Na začátku byl americký učitel a brazilská umělkyně, na konci jsou workshopy pro české děti ze základních škol na severní Moravě. Projekt Srdcem, ne očima vedou studenti z křesťanského jazykového gymnázia Beskydy Mountain Academy ve Frýdlantu nad Ostravicí. Získali za něj i cenu pro mladé dobrovolníky.
Jak namícháte tělovou barvu? Přesný odstín vaší tváře? Vezměte si zrcadlo, štětec, paletu – a nejspíš budete potřebovat hned několik barev. Jistě brzy zjistíte, že s bílou si nevystačíte. Budete potřebovat i červenou, ale také nejspíš okrovou a možná trochu hnědé nebo modré – podle toho, jestli máte pihy, nebo spíš kruhy pod očima. Schválně se podívejte do zrcadla a zkuste ten odstín trefit. Není to jednoduché, že? A navíc, když se podíváte okolo, tak zjistíte, že co člověk, to unikátní odstín pleti. Dělení na bílou, žlutou, hnědou a černou barvu pleti určitě k popisu reality na světě nestačí.
A barva pleti taky nevypovídá nic o tom, jaký je člověk v srdci.
Workshopy založené na rozmanitosti lidských forem a barev vede po celém světě brazilská umělkyně Angélica Dass, která k jednotlivým lidským odstínům přiřazuje kódy z katalogu firmy Pantone. Právě Angélicu do Frýdlantu nad Ostravicí pozval zástupce ředitele gymnázia Beskydy Mountain Academy, Američan Jonathan Lobel.
„Co se týče rasismu a antisemitismu, Evropa má za sebou poměrně těžkou historii, a i dnes se někteří populističtí politici vezou na vlně stereotypů. Chtěli jsme, aby je naši studenti dokázali prohlédnout,“ říká Lobel.
Krása a hodnota člověka vychází zevnitř
Studenti byli z workshopu tak nadšení, že se rozhodli ho přenést dál po severní Moravě. Zaměřili se na děti z prvního stupně základních škol. Je vůbec otázka rasy a barvy pleti v regionu aktuální?
Projekt nazvali Srdcem, ne očima – aby ukázali, že hodnota člověka nespočívá v tom, jak vypadá, ale jaký je uvnitř.
„Třeba v Ostravě je společnost pestřejší než tady u nás na Frýdlantsku. Na druhé straně kolem nás žije poměrně velké množství Romů, jejichž děti to někdy ve školách nemívají úplně snadné. A nejde jen o rasismus, někdy se se šikanou setkávají například i děti, které jsou obézní, nosí brýle nebo třeba zadrhávají v řeči. To se snažíme změnit a ukázat dětem, že skutečná hodnota člověka nemá s těmito vnějšími atributy nic společného,“ říká Tereza Penkalová, která má ve škole administraci projektu na starosti.
Barvy do ruksaku a hezky autobusem
Projekt běží druhým rokem, loni ho absolvovaly děti z 85 tříd různých škol v regionu. Do vedení workshopů se zapojilo více než 70 studentů. Jak vysvětluje Tereza Penkalová, studenti musejí pro svou účast v projektu leccos udělat a obětovat: „Jelikož nejsou peníze na to, abychom studenty na workshopy vozili autem, jezdí hromadnou dopravou. Znamená to pro ně, že jeden den odpoledne si vyzvedávají ve škole několik kilogramů materiálu, jako jsou barvy, štětce a papíry. Tyto věci nesou na zádech domů. Ráno musejí brzy vstát a tu stejnou zátěž si hodí na záda a vyrážejí. Veřejná doprava tu často nejezdí úplně ideálně, přece jen jde o malá městečka a vesnice na úpatí Beskyd. Takže opravdu to není tak, že by se jen tak ulejvali ze školy.“
Daniela: Děti to opakují
Jazykové gymnázium Beskydy Mountain Academy se snaží svoje studenty vést nejen k pilnému studiu a akademickým úspěchům, ale také ke křesťanským hodnotám. Během workshopů studenti někdy zažívají zajímavé situace. Vypráví studentka Daniela: „Na úvod každého workshopu pouštíme video, ve kterém se postupně zobrazují portrétové fotografie lidí s nejrůznějšími odstíny pleti, různými barvami vlasů i různými účesy, každého věku i pohlaví. Děti se často smějí, protože jim některé tváře připadají legrační. V této škole se děti také nejdříve smály, ale potom začaly fotografie slovně hodnotit. U některých portrétů volali „jéé, ta je krásná“, ale u některých zase „fůj, ta je ošklivá“. Postupně se jejich hodnocení proměnilo na sborové volání o pěti kategoriích: „Fuj“, „hezká/hezký“, „stará/starý“, „černoch“ a „hnědoch“. Úplně jsme žasli, ale nechali jsme video dojet až do konce bez jakéhokoli komentáře,“ říká Daniela.
Nevíme, proč si něco myslíme
Pak s dětmi studenti začali diskutovat. Ptali se jich, co je k takovému hodnocení vedlo. „Podle nás děti takto portréty nehodnotily proto, že by byly zlé, ale proto, že to nejspíš slyšely od někoho kolem sebe, doma nebo ve škole,“ dodává Daniela.
A bylo to tak, děti nedokázaly odpovědět na otázku, co je na tom špatného, když má někdo tmavě hnědý odstín pleti nebo mu je už 70 let. Na konci diskuze všechny uznaly, že odstín kůže opravdu nevypovídá nic o povaze ani o kráse člověka, stejně jako jeho věk. Nikdo si totiž nemůže vybrat, s jakou kůží se narodí, a samozřejmě také všichni zestárneme. „Ne ve všech školách jsme zažili tak silnou ukázku předsudků, které jsou v nás zakořeněné. Víme, že tam jsou a cítíme, že je smysluplné je odkrývat,“ domnívá se studentka.
Projekt Srdcem, ne očima si získal i porotu soutěže Gratias Tibi. Tu pořádá nezisková společnost Člověk v tísni a je určena právě mladým dobrovolníkům. Studenti Frýdlantu si v roce 2018 odnesli vítězství dokonce dvojnásobné – zvítězili v kategorii středních škol a odnesli si i Cenu České televize.
Cena Gratias Tibi
(=Děkuji Tobě) byla poprvé udělována v roce 2014. Oceňuje občanskou aktivitu mladých lidí, kteří pozitivně ovlivňují svět kolem sebe. Cílem ocenění je dát najevo, že se společnost zajímá o to, co mladí lidé dělají a váží si jich za to.
Za celou historii Ceny bylo nominováno přes 600 projektů ze všech krajů České republiky. Jejich zaměření je velmi pestré, od charitativních sbírek přes pomoc seniorům, oživování veřejného prostoru a komunitní projekty až po vzdělávací a osvětové kampaně upozorňující například na závažné onemocnění.
Znáte aktivní mladé lidi, kteří zlepšují svět kolem sebe? Nebo jimi sami jste? Nominujte! Čas je do konce února.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Správně, a pak se člověk dočte, že odsouzený za držení zbraní, vydírání a ozbrojenou loupež je veleben davy žen, protože je krásný. Když se rozejde muž se ženou, která má ideální míry – „Jak mohl opustit tohle tělo“? U silnější ženy „Je stále s ní i když je už stará a při těle, co za tím vězí?“ Ta intenzivní masáž, kdy se klade důraz pouze na to, jak člověk vypadá, je všudypřítomná. Není to tedy jen o tom, co děti pochytí doma. Ale jinak díky za tip, někdy to zkusím s našimi dětmi, sama jsem zvědavá, jak budou reagovat 🙂
Čeho jsem byla svědkem. Jdu s dětmi na obvyklou každodenní procházku. jdeme kolem domu, kde bydlí jedna stará paní, která je značně pohyblivě omezená a proto jen hledá kontakt z okolím z otevřeného okna. Protože je trošku hlučnější, lidé už ji tolik nevnímají. Moje děvčátka cestou trhaly obyčejné kytky a dávaly je dohromady. nesly malou kytičku a když jsme přišli všichni k tomu domu, děvčata najednou z ničeho nic podala tu kytičku paní, která se dívala z okna. Děvčata se na ní usmála a paní se najednou orosily oči. Přiznám se, že mě taky. Měla jsem z nich radost.
To je pěkné 🙂
„Jak mohl opustit tohle tělo“?
V této mediální masáži bych neviděl problém. Většina žen, o kterých se toto píše, se totiž nemůže pochlubit jinými „aktivy“, než pěkným tělem. Můžete to brát i obráceně – tyto ženy si schválně vybírají ty muže, pro které je pěkné tělo vším, co od ženy vyžadují. Je to tedy správně položená otázka. 😉 🙂
Je důležité, aby měl čtenář toto na paměti a nehledal v takovém bulváru inspiraci.
Ano, s těmi aktivy to byla i moje první myšlenka 😉 Jen mě děsí představa, že děti to pak v kolektivu berou za naprosto normální.
Další iniciativa, která učí děti všímat si rozdílů, ale držet jazyk za zuby.
Takže to samé náboženství, které několik staletí hlásalo, že černoši a indiáni jsou poskvrnění lidé bez duše a bez lidských práv, dnes hrdě poučuje o rasismu a respektu a ještě si k tomu bere na pomoc slova Jana Ámose Komenského (z webu školy).
Přijde Vám vtipné, nebo jako mě spíše k pláči, že nás dnes lidé, kteří se hrdě hlásí ke zločinecké minulosti, poučují o mravních hodnotách?
Trochu oboje.Ale tihle mladí za to nemohou.
Lidé nemohou za to, co se stalo dávno před jejich narozením. Ale mohou za to, že svými činy (a finančními příspěvky…) podporují právě tu organizaci, která měla všechny ty hrůzy na svědomí.
Zaráží mě, že zatímco by nikdo nesnesl, aby jejich děti učili například popírači holokaustu, tito lidé, zdá se, nikomu nevadí, byť dělají prakticky totéž, jen vztaženo na jiné zločiny.
Díky všem za komentář. Myslím, že gymnazisté mají prostě ideály univerzálního bratrství a s tím, že to je křesťanské gymnázium, to skoro nesouvisí. Takto se chovají studenti jakéhokoli gymnázia, viz úsměvná parodie v postavě Blanky ze seriálu Most. Díváte se? Zbytek je na složitou diskuzi a ani tak bychom se pravdy nedobrali, protože je ve hře mnoho témat a mnoho úhlů pohledu. Každopádně, stereotypy máme v hlavě každý a jsou určitě i součástí životní výbavy pro přežití. Nicméně ještě dokonalejší výbava je taková, která zpřesňuje naše vidění světa. Umět reagovat a opírat se přitom o stereotypy je nižší forma jednání než umět adekvátně reagovat a opírat se při tom o vědění, jak se věci skutečně mají. A na téhle škále stojí každý jinde.
Je dobré vědět, že své představy o tom, jak se „chovají studenti jakéhokoli gymnázia“ čerpáte z kontroverzních seriálů, paní Polanská.
Zajímalo by mě, zda z podobného zdroje máte i přesvědčení, že ignorování či přímo zavrhování stereotypů je „dokonalejší životní výbava“, „vyšší forma jednání“ atd. BTW můžete nám, prosím, přiblížit, co přesně ty prázdné fráze mají znamenat?
Já jsem váhu stereotypů v životě neignorovala ani nezavrhovala:-). A ještě mě napadlo, že univerzální bratrství je i křesťanským ideálem a kdyby noví osadníci Ameriky, kteří se považovali za křesťany, viděli podle své víry v druhém svého bratra, nebyli by vyvražďování miliónů jiných lidí jak na běžícím pásu prostě schopni. Ale oni je viděli filtrem svých stereotypů jako barbary či jakési podlidi, stejně jako černochy, a to jim umožňovalo se k nim takto nelítostně chovat. A tehdy to bylo úplně normální, společensky přijaté vidění jiných lidí, a proto bylo to zabíjení tak masové, a boj na život a na smrt se považoval za nutný prostředek sebezáchovy. Z našeho pohledu to je ale nepřijatelné. Myslím, že idealismus mladých lidí zná každý, nebo ho i skoro každý prožil, i ti, kdo nesledují Most.
Vybíjení indiánů a zotročování černochů začalo v sedmnáctém století – v době, kdy se celá evropská společnost od základů reformovala pod dojmem čerstvě objevených ideálů osvícenství a humanismu. Tam pro vznik takových stereotypů rozhodně nebyl.
Přesvědčení, že je takové jednání v pořádku, vycházelo z církevního verdiktu, že pouze bílí lidé jsou bohem vyvoleni a že s ostatními není nutno zacházet jako s lidskými bytostmi. A teď stěžejní informace – ani tento verdikt nevznikl z nějakých stereotypních představ o barbarech, ale čistě proto, aby umožnil bohatým lidem zbohatnout ještě více. Zabírání půdy indiánům a jejich masové vraždění a zotročování černochů byly nepopiratelně černými skvrnami na historii lidstva, ale především to byl pro úzkou skupinu zbohatlíků velice lukrativní byznys. Nutno dodat, že na tomto krvavém byznysu se zcela bezskrupulózně podílela i katolická církev, která tento verdikt o skoro dvě století dříve vydala (a přesto se dodnes drze vydává za maják morálky celému lidstvu). A tato skupina lidí dala později vzniknout známým bohatým rodům – Rockefellerům, Morganům, Rothschildům aj, kteří pak zbohatli na americkém průmyslu, protože dokázali dát dohromady obrovský kapitál na mamutí stavební projekty typu trankontinentální železnice (která se objevila v mnoha westernech), Panamského průplavu nebo Niagarské vodní elektrárny.
Takže ne. Ne stereotypy, ale prachobyčejná lidská chamtivost.
Chamtivost je jednoznačně ve hře, po věky věků, souhlasím s Vámi. Prolíná se do motivace lidského chování dnes a denně, i velmi spletitě. Stereotypy jsou ale jiná písnička. To, že dneska se vytvářejí stereotypy stereotypů, takže lidem leze na nervy politická korektnost, neznamená, že stereotypy jsou zcela nevinné a vždy funkční. Už je tu v kinech film Zelená kniha? Viděla jsem ho před několika dny v Itálii. Příběh přátelství černošského virtuoza a italského vyhazovače z baru, kteří se spolu v 60.letech vypravili na turné po jižních amerických státech, ten druhý v roli bodyguarda a řidiče, a co tam zažili. Podle skutečné události. Ta zelená kniha byl průvodce po místech, kde mohli černoši přespávat. Tenhle virtuóz byl zvaný do dobré jižanské společnosti jako čestný host a umělec, ale nesměl u nich jít na záchod, vykázali ho do venkovní kadibudky… Ta debata o stereotypech může být složitá proto, že naše myšlení často reaguje nikoli na původní myšlenku, ale na reakci na ni a tak donekonečna. Takže Vám vadí novodobá stereotypizace, která lidem jako by upírala právo na přirozené reakce, já se zase dívám na věc z jiného pohledu. Chápu, že Vás může dráždit, že někdo trvá na tom, že žádné společné rysy, odpozorované skrz žitou zkušenost neexistují. Existují, ale někdy jinak, nebo mají jiné důvody. A to je to vyšší poznání. Nicméně, je mi ctí s Vámi do jisté míry souhlasit, ve zbytku se raději šťourat nebudu, ono je to totiž všechno dost složité, jak si evidentně i Vy jakožto vzdělaný člověk uvědomujete. Děkuju a přeju Vám hezké odpoledne.
Všichni přece nemusí vidět „škaredého, tlustého, chudého, bezzubého“.. Někdo tam může vidět osobu, která je spokojená, smutná, dobře oblečená, nemocná.. Lidi podle vzhledu zásadně neřeším a snažím se to předat i svým dětem. Člověk v kvádru, s manikůrou a botkama za 50 tis může být ve finále větší grázl, než nějakej bezdomovec.
Samozřejmě, že záleží jen na tom, jaký jste člověk, ne na tom, jak drahé máte oblečení nebo jaký máte odstín kůže. 😉 Měl jsem na mysli spíše to, že vtloukat dětem do hlavy, že je špatné říkat třeba že Afroameričan má tmavší kůži, než my, protože by ho to mohlo urazit kvůli nějakému mlhavému pocitu křivdy, že jeho prapapředky kdysi možná někdo unesl do Ameriky, je nesmysl. Že bychom raději měli děti učit prohlédnout skrze tyto malichernosti a všímat si právě těch charakterových vlastností.
Jistě je nutné,děti s touto problematikou seznamovat už na základní škole.Ale děti se s touto problematikou setkávají i reálně v životě.Vnuk začínal svou školní docházku na poměrně velké škole,která neměla dobrou pověst.My jsme tam šli za paní učitelkou,která tam byla také nová a rozjížděla nový projekt.Dva roky to bylo jakž tak v pořádku,ale bylo odejito vedení,které ji podporovalo.Nová ředitelka jako jednu z prvních věcí propustila romského koordinátora,který usměrňoval hlavně rodiče těch dětí a řešil různé problémy.Začaly se množit drobné krádeže,konflikty i šikana.Vnuk měl i kamarádku Romku,znali se z karate. Taky mu párkrát pomohla. Ale jednou ne. Naštěstí se paní učitelce podařilo odejít i se dvěma třídami dětí jinam.Vysvětlujeme mu,že všude jsou lidé dobří i ti druzí,ale nevím.Vlastní zkušenost jen tak nevyvrátíte.
Některé věci především vysvětlit nejdou.
Když někoho například okrade příslušník nějaké skupiny, tak je jen přirozenou součástí pudu sebezáchovy, že se takový člověk příště bude mít před každým příslušníkem této skupiny na pozoru. A vůbec nezáleží na tom, jestli tuto skupinu charakterizuje odstín kůže nebo třeba dlouhé obočí a klobouček nakřivo (ano, odkaz na mechanický pomeranč).
Přesto ale existují skupiny, které tvrdí pravý opak. Že jednání v zájmu sebezáchovy je ve skutečnosti hnusný rasismus apod. Přitom to se skutečným rasismem nemá zhola nic společného. A protože takový přístup je plný paradoxů a protimluvů, nejde samozřejmě rozumně vysvětlit. Protože jak chcete někomu rozumně vysvětlit, že dělá něco špatného, když se ve skutečnosti pouze brání? Je snad sebeobrana špatná? To nejde.
V životě jsem byla svědkem nebo obětí několika zločinů. Fyzický útok na ženu (několikrát), krádež (několikrát) a pokus o omezování osobní svobody (několikrát). Vždy se jednalo o bělochy, měla bych se tedy bát všech bílých lidí v rámci pudu sebezáchovy? Jednalo se o mládežníky, dospělé, známé i neznámé. S takovou bych nemohla vyjít ven. Naopak. To zlo je vždy, jen a pouze ten dotyčný. Aspoň z mého úhlu pohledu. Jednou jedinkrát hrozilo, že se stane průšvih se skupinkou cikánů. A víte, co udělali všichni bílí, kteří tomu byli přítomni? Odvrátili pohledy a dělali, že tam nejsou. To mi teda na důvěře v lidi moc nepřidalo. Já se vždycky za každou oběť postavila, ať už známou či neznámou. U sebe jsem si to vždy musela vyřešit sama. Všichni bílí nejsou hrdinové a všichni tmaví nejsou padouchové 😉
Neříkal jsem, že byste se měla všech bát. To by byla ukázka spíše té přehnané reakce. 😉
BTW to, že dnes nikdo nevstane aby se zastal oběti útoku, je dáno tím, že celý systém vyšetřování a trestání je v takových případech postaven na hlavu. Není projevem nedostatečné důvěryhodnosti to, že se Vás nikdo nezastane kvůli peněžence, pokud mu za to hrozí obvinění z rasismu, kvůli kterému může přijít o všechno – zaměstnání, rodinu, byt, sociální status…
Hmm, asi jsem fakt divná. Zastala jsem se všech. Když vidím, jak někdo drze před mýma očima vybírá kapsy ustrašenému staršímu páru cizinců, neumím mlčet. I kapsář byl překvapen, že ho někdo oslovil. Vzhledem k jeho věku, vizáži a šikovnosti se takhle už nějakou dobu „poctivě“ živil. Za souhlasu všech, kteří viděli a nezasáhli. Když vidím, jak partner hází partnerkou o zeď a než jí zvedne na další hod, tak jí přitom kope do hlavy, tak také zasáhnu. Pravda, je každého věc jak se v takových situacích zachová, mně moje svědomí nedovolí nečinně přihlížet. Možná i proto, že vím, jaké to je být vydána někomu napospas bez pomoci.
BTW, já většinou taky ty útočníky – zločince neknockoutuju. Prostě je zpacifikuju slovně. Nejsem žádnej rambo 🙂 A ne, nebojím se, pouze nedůvěřuji 😉
Mezi situacemi, které jste uvedla, je obrovský rozdíl. Kapsáře se zbavíte relativně snadno. Stačí vědět, že okrádat někoho na veřejnosti je něco jiného, než okrádat ho veřejně. Na domácího násilníka také většinou stačí pouze zavolat policii.
Skupina mladých kluků libovolné pleti, kteří bývají při páchání trestné činnosti obvykle pod vlivem drog a návykových látek, navíc jsou často ozbrojení, je ale něco úplně jiného. I bez toho, že by někomu mohlo hrozit obvinění z rasismu.
V takové situaci by nic nesvedl ani silný chlap, pokud by neměl podporu dalších takových z okolí. Velmi pravděpodobně by tedy nikomu nepomohl a ještě by riskoval, že sám zařve. Svědomí by mě užíralo, ale nemám ve zvyku chodit do předem prohraných bitev, ani za to nehodlám nikoho odsuzovat jako člověka bez svědomí. V tomto si bohužel moc nerozumíme.
Ale já nikoho neodsuzuji, naopak. Také by pro mě bylo lepší to přehlížet, ale nemůžu. A rozhodně bych mezi bandu rozzuřených týpků nevlítla s holýma rukama. Ale v dnešní době alespoň zavolat policii by mohl být základ. Jenže to by se pak nestihlo natáčet na mobil, že? To není nic osobního proti Vám, ale kolik takových případů je natočeno z různých úhlů a kdo před tím než zmáčkl nahrávání zavolal tu policii?
V případě útoku, kdy je jedna strana ve velkém přečíslení, jako je tato situace, jde doslova o vteřiny, maximálně o pár minut. Pokud policie není zrovna poblíž, aby zasáhla, tak pak většinou už jen zajišťuje místo činu a pomáhá zachraňovat život přepadeného, než přijede sanitka. Natáčení pachatelů při činu je pak účinná a mnohdy jediná cesta, jak je chytit a usvědčit. A usvědčující důkazy můžete na okrsek donést sama – zákon na tuto situaci pamatuje a nikdo Vás tedy nemůže popotahovat za neposkytnutí pomoci.
A nezlobte se, ale Váš tón zní opravdu dosti silně jako odsouzení – zvláště to, jak se vyjadřujete na adresu lidí, kteří natáčí.
Tón si ke čtenému textu dosazujete sám. Pouze sděluji své postřehy z okolí a na základě vlastních zkušeností. Není mým zvykem kohokoli za cokoli odsuzovat. Maximálně se pozastavím nad něčím jednáním a přemýšlím, co ho k tomu může vést. A vaše argumenty jsou pro mě zajímavé, mj. právě proto, že se „neshodneme“. Ať už to čtete s jakým tónem chcete 😉
A nejen pro Vaši představu, co všechno můžou lidé považovat za předem prohranou bitvu.. Je asi devět večer, tma. V tramvaji pár lidí (taková ta propojená housenka). Sednu si do zadní části. Další stanici nastoupí asi šest cikánů, obsednou mě kolem dokola a začnou do sebe šťouchat a pomrkávat. Já si čtu, najednou zvednu oči a vidím, jak se VŠICHNI bílí zvedají a jdou si sednout do přední části tramvaje k řidiči. Když jsme „osaměli“, už jim nic nebránilo mě oslovit a začít si to užívat. Nevím, jak jsem to udělala, ale z celé situace jsem vybruslila. Nevznikl žádný konflikt, nebyli zfetovaní, akorát působili vesele a byli to cikáni. Já je vzala jako klasický puboše, vtipně uzemnila všechny jejich narážky a bylo. Kluci vzali s vděkem, že se zasmáli, popřáli pěkný večer a vystoupili. Měla jsem dvě možnosti, buď to vyjde a dopadne to, jak to dopadlo a nebo to nevyjde a pak už to bude jedno, protože jsem tam zůstala stejně sama a nikdo by je nezastavil.
Rozhodování o tom, co je předem prohraná bitva, vypadá úplně jinak, když se ocitnete v potenciálně nebezpečné situaci, ze které se dá citlivě vybruslit, a když se ocitnete tváří v tvář bezprostřednímu útoku. Já rozebíral Vámi předestřenou druhou situaci.
Možná těm „všem bílým“ trochu křivdíte. Já třeba když se vracím z práce domů, také pravidelně odsedám, když do tramvaje nastoupí jakýkoliv cestující, který si nehodlá hledět svého a být zticha. Po čtrnácti hodinách na nohou mám prostě všeho po krk a jsem ochoten vnímat leda tak vzdálenost, která mě dělí od sprchy a postele. Být ve stejné tramvaji s Vámi, asi bych skončil ve stejném pytli s těmi, kteří podle Vás předstírají, že nic nevidí.
Posledně jsem takto viděl hlučného opilého neonácka. Možná jsme nechtěli předstírat, že ho nevidíme. Možná jsme byli prostě po celém dni příliš unavení a nechtěli ho řešit, protože i na takové cvoky musí někdo jiný pracovat.
Přesto věřím, že kdyby ten pakůň na někoho třeba poštval svého věrného německého ovčáka jménem Blondie, že by se našlo dost lidí, aby ho zpacifikovali. Stejně, jako věřím, že pokud by se Vám nepodařilo z té situace s puberťáky vybruslit a mělo by Vám hrozit bezprostřední nebezpečí, že by Vám někdo přece jen přišel na pomoc. I kdyby měl jen zavolat policii.
paní Kateřino, netušíte čím jste tu skupinku přítáhla právě Vy? Tím, že jste seděla sama vzadu? Myