být respektován. Některé děti přicházejí z domova jen s tím jedním, být respektován. Musí se naučit i tomu druhému a tomu ho učí kolektiv. Mrzí mně, že ještě spousta lidí má svou představu o tom, že dětičky v mateřské škole se jen opečovávají a hlídají. Netvrdím, že to tak vidí všichni rodičové. Zdá se, že začínají chápat, v čem jim mateřská škola může pomoci. Ale asi my učitelky jsme moc nesmělé a nemáme tolik odvahy o své práci více mluvit nahlas. Protože právě ta škola rozdává vysvědčení a pak se vidí. Ale to v těch prvních třídách je taky právě kus té práce učitelek matřských škol, když si učitelky libují, že mají bezva třídu. Je to vyzkoušené životem. Proto vyzývám učitelky mateřských škol, pojďte o té přípravě na život víc mluvit. Ukázat, jak je důležitá.
Chodili jsme do školy, byla disciplína a hodně jsme se naučili, samozřejmě, kdo chtěl. Dnes je všude volnost, nejsou tresty a také to tak vypadá, děcka mají telefony, zakázala bych, já klečela v koutě za mluvení ve 2. třídě a styděla jsem se celý rok a doma nic neřekla, dnes se hned volá linka důvěry a hlásí se na ministertvo. Bič je třeba.
Autoritu je možné získávat jinak než bičem, bič použije vždy jen veliký slaboch, který nezvládá pozitivní motivaci a tak uplatňuje motivaci negativní tedy trestem.
Předpokládám, že podle tohoto vašeho názoru své děti bijete či jste je mlátila dříve…nevím kolik je vašim dětem…ale je mi jich rozhodně velmi líto.
Skutečnost, že někteří rodiče neumí vychovávat je dáno tím, že byli sami mizerně vychováváni a nikde není škola , která by správnou výchovu rodiče učila.
Naprosto potřebujeme školu, kde se bude učit jak vychovávat děti. Pak nebude nutné děti mlátit za nedostatky a pochybení rodičů.
Také byste se měl přihlásit. Předsudky jsou velkým nešvarem většiny rodičů. A pak taky představa, že ví vše nejlíp, dokonce lépe než leckterý kantor 😉
Bič třeba rozhodně není. Na mě rodiče ani učitelé ruku nevztáhli ani jednou. Mám vysokou školu, stabilní práci, pevné rodinné zázemí. Dá se říct, že v životě jsem uspěla….
Jinak, abych reagovala na Vaši první větu- jak víte, že jste se toho hodně naučili? Vždyť nemáte s čím srovnávat. Nemůžete tušit kolik byste se toho naučila, kdybyste byla v lepším prostředí a zda to, co jste se systému navzdory nabiflovali je hodně nebo málo….
Já došla k závěru že výchova se musí konat intuitivně…tento článek mi mluví z 90% z duše..ale třeba kniha Respektovat a být respektován u nás vubec uspěch neměla…syn nereagoval vubec dle knihy 🙂 když mu dám na výběr ze dvou věcí – řekne že nechce ani to ani to.. nehnu s ním. Jinak já byla vychována klasicky komunisticky – bičem. škola mi nedala NIC. ale od 20 jsem se věnovala tomu čemu jsem se věnovat chtěla a myslím si take že jsem dosáhla osobního, rodinneho i profesního uspěchu . Nejhorší je aplikovat poučky z knih na všechny děti stejně..každe díte je jine a pesne jako ve vzdělání i ve výchově potřebuje jiný přístup. Já synovi na zadek taky dám, nedá se nic dělat… odmítnu mu koupit lízátko a mužu vysvětlovat horem dolem duvody PROC mu ho nekoupím… on jde a vzteky kopne do kočáru . 5 let mu je. to mu přiletí facka a zakážu večerníček.
Karolíno, zkuste otevřenou otázku. Některé děti potřebují svoji vlastní cestu a odmítají „copyright“. 😉 Obvykle silné a vůdcovské osobnosti. U nás se to ujalo… 😊
Já jsem knihu Respektovat a být respektován nečetla, možná naštěstí. Vysvětlila jsem si název a přeložila podle svého. Myslím si, že respektovat a být respektován je podstatou něčeho jiného než jídla. Když dáte dítěti na výběr brambůrky a zdravou zeleninu, po čem dítě sáhne dřív? Od toho jsou rodiče, aby v této věci udávali pravidla. O hospodaření rodiny rozhodují rodiče. Ale o tom, jestli dítě má nějaká svá přání, své představy, poznává svou osobnost, měla by rodina respektovat to, co k dané vývojové etapě patří. Respektovat, když dítě vyžaduje své soukromí. Respektovat jeho požadavek, či vyjádření nesouhlasu, Ale hledat řešení, co je pro dítě vhodnější. Od toho jsou rodiče, aby respektovali, ale i usměrňovali nároky, požadavky, přání svého dítěte a pomáhali mu hledat cestu, aby umělo zvažovat. Vysvětlovat možnost splnění jeho přání vzhledem k možnostem celé rodiny. To znamená, že i dítě se učí respektovat pravidla vzájemného soužití v rodině a je především na rodičích, jak si společně s dětmi pravidla nastaví. Dát možnost volby, ale ne za každou cenu přání plnit. To musí rodič vycítit. Respektovat je vlastně přirozená dobře vedená rodičovská autorita, vytvořená na základě ohleduplnosti a pochopení jeden druhého.
Je mi vás líto, že jste dosud neobjevila jinou cestu než bič.
Ono totiž za celé dlouhé minulé roky se civilizace a pokrok a spění k blahobytu posouval pomocí biče, násilí, válek.
Milča Paní Věro, jak je vidět, tak na vás vzdělání nezanechalo moc velkou stopu. Paní Alena určitě myslí bič jen obrazně. Pokud vy myslíte opravdový, tak je mi vás líto. A že dnešní rozcabená mládež by ten „bič“ potřebovala, tak o tom žádná. Proč myslíte, že nejsou učitelé a ti co jsou jdou raději do předčasného důchodu? Mnohdy by ten „bič“ potřebovali rodiče, kteří jsou zrovna tak nevychovaní jako jejich děti!
Mne je tak isto luto ze sa priklanate k nasiliu. Mozno keby ste sama zazila inu vychovu a pristup, bola by ste viac ludskejsia. Vnimajte viac vedome a neriadte sa svojim egom, ale srdcom.
Už tento Váš postoj, paní Aleno, poukazuje na bolest v duši. Kdo ji nemá, nepotřebuje trestat druhé… Přeji Vám prohlédnutí a nalezení sebelásky.
nějak vám milý pane Jirko moc nerozumím, kritizujete školu drilem a pak vychvalujete komunistickou školu, která byla založena na drilu a poslouchání autority. To si podle mne velice odporuje. Jak vysvětlíte tento rozpor ve vašem textu?
A ani se mi nelíbí váš přístup k fyzickému násilí ve škole. Psa byste neuhodil ale děti byste nechal mlátit?
Dobrý den
Jsem rád, že nejsem mimo. K podobnému pohledu na vzdělávání jsem se dobral před cca 15 lety a v rámci možností se to snažím uplatňovat v praxi.
Jde to ztuha, ale když je tomu vedení školy nakloněno, lecos se dá zrealizovat.
Popište několik příkladů a to prosím detailně. co tedy děláte jinak. Děkuji.
Před záměrem, přečíst si důkladně celý rozhovor, mi padly oči na slova: děti přicházejí do školy deformované rodinou. To mne jako rodiče natolik urazilo, že se prostě nemohu k článku vrátit. Žádám Vás, prosím, važte slova.
To mě mrzí, ale ono to opravdu tak je, některé rodiny, třeba i nevědomky, se na dětech opravdu smutně podepisují. Vy si to ale nemusíte přece brát osobně, nemluví se o všech rodinách, jiné rodiny jsou naopak pro děti zdrojem bezpečí, podpory, lásky. A tak to má být.
Souhlasím,spíš je to naopak
Dodržujte, prosím, pravidla diskuse uvedená nad komentáři….
jde o některé rodiče, ne nutně o vás, ale pokud jste někdy někde měl možnost učit, viděl byste , že tomu tak v mnohých případech je…….
Když se někdo tak lehce uráží jako vy….jak pak vedete debatu? jste vždy uražen každým slovem?
Nesmíte si to brát tak osobně. Ta slova byla použita v otázce, navíc tam je slůvko často, nikoli všechny děti. Pravdou je, že pokud si všímáme významu slova deformovat jen podle toho, jak jej definují slovníky cizích slov, tj. „znetvořovat“, může se nás to slovo dotknout, či nás dokonce může urazit. Navíc v této konkrétní otázce to tu negativní konotaci má, když se v souvislosti s ním mluví o „špatných návycích“. Pokud ale jdeme k tomu úplně nejzákladnějšímu významu slova, tj. „měnit tvar, podobu něčeho“, pak už to tak šíleně nezní. Já to čtu a vnímám tak, že prakticky všichni rodiče nějak působí na své děti a tím je ovlivňují, formují, a pokud nedávají úplně dobrý příklad, neposkytují dobrou výchovu, pak je logicky více či méně deformují. A čím větší třída, tím větší pestrost různě ovlivněných dětí. Ta otázka pak cílí na to, zda je vůbec možné ve velké třídě ve stávajících školách takovýmto dětem pomoci, ukázat i to, co je obecně přijímáno za správné. Doporučuji Vám se k článku vrátit, povznést se na to slovo, a přečíst si jej – je velmi aktuální a z mého pohledu podloženého pedagogickou zkušeností trefný. Hezký den! 🙂
je mi velmi líto, ale paní Nováčková se velmi mýlí. Má sice pravdu i v tom, že nejlepší je výuka jeden na jednoho, tedy jeden žák pro jednoho kantora, ovšem to daňoví poplatníci nebudou chtít platit. A proto máme třídy kde je 20 až 30 žáků a někdy i více.
Z tohoto počtu pak jasně vychází jako nejlepší systém výuky FRONTÁLNÍ VÝUKA, kdy kantor vysvětluje látku všem najednou, a po zkouší pak vždy jen jednoho.
Ekonomika výuky je totiž také velmi důležitá a z ní nutně vychází i uplatněné metody. Alternativní výukové metody mohou jen přežívat, protože jsou ekonomicky podporované více než klasická výuka a i pro to, že jsou to jen výjimky, které mohou existovat právě jen v zaběhnutém a generacemi ověřením systému. Kdyby se všichni učili jak se jim kde chce……..obrovská většina lidí by neměla téměř vůbec žádné vzdělání.
A ano, motivace je velmi důležitým prvkem při výuce, tuto motivaci ovšem musí umět kantor žákům zprostředkovat i za daných ekonomických a technických podmínek výuky, když to neumí, sahá pak automaticky po alternativních metodách, při jejichž aplikaci není vidět, že kantor selhal a neumí žáky motivovat.
Problémem pak zůstávají rodiče, kteří dětem školou ještě v předškolním věku vyhrožují, a doma je nemotivují k vědění. A s takovýmto žákovským materiálem silně předpoškozeným domácí nevhodnou výchovou pak kantor musí zápolit. I zde pak někteří kantoři volí jako omluvu svého nezdaru alternativní výuku. Ale to jen z toho důvodu, že provedli mylnou a zcestnou analýzu stavu a příčin.
Dalším faktorem je genetika a tu kantor u cizích dětí také není schopen ovlivnit.
Shrnuto a podtrženo, paní Nováčková se mýlí.
Četla jsem toho od pní Nováčkové dost,ale nevzupomínám si,že by někdy tvrdila, že nejlepší je výuka jeden na jednoho.To by opravdu nebylo možné. Nemám nic ani proti frontálnímu vyučování,jen to nesmí být jediná metoda,kterou učitel používá,jak až příliš často na mnoha školách stále ještě zvykem.Znám třídy,kde se často učí po skupinách-každá skupina pracuje na svém ůkolu.Jde to i v počtu 24 dětí ve třídě. Musíte ale k tomu děti postupně vést a naučit je to. Paní Nováčková se o reformu školství snažila dlouho a ze začátku jí také moc lidí nevěřilo.Ale zkušenosti ukázaly,že to funguje docela dobře. A ještě k té motivaci.Většina prvnáčků se do školy moc těší,mají vnitřní motivaci se něco naučit,stále se učí i doma jako malé.Příroda je moudrá,dítě je tak naprogramované.Nemusíte ho motivovat k tomu,aby se naučílo třeba chodit,nebo mluvit,i když vhodné prostředí tomu jistě napomáhé.Většinu pvňáčků ovšem prvotní nadšení přejde nejpozději do vánoc,v klasické základní škole s frontální výukou. Paní Nováčková se určitě nemýlí
Učím 27 let a s panem Bartošem plně souhlasím. Jenom bych ráda podotkla, že (a nemyslím to zle), paní Nováčková, jak vidět ze životopisu, nikdy vlastně neučila. Já jako zkušená učitelka, bych si nikdy netroufla říkat paní Nováčkové, jak má dělat svoji práci v PP poradně a hodnotit její postupy tam a navrhovat jiné.
Jak řekl kdosi již přede mnou: „Prokletím našeho školství jsou odborníci na školství“.
Paní Nováčková se právě v PP musela často setkávat s důsledky našeho školství a věřím,že právě to ji přimělo ,aby kledala důvody ,proč to tak je a hledat způsoby,jak to dělat lépe. Jinde ty způsoby už hledají několik let a v mnoha zemích,na rozdíl od nás, se už první výsledky dostavují.
Každopádně bez těchto odborníků se v dnešní době neobejdete, kdybyste se řídili něčím, co je funkční, nepotřebovali byste doporučení z PPP nebo z spc
Odborníci na školství jsou totiž v téhle republice všichni. Všichni chodili do školy a všichni si tudíž myslí, že ví, jak se má učit a jak oni by to dělali nejlíp. Učím na střední škole a z komentářů pod články týkajících se učitelů se mi dělají osypky. Odborníků na školství je u nás tolik jako fotbalových trenérů…..
Paní Nováčková, bohužel, zná konkrétní prostředí ve škole jen zprostředkovaně. Nikdy neučila.
Pobavil mě odstavec o vyloučených lokalitách a následný popis volné školy – Summerhill. Nějak jsem nepochytila rozdíl. 😀 „Děti různého věku se tam učí spolu, spíše v malých skupinkách. Je to model učení, který je lidstvu vlastní desítky tisíc let a je daleko starší než klasická škola. Lidé se efektivně učí odkoukáváním, napodobováním, děti se od sebe učí navzájem. “ Řekla bych, že ve vyloučených lokalitách už na to kápli. A určitě tam mají i nějakého dospěláka, který dohlíží, jak jim to pěkně jde 😉
Nemám Vám to za zlé,ale určitě není třeba paní Nováčkovou zesměšňovat.Ale nedivím se Vám.Já když jsem slyšela o svobodných školách před lety poprvé,také jsem měla spoustu výhrad.Naše společnost k tomu ještě nedospěla.Paní Nováčková se mnoho let snaží,aby prostředí na našich školách více umožňovalo samotný proces učení a neotráv ili jsme děti už v první třídě.Dostáváme se do doby,kdy bude nutností regovat na rychlé změny v technologiích i společnosti a učit se celý život bude prostě nutnost.Bylo by proto dobře neotrávit dětem vzdělávání už na základní škole.Jestli to neznáte zkuste třeba Svoboda učení.cz,najdete tam mnoho zajímavých článků i videí,co stojí za přečtení.
Můj příspěvek ale neměl nikoho zesměšnit. Naopak, i když mi to přišlo vtipné (sestavení článku), není to náhodou příležitost k zamyšlení? Přivedlo mě to u daného tématu k několika otázkám: 1) Nepůsobí právě tato klasifikace volného vzdělávání takový odpor? Většina lidí to podvědomě srovnává s tím, co už zná, viz „výuka“ ve vyloučených lokalitách. Opravdu jsem tam neshledala rozdíl. 2) Je to jasná ukázka, že když dva dělají totéž, není to totéž. Možná nezáleží na tom, jaký (ne)systém se využívá k výuce, ale KDO a CO učí. 3) silně mi to připomíná neustálou diskuzi na téma, který bůh je ten nejlepší, jediný a pravý (Alláh, Jehova, Bůh..)?
Paní Nováčková výrazně ovlivnila můj život, za což jí patří nemalý dík, viděla film Sumerhill, znám podstatu volného vzdělávání, přesto jsem zastáncem klasiky s příměsí volného vzdělávání. Jinak mi to přijde z jednoho extrému do druhého a extrém není dle mého nikdy ta správná cesta.
Špatně jsem si Váš příspěvek vyložila,promiňte.Ten rozdíl mezi vyloučenou lokalitou a svobodnou školou dobře vystihla paní Alena.Souhlasím i s tím,že volné vzdělávání je trochu extrém,na který zatím naše společnost nedosáhne.Ale paní Nováčková se dívá do budoucnosti a myslím,že mšlenka to není marná. Druhým extrémem je třeba postoj MŠMT,který se snažil nepovolit vznik alternativních,soukromých a třeba církevních škol.Proč? Rodiče by měli mít právo si pro své děti volit školu,jakou uznají za vhodné.
Paní Nováčková si za tou odpovědí o vyloučených lokalitách stojí, takto to v rozhovoru opravdu padlo. Sama jsem jí argumentovala tím, že Neill ve své knize Summerhill neříká, že jde o samospásný model pro všechny. Z knihy vím, že i když děti přišly ze špatného rodinného nebo školního prostředí, ve svobodné škole se z toho vylízaly, pokud byly menší. Od dvanácti let dál se to někdy nedařilo. Proto v Summerhillu později zavedli hranici přijímání dětí do dvanácti let. Zakladatel školy Neill tohle v knize dost řeší, píše, že neměl srdce poslat pryč děti, které byly narušené a narušovaly komunitu. V každém případě se ale neukázalo, že by patologické jevy byly horší než v běžné škole, naopak. Takže co běžné škole odpouštíme, jako že je normální, zde zkoumáme pod drobnohledem, i když je výskyt menší. To je paradox posuzování vzdělávacího úspěchu nekonformních vzdělávacích institucí.
Pokud se dítě na celý školní rok odstřihne od rodinného patologického prostředí a vsadí se místo toho do přátelského a vyrovnaného, myslím, že úspěch bude zaručen, ať už se učí volně a nebo klasicky. 🙂 Malé děti jsou velmi tvárné. Naše ani po x letech povinné školní docházky (klasické) neztratily ten zápal, vnitřní motivaci a chuť neustále zjišťovat, ptát se a řešit. Opravdu doufám, že je to tím, že doma mají takové prostředí, které jim to umožňuje. Jinak bych si jako rodič přišla docela zbytečná, pokud by všechno záleželo pouze na stylu výuky 😉
Ještě si nedovedu představit, jak na rok odstřihnete dítě od jeho patologického prostředí. To byste ho musela přeřadit do jiné rodiny nebo zařízení a v tom případě se dítě ocitne na druhém břehu. Když by se po roku vrátilo do svého prostředí, je námaha vynaložená na změnu možná marná. bavila jsem se na toto téma s odborníkem, který se touto problematikou zabývá a potvrdil mi. Pokud se dítě vrátí do prostředí, ze kterého vyšel vrací se všechno zpět, nebo možná zase nebude přijmuto v tomto prostředí.
Takhle to ale funguje v Summerhillu a na tuto úspěšnost svobodného vzdělávání se mnozí odvolávají. V těch nejnáročnějších případech je dítě vykořeněno a svým způsobem přesazeno i na několik let s minimálními přestávkami. Říkám jen, že dle mého je prostředí důležitější, než samotný (ne)systém vzdělávání. Spíš než ke vzdělávání jako takovému dochází k předání „správných“ hodnot, a jejich ukotvení v rámci řešení každodenních životních situací. Proto také stanovili, konkrétně v Summerhillu, věkovou hranici pro příjem. Protože po 12tém roce věku už je to v podstatě hotový člověk a má své hodnoty hluboce zakořeněné + vliv puberty.
Ještě se zeptám,Vy sama byste si nechala vzít své dítě?
Kdo by mi ho měl vzít? V zahraničí běžně fungují internátní školy, kde jsou děti po většinu roku bez rodičů. Nejedná se zrovna o levnou záležitost, ani o novinku. Rodiče rádi přenechají zodpovědnost za výchovu na třetí straně. Nejsem ten typ, jestli se ptáte na tohle.
Asi jsem jiný typ mámy, ale težko by se mi smiřovalo, že mám menší dítě tak dlouho od sebe. Na jedné straně se pídíme po školní zralosti a na druhé straně, nám jaksi uniká citová výchova a vztahy v rodině. I když má svou rodinu, už není takový kontakt. A zvlášť v období před pubertou a v období puberty potřebuje mít oporu v rodičích. Každý máme svůj pohled na věc a každý rozhoduje za své děti. Mně i ty cizí přirostly k srdci a jsem ráda, když je potkávám a trošku o nich vím. Každý jsme jinačí a máme jiný pohled. tak se nezlobte.
Jen malý příspěvěk do debaty: ne všechny svobodné školy jsou internátní…:-)
A ne každá internátní škola je svobodná 😉
Přesně tak 🙂
V tom článku je mnoho věcí k zamyšlení. Ač paní Nováčkovou neznám, novou formu při vzdělávání respektovat a být respektován, jsem celou přijala za svou a moc se mi líbí. Přeložila jsem si ji posvém a vyplatilo se mi to. I když rodiče připomínali, že by jejich děti měly brát svou učitelku jako dospělého a vykat. Já jsem přistoupila na to, že pokud dítě má potřebu a přijme mně jako osobu sobě blízkou, bylo mi milejší i to tykání a děti nás pojmenovávaly křestním jménem. Dala jsem jim svou důvěru a postupně vedla k tomu, že důvěra musí být vzájemná. Hodně mi to usnadňovalo práci. děti se nebály svěřit se, nebály se vyjádřit svůj názor, byly za sebe víc zodpovědnější. Kantor si na to musí přijít sám. Slovo nesmíš jsem po určité době používala co nejméně a spíš používala, zkus to jinak, podívej jak ten druhý to umí,nebo pochvala také znamena dost a pomohla. Dost těžko se mi odcházelo a vzpomínám pořád. S paní Nováčkovou by byla zajímavá debata. jenže, to chce si sednou ke kafi a předávat si informace a zkušenosti a porovnávat, což si myslím, že by se mělo dít i na vyšších úrovních, aby se úroveň vzdělávání posunula někam dál.
Baví mě číst vaše komentáře, hezky mluvíte o dětech a Vašem vztahu k nim.
Napíšu Vám ještě o jednom zážitku z této doby. Mezi články se objevila je jeden z válečných dob.Ze svého života o kterém nechtěla mluvit polská máma, svěřila své zážitky z koncentračního tábora, kde pracovala jako porodní asistentka svému synovi. Syn považoval za nutné svěřit světu co všechno musela vydržet jeho máma. Popisoval příběh o ženě a o jejím sotva narozeném dítěti. Pár chvil na to odcházela že života s dítětem v náručí. Tak hrozný to byl svět. Těžko se mi to píše, ale o to víc bych si přála, aby se tyhlety věci už nikdy nemohly zopakovat. Naučme se vážit si toho nejkrásnějšího daru, který život přináší a podle toho se chovejme. Je to naše vizitka a dar pro budoucnost. Začínejme u sebe. Je toho moc o čem přemýšlím, ale někteří lidé nemusí vnímat. Každý neseme svoje já za které jsme odpovědní.
Děkuju. To je dojemné. Máte pravdu, musíme si vážit krásného daru života a snažit se o mír a harmonii, uvnitř nás a v naší pospolitosti. Musíme zkoumat všechny možnosti, jak udělat podmínky pro život lepší přo každého člověka, a neustrnout v přemýšlení. Být otevření. Hezký víkend přeju!
Ještě trochu odbočím.Paní Nováčková také říká,že každé dítě je jiné a mnoho problémů také vzniká tím,že všechny děti učíme všechno ve stejný čas.A přitom některé děti ,z mé zkušenosti hodně chlapci,k některým činnostem dospějí třeba o rok později.Naše legislativa ale nedává žádnou šanci ani rodičům,kteří se rozhodnou pro domácí vzdělávání,kde by k tomu měli ideální příležitost a nemyslím,že by je někdo podezíral z toho,že si nevědí rady ,nebo se chtějí dětí“zbavit“.Ale bohužel musí chodit pravidelně na přezkušování do své kmenové školy a tak musí“stíhat “ ve stejných termínech,jako ostatní.
Vůbec se nezlobím. Snažím se na celou záležitost dívat objektivně a proto chápu, že můžou existovat situace, které si žádají takovéto krajní řešení. Že jsme jimi vy nebo já neprošly, neznamená, že neexistují.
vrátila jsem se zpátky, abych si rozšířila obzor o této formně vzdělávání či nevzdělávání dětí. začetla jsem se do příběhů, které vypráví sami učastníci této školy a taky něco o škole jako takové. protože jsem o tom ještě neslyšela. Sama ze svých pocitů jsem napsala, že bych své dítě do této školy asi určitě neposlala. Ověřila jsem si, že do této placené soukromé školy byl odkládány děti z rodin asi těch bohatších, protože chudí by na to asi něměli. Škola měla nastavená pravidla a možná to na špatně vedenou výchovu z domova platilo. Ale přemýšlejme o tom, komu by tato škola v současném stavu sloužila. Vznikají soukromé školy, jaký je rozdíl mezi státními a soukromými mimo placení školného zatím nevím. Ale opravdu je to s naší rodinnou výchovou tak špatné, že uvažujeme o tom dávat dětem svobodu v takovýchto zařízeních? Ve mně to vyvolává rozpor. Oč víc jsem ráda poslouchala, když děti vyprávěly, kde s rodiči byly a co pěkného prožily, když rodiče měly problém řešili jsme ho společně. Myslím, že dát dětem svobodu v tom, zda se budou chtít učit, nebo mít zájem o nové věci záleží na kantorovi, který umí rozzářit oči dětí, vím že to píšu trochu idealisticky. Ale kantor by měl mít v sobě jak já říkám radar, který ho nasměruje k tomu, co děti baví, jak jim učivo podat, aby bylo zajímavé. ta svobodná škola, já bych si ji svým názvem možná trochu hanlivěji pojmenovala, ,,polepšovna,, ono si na to dítě přijde, ale před tím to někdo pokazí hned od začátku. Dítě se nenarodí se zlými vlastnostmi. Ty dostávají jako vklad během prvních dnů a roků svého života. Pokud nebudeme moci pomáhat rodičům, kteří potřebují pomoc v tom jak správně vést své dítě, pak uvažujme o těchto institucích, ale dítě nebude moci poznávat to co ostatní děti, možnost vedle svých rodičů a blízkých poznávat svět a budovat si vzájemné vztahy v rodině. A zase se možná bude opakovat něco podobného.
To je norský model? Budeme odebírat děti rodinám, protože si „myslíme“, že jsou ve špatném prostředí? No tak to se mají další generace na co těšit.
Moc přeji ať to vašim dětem vydrží, syna vše zajímá a pídí se, ale do školy už na 2.stupni chodí velmi nerad – školu nesnáší. V podstatě to bere tak, že ho okrádá o čas, který by mohl věnovat tomu, co ho zajímá – nerad věnuje 30 min. přípravě do školy, ale bude se mnou hodinu hledat informace o kyselinách, jejich koncentraci, s čím jdou smíchat, jak je naředit, proč jsou některé jedlé a jiné toxické a co jsou zásady – a další a další otázky se nabalovaly… (ještě nemá ve škole chemii).
Bohužel,syn to vidí v podstatě správně.To, co děti zajímá,se učí rády a samy.A když později zjistí,že ktomu,aby je třeba přijali na střední ,nebo vysokou školu,potřebují i něco jiného,jsouschopny to rychle a efektivnivně „dohnat“.Proto o tom paní Nováčková píše,myslím,že by s Vaším synem vřele souhlasila.
Rozdíl je podle mě v možnostech, které se dětem nabízí. Ve volné škole jsou pomůcky a prostředí, stimulující zájem dítěte. Ve vyloučených lokalitách většinou nic takového nenajdeme.
Krásné napsané opravdu jsem se zasmála. Bohužel to je ale důsledek dnešního školství, kdy děti mohou vše a učitel by měl nejlépe přihlížet.
Jojo, to známe, a k čemu nám to v životě bude? To vás nemusí zajímat, nebo naopak pulhodinová přednáška o tom, jak je například fyzika úplně všude kolem nás, chemie taky atd. Toť odpověď obyčejného vyhořelého učitele typu ,,stará škola“. Mladší, nebo osvícení učitelé vám rovnou řeknou, k ničemu, ale prostě se to musíte naučit, např. že si to taky už pamatují, ale maturitu už jim nikdo nevezme:D Matematika mi přijde důležitá na prvním stupni a na druhém je dobrá kvůli rozvoji logiky, ale na střední už se počítá vlastně jenom imaginárně, a na umělecké škole je to trochu k ničemu… Ale zase musíme ji mít, protože někdo, třeba jeden člověk ze třídy, se nakonec rozhodne, že půjde na zdrávku, logika jak na základce, kde nejsou žádná zaměření, když se chlapeček zeptá, ale paní učitelko, proč se musím učit číst, chci být popelář! Odpověď, ty ne, ale tady Anička chce být spisovatelka, nebylo by klukovi lepší vysvětlit, proč i popeláři musí umět číst? 🙂
Dobrý den. Nejsem učitel, nebudu tedy radit učitelům, jak učit, pouze uvedu svůj názor. Ve společnosti se určitým neměnným poměrem vyskytují lidé chytří, průměrní a podprůměrní-myslím tím intelektově. Jestliže dříve se na vysoké školy mohlo dostat zhruba deset procent populace, jak by bylo najednou možné, aby tutéž školu měla pomalu polovina obyvatel? Pouze naprostým změkčením požadavků. Ona ta zglajchšaltovaná výuka měla i něco do sebe- prostě kdo na to měl , na školu se dostal a neexistovalo, že by se už jen na střední hlásil někdo, kdo měl byť jednu trojku, hranice byla tak max. pět dvojek, alespoň za mě. Samozřejmě prosím pomíjím politické důvody, to ponechme stranou. Dále- když se podíváte do historie, kolik vynikajících lidí vzešlo i z této, dnes tolik probírané a zatracované výuky! Takže ona asi tak mizerná nebyla a nemůže si holt každý myslet, že bude tu vysokou mít. Tak to prostě nechodí a kdo si myslí, že ano, upadá dle mě v nebezpečný omyl. Dnešní děti jsou díky-mě se to již netýká-„moderní“ výchově přecitlivělé, zbytečně sebevědomé a hlavně, nejsou s to se prát s překážkami. Pořád se bude vymýšlet efektivnější výuka, ale ruku na srdce, ona v jednoduchosti je krása a nejúčinnější věci, jak mě život naučil, bývají jednoduché. A proč je nikdo většinou nechce akceptovat a tvrdí že nefungují? PROTOŽE VĚTŠINOU BOLÍ!! A to dnes moc nikdo nechce podstupovat.
Máte pravdu v tom, že školy slevují ve svých požadavcích, proto aby dosáhly na daný počet žáků, který jim zajistí finanční prostředky na zajištění výuky. Mít málo žáků ve třídě znamená, že nebudou peníze na kantory. nevím a nestudovala jsem kolik vzniklo nových škol, ale myslím si, že je jich daleko víc než dřív a tak se všechno tříští. Ony ty děti o tom moc nerozhodují, jak a kdo je bude učit. jsou v tom bohužel v dnešní době zase jenom peníze a to mně mrzí. že školy nedostanou peníze i v případěm, že je žáků míň a školy dotují zřizovatelé v některých případech. Já jsem měla v osmdesátých letech v mateřské škole ve třídě třicettři dětí. v současné době dochází ve stejném místě do stejné školy dětí asi 18. takže paní ředitelka má velký zájem na tom, aby počet dětí byl ještě o něco vyšší. Jiná doba, jiné možnosti, jiné vedení. Jde teď o to, zda učitel má zájem vytvářet kvalitu, nebo kvantitu.
Učil jsem přes 40 let a naprosto s Pavlem souhlasím. Vždy ocením rady zkušeného profesionála, který v daném oboru opravdu něco dokázal. Největším problémem našeho školství je to, že ho posuzují zpravidla „nejprofesionálněji“ laici, kteří nestáli nikdy před žáky a nic ve školství nepředvedli.
Cítím to stejně, paní Nováčková a Robert Čapek jsou mymi vzory!
A přitom druhý s první v lecčem ne úplně souhlasí 😀
Věro, mými také!!☺ Díky panu Čapkovi jsem ještě ve školství. Hezký den všem, Markéta
Číst psát a počítat by měl umět každý. Problém je, že ten kdo umí napočítat do sta a přečte si něco na internetu se cítí jako hvězda a rodiče z něho chtějí doktora nebo aspoň inženýra.
Ucitele by meli vratit vyplatu za to vecny patlani tabule … Dneska to je vsechno na wikipedii
A vy vysvědčení tak ze druhé třídy. Nejlepší je kritizovat, prosím doporučuji vystudovat pedagogickou fakultu a pak si stoupnout před dnešní dětičky. I 50 tisíc měsíčně bude málo.
Paní Nováčková je snílek a blázen. Díky takovým dnes děti neumí desetinu toho co dřív.
Tak to určitě není.A kdybychom měli víc takových odborníků a navíc jim někdo i naslouchal,tak mohlo být naše školství o pěkných pár let dál,jako třeba ve Finsku.
S tímto postojem zcela souzním! Máme šestileté zkušenosti v naší svobodné sdružené škole, které tento postoj zcela potvrzují. Děti, které by zaručeně v PPP „dostaly“ v šesti letech diagnózu dys, z ní v bezpečném a svobodném prostředí přirozeně a jemně „vyrostou“. Bez deformace na duši…
Jako učitel bych rád učil malé skupinky dětí a dokázal bych je určitě i lépe motivovat, ale nedokážu si představit, že by česká veřejnost překousla takovou změnu a dopřála učitelům takový komfort. Vždyť už teď remcají, jak se nám pořád „přidává“, a že mám neustále „prázdniny“. Ono, když se po letech, potkáte na slučáku základky a zjistíte že 80% spolužáků bere více než vy , který jste 5 let studoval vysokou školu a pak děláte to na co máte aprobaci vás trošku demotivuje – jen jako příklad uvádím, že mám dvě děti tudíž slevu na dani a beru jako učitel ZŠ i po všech „přidáních“ 23,5 čistého. To, že je potřeba začít „reformovat“ hlavně českou rodinu a výchovu, protože tam vše začíná a končí ani nemá cenu zmiňovat, podle toho jaké zde čtu komentáře. Howg
Dávám Vám za pravdu, to co píšete taky tak cítím, práce s dětmi má přidanou hodnotu v lásce, obětavosti, empatii, vzájemné důvěře a na tuto hodnotu ještě tarifové tabulky nikdo nevynalezl. Tabulky jsou stanoveny počtem kolik let učíš a kolik toho naučíš. Dříve jmenované přidané hodnoty ocení jen děti, učiteli se to vrátí bohužel ne v penězích, ale v tom, že získá nové přátele. Děti rostou velmi rychle.
Já vím ,co chcete říct,rozumím tomu.Ale to panu učiteli ve snaze uživit rodinu s dvěma dětmi asi moc nepomůže.Je to nehoráznost,jak oceňujeme a odměňujeme naše učitele.
To si pan učitel myslel určitě taky, ale já jsem to psala proto, že to hodnotím tak jak to je. Dříve se ženy učitelky nesměly vdávat a věnovat se jen škole a práci. jestli to bylo z toho důvodu, aby se mohly naplno věnovat této práci, nebo z jiných důvodů, to do dněška nevím, budu muset pátrat v literatuře. Učitelé to taky s tou finanční stránkou něměli jednoduché, ale tu vážnost v obci po panu starostovi a panu faráři na třetím místě měli. V současné době je tomu někdy naopak. Jenže a o tom jenže už dlouho víme a nic se neděje. Uvídíme co přinese nový rok.
Taky jsem léta učila, ale podle mých zkušeností nepomůže žádné rozumování, všechno je o lidech. Tím nechci podcenit cokoliv, co paní řekla. Jen je mi smutno. Vnučku jsme dali do školy krásně připravenou, leč paní učitelka, na kterou se rodiče stěžují a škola s tím nic nedělá, ji dovedla od učení dokonale odradit. Jediné co umí, je dělat z rodičů blbce, protože ona má „letité zkušenosti“. Takže jde jen o to, nějak to přežít a počkat koho nám nadělí ve třetí třídě. Snad budeme mít štěstí. Jen mám obavu, že dětem to už bude jedno…
Po přečtení článku se nestačím divit. Dle paní Nováčkové by se děti měli začít učit psát a číst ve čtvrté třídě (uvedeno ve srovnání s ruským jazykem). Koukla jsem na našeho 10-ti letého syna a přemýšlím, co bych s ním do tohoto věku asi dělala? Chodil by do školy či nikoli. Nebo by paní učitelka dělala dětičkám zábavu dle jejich přání, aby počkala než dozrají? Úsměvné. V tomto věku již děti, resp. většina zvládá značnou část gramatiky, základy matematiky a základy cizího jazyka (máme angličtinu od 1. třídy). Ve třídě je jich 18 a paní učitelka s nimi velice pěkně pracuje.Syn na ní nedá dopustit Mají i asistenta pedagoga, bohužel. Myslím, že když chlapec umí zcela bez problémů ovládat chytrý telefon a počítač určitě by zvládl i výuku bez asistenta. Chodila jsem do základní školy v 80-90 letech, bylo nás třicet, jeden pedagog a až na výjimky někdo propadl. Nevím o spolužácích, kteří by v životě vyloženě neuspěli. Dnes je to katastrofa. Máme v rodině pedagoga, který náhodou vyslechl rozhovor svých žáků (učební obor střední školy), kdy jeden sděloval spolužáků, že jde do PPP a bude mít do čtrnácti dnů papír na diskalkulii. A hle během čtrnácti dnů ho donesl. Co tím chci říct? Že se svět asi zbláznil, místo toho, aby rodiče dbali vzdělání svých dětí, všemožně se snaží jim zajistit úlevy a bohužel PPP jim v tom velice pomáhá. Je chybou, že pracovník PPP nemá povinnost alespoň jeden měsíc v roce absolvovat stáž ve škole, kterou má na starosti. Patrně by se divil.
Stále mi ještě nikdo nevysvětlil, co bude s dětmi, které mají specifické potřeby po absolvování vzdělávání. Pak jim sdělíme, že teď už žádné problémy nemají? Či doporučí PPP zaměstnavateli zvláštní přístup či najmutí asistenta? Nikoli, vyrábíme nezaměstnatelné lidi.
Bohužel paní Nováčková nikdy neučila, má vlastně jen jednostranné informace (rodiče a žák). Nechtěla bych být dnes učitel, každý je odborník, který by chtěl do školství kecat, ale odpovědnost za své děti nechce nikdo. Rodiče by si měli zamést před svým prahem a ne svádět chyby vlastních dětí na školu a hledat úlevy.