FOTO: dav
Jak probíhaly hodiny matematiky, když dnešní dospělí chodili na základní školu? Po krátkém opakování na úvod hodiny většinou učitel vyložil novou látku a pak se procvičovaly příklady. Hodiny, jaké zažívají dnešní děti, ale můžou vypadat úplně jinak – třeba jako u čtvrťáků na Základní škole Husova 170 v Jičíně.
Je 8:55 a v ZŠ Husova 170 právě začíná druhá hodina. Do třídy 4.C vchází se zvoněním učitelka Kateřina Babíková. V plánu toho má dnes dost a pětačtyřicet minut vyčleněných na Hejného matematiku není nafukovacích.
„Jdeme na dnešní výzvu! Uši nastražené, šedé buňky mozkové nachystané?“ ptá se Kateřina a děti automaticky sahají do lavic a vytahují bílé stírací tabulky a fixy. „Myslím si číslo. Jeho polovina je o jedna větší, než jeho třetina. Jaké číslo si myslím?“ Dětské hlavy se sklánějí nad tabulkami, nastává ticho. Po chvilce se první tabulky zvedají, aby se Kateřina mohla podívat na výsledek. Když je ve vzduchu víc než polovina tabulek, ptá se: „Jak jste na to šli? Kdo to chce předvést?“
Rozhovor s učitelkou Kateřinou Babíkovou čtěte ZDE
Někdo zvládne v hlavě zlomky, další si „láme čokoládu“
Z několika dobrovolníků vybírá drobného Péťu, který na tabuli píše šestku a s úsměvem říká: „Já jsem si to vyřešil v hlavě, šel jsem na to přes zlomky.“ Kateřina pak vyvolává Simonu z druhé lavice, která rozkládá šestku na tři dvojky a dvě trojky. Pak dodává: „Zkontrolovala jsem si to ještě přes čokoládu,“ a maluje na tabuli dvě tabulky čokolády s vyšrafovanými dílky. Další děti přidávají nápady a někteří se přiznávají, že vůbec nevěděli, jak na to.
„S dětmi vždy začínáme hodinu jednou úlohou, takovou výzvou. Někdo už dokáže v hlavě abstraktně počítat se zlomky, další ho vyřeší s pomocí prostředí, které je důvěrně známé, jako Simonka s čokoládou. Obojí je v pořádku, děti přes ty svoje konkrétní představy k matematickému jazyku dojdou, ale každý v momentě, kdy je toho schopen,“ vysvětluje Kateřina Babíková principy, na nichž hodiny matematiky podle Hejného metody fungují.
Knoflíky, obdélníky a prvočísla
Když se všichni tváří, že už pochopili úlohu s polovinou a třetinou, přichází další zadání. „Poslouchala jsem, jak se bavily dvě holky. Niky říká: mám 12 knoflíků a udělám z nich obdélník 3×4. Půjde ještě udělat i jiný obdélník?“ U tabule se střídají děti a kreslí obdélníky: 6×2, 12×1. Třída se usnáší na tom, že 12 je číslo „tříobdélníkové“. Kolik obdélníků ale půjde udělat z 11 knoflíků a proč? Děti se střídají v návrzích, formulují hypotézy, a spolužáci jim je vyvracejí. Kateřina víceméně jen moderuje vzniklou debatu.
„Děti se k sobě chovají navzájem velmi slušně a partnersky. Jsou zvyklé si navzájem dávat zpětné vazby, ale ohleduplně, neagresivně. Jsou naučené říct – s tím nesouhlasím, vidím to jinak, ale nikdo se nikomu nevysmívá. Myslím, že se mi vrací zpátky energie, kterou do této třídy už čtvrtým rokem dávám,“ hodnotí argumentaci svých žáků spokojeně. Mezitím píše na tabuli řadu čísel – sudých, lichých, včetně prvočísel. Děti se rozdělují do trojic a ověřují, „kolikaobdélníkové“ je které číslo. Píšou na tabulky násobky, vytvářejí obdélníky. Kateřina prochází mezi lavicemi, nahlíží dětem přes rameno, konzultuje.
„Cílem dnešní hodiny je, aby děti vydefinovaly vlastnosti prvočísel a vyzkoušely si, jak vypadá dělitelnost. Děti jdou přes svoji zkušenost k matematickému jazyku, od konkrétního k abstraktnímu. Mohla bych jim samozřejmě hned na začátku říct definici prvočísla… ale to by přišly o objevování. Nemělo by to pro ně takový přínos, jako když si na to přijdou samy,“ vysvětluje Kateřina, zatímco děti dokončují práci.
Jak to tedy s těmi čísly je?
K tabuli postupně přicházejí zástupci trojic a zapisují rozklady jednotlivých čísel. Narážejí však na čísla, která rozložit nejdou. Ve třídě se rozjíždí debata, proč 27 rozložit jde, ale 17 ne. Kateřina sedí mezitím v lavici mezi dětmi a jen mimochodem poznamenává: „Existují čísla, která rozložit nejdou, která jsou prostě ,jednoobdélníková´. Matematicky se nazývají prvočísla. Vezměte si tabulku násobků a zkuste si ve trojicích vypsat nějaká čísla, která v ní nenajdete. Každá skupinka ať jich najde aspoň 5, prosím.“
Děti zase rychle přicházejí s teoriemi, týkajícími se dělitelnosti čísel. Jako první se v myšlenkách vydávají zkratkou: čísla, která nejsou v tabulce násobků, jsou „jednoobdélníková! „Aha, a co číslo 82? Ověřte za domácí úkol několik čísel, která nenajdete v tabulce, a to včetně čísla 82. A já se těším na zítřek, s jakými hypotézami přijdete, děkuju vám za dnešní práci,“ loučí se Kateřina Babíková se svými čtvrťáky. Školou na dohled od jičínského náměstí se znovu rozléhá zvonek, hodina je u konce.
Za chybu netrestáme, přes jednotlivosti jdeme k cíli
Kateřina Babíková pracuje ve školství dvacet let, matematiku podle Hejného učí posledních pět. „Jsem člověk, který se rád učí. Když jsem byla na mateřské, kolegyně najednou začaly přinášet zážitky z kurzů Hejného metody, tak mě nahlodaly a přihlásila jsem se taky. Hrozně mě to chytlo,“ vzpomíná drobná černovláska s úsměvem. „Líbí se mi, jak tento výukový styl dětem poskytuje nástroje, prostředí, ve kterých se pohybují a řeší čím dál složitější operace. Navíc tím, jak jsou úkoly vystavěné, může v hodině zažít úspěch každé dítě. To, které je v matematice slabší, se bude pohybovat na konkrétnější úrovni, někdo třeba dojde k abstrakcím, ale v podstatě všichni makají a přemýšlejí. Za chyby tady nikoho netrestáme, pracujeme s nimi. Všichni se nakonec počítat naučí.“
Rozhovor s učitelkou Kateřinou Babíkovou čtěte za týden
Existuje něco, co se sama Kateřina musela naučit, aby mohla po patnácti letech ve školství začít učit matematiku jinak? „Musela jsem změnit svou představu o roli učitele ve třídě. Já tam nepřicházím jako nositel nějaké pravdy a faktů. Jsou to děti, kdo by měl být aktivní, přicházet s hypotézami a ověřovat je. Musela jsem se dost upozadit, a to nebylo snadné. I já se stále ještě každý den učím,“ dodává s úsměvem.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Díky za článek. Pomohl mi. Zrovna včera za mnou přišel náš čtvrťák s takovou úlohou .Se zadáním „kolikaobdélníkové je číslo 87 atd“ jsem v první chvíli také tápala. Tak to aspoň nemusím nikde hledat.Chápu, že je to pro rodiče obtížné,protože se s tím nikdy nesetkali a obecný soud je „Co je to za pitomosti“. Na rozdíl třeba od“ našich“ množin, to ale smysl má,učí to děti hledat řešení. Jistě , není to tak snadná cesta,jako mechanické biflování a trvá to déle,o tom žádná. A bezesporu to vyžaduje erudovaného učitele.
Namátkou, abych se nemusel zbytečně rozepisovat… martisek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=706330
Za moji maličkost Hejného metodu rozhodně ne jako pilíř výuky. Jednotlivé příklady pro zpestření, proč ne – ale tím to pro mě hasne. Na školu, kde se preferuje tento styl výuky matematiky, bych dítě nedal – pro případné kritiky dodávám, že tím nijak nediktuji, co mají oni udělat s dítětem vlastním.
Když to srovnám, tak ať se mi dítě učí Hejného nebo klasiku, vždycky je stejný závěr. Základní věci chtějí vysvětlit a pochopit princip. Pak už si s tím hrají rády a zkoumají různé možnosti. Nevím, jestli to mají po mně a nebo jen vnitřně vysílám tohle vědomí, ale „zjišťovat“ věci, které přede mnou už tisíce lidí ověřovali, mi přijde naprosté mrhání času a nebaví mě to. Jak už bylo rovněž několikrát napsáno – řečeno – ověřeno, dítě se učí i napodobováním. Raději ukáži 5 různých způsobů, jak se dopracovat k výsledku, než trvat na tom, že si na to dítě musí přijít samo (Hejného) a nebo se omezit pouze na jeden (často klasika). Ať si pak každý vybere cestu, která je mu nejbližší. Právě ta kombinace je to, co mé děti žene vpřed. Zároveň jim to pomáhá dívat se na věci z různých úhlů pohledu a nefixovat se pouze na jeden (ten vlastní).
Ono vždycky víc záleží na osobnosti a erudovanosti učitele,než na metodě.Nějaká kombinace obou metod se mi zdá jako dobrý nápad,ale jsem v této oblasti úplný laik, jen můj názor.Co se mi ale na této metodě líbí je fakt, že na základní škole neodrazuje od tohoto předmětu ani žáky,kteří nemají zrovna ty správné vlohy pro matiku.
Souhlasím, mě se pedagogické vzdělání nedotklo vůbec. Jen jsem napsala, co funguje (úspěšně) u nás doma. Netvrdím, že je to poplatné na každého. A při diskuzi u jiného článku jsem si vybavila, jak naše děti na mě naléhají, ať jdu učit do školy. Ne, že ony do školy chodit nebudou. Ale ať tam chodím i já a ostatní mají stejný zážitek, jako ony. Takže pro nás je učení takový „zážitek“ 😉
To by mě docela zajímalo,jak to děláte Kateřino.Mám dvě naprosto rozdílné zkušenosti.Dlouho jsem se kdysi na základce učila s dcerou, která byla dyslektik, dysgrafik a ani matematika nebyla zrovna její parketa.Ale měla úžasnou snahu a vůli a dalo by se říct, že to všechno nakonec zvládla.Teď se o to samé pokouším s nejstarším vnukem.Má ty samé problémy,ale na rozdíl od dcery mu naprosto chybí ta snaha, ať dělám co dělám.
Nevím, na co se ptáte konkrétně, jestli na způsob vysvětlování a nebo na motivaci k učení, tak ať Vás tu nezahltím zbytečnostmi 🙂 Zkušenosti s „dys“ nemám, i když náš syn je hodně jiný. Vím, že v první třídě měl hrozné problémy s písmenky, vůbec to nezvládal. A to jich braly jen pár. Byla jsem opravdu zoufalá, učit se nechtěl, kreslit ho nebaví, ale má rád humor. Tak jsme vzali plastelínu, já z toho uplácala nějaké písmeno a on, když ho uhodl, tak ho mohl zničit.. pak znova a znova.. nakonec jsem ta plastelínová písmena poschovávala různě po domě a on měl předepsané slabiky, které „musí“ donést. Málem se přizabil s jakou rychlostí a přesností to všechno zvládal.. a snad se nebude zlobit, když napíšu, že si smíchy cvrnkl do gatí, protože několikrát zapomněl co četl, než doběhl k nějakému schovanému písmenku 🙂 Vůbec nevadilo, že na konci není žádná výhra. Už jen to, jak jsme se u toho nasmáli stálo za to 🙂 Pro někoho trapné a zbytečné a je to práce školy, no mě to baví a ráda vymýšlím tyhle hlouposti. Jen doplním, že kluk nakonec končil jako nejlepší čtenář a „písař“ ročníku. Sice nejpomalejší, ale co, každý máme něco 🙂 Co baví Vašeho vnuka? 🙂
Je trochu hyperaktivní ,takže sportyV sedě se nedokáže dlouho soustředit. To víme.Třeba ve snaze ho naučit násobilku jsme karty s násobilkou nalepili na schody,aby u toho mohl třeba skákat.Moc to nepomohlo.
Leo, Váš vnuk je určitě velmi chytrý. Držím pěsti, aby se Vám brzy zadařilo najít společnou cestu v jeho rozvoji. U Vaší dcery jste si ověřila, že to jde. U vnuka to půjde taky, jen trošku po klukovském 🙂 Nevzdávejte to. Nám v počátcích pomáhalo nastavení budíku. Mladší si dokonce řekl o nastavení časomíry, při vypracovávání úkolů do školy. Pak jsme měřili i čas, který se budeme věnovat konkrétnímu problematickému tématu. Dohodli jsme se, že po jeho uplynutí už o učení nepadne ani slovo a kluci si můžou dělat co chtějí. Tedy za předpokladu, že se opravdu těch 15-20 min plně soustředili a nemrhali časem mým ani svým. To limitování jim paradoxně pomáhalo v tom, že věděli, že to jednou skončí a ten budík zazvoní. Přestali řešit, že něco „nechtějí“, protože v hlavě už přijali skutečnost ohledně aktivity, která bude následovat potom. Postupem času tato potřeba odezněla a kluci už si sami říkají co se kdy s námi potřebují učit, takže tomu klidně věnují i 2-3 hoďky v kuse. Teď nahánějí oni nás 😀
Ten budík mohu zkusit,proč ne. Často se mi stává , že spoustu času věnujeme bezptředmětné diskuzi,zda-li se budeme věnovat úkolu , nebo ne.Už jsem mu také párkrát řekla, že je to jen na něm.Jestli to udělat chce, nebo ne.To nakonec zabere a přijde.Ale věnuje se dobrovolně jen tomu,o co má zájem,třeba angličtině,vlastivědě, příropisu , dojkonce i slohu .Hloupý určitě není.Co chce , to umí dobře.Jen má určitá omezení,která ovšem ani tak dobrá škola ,jako je ta naše,by neměla tolerovat do nekonečna
Přesně tak, paní Kateřino – kantor by měl umět vysvětlit látku vícero způsoby a ne trvat na jednom s tím, že ostatní jsou špatné. Jakmile dítě pochopí princip, půjde si dál vlastní cestou.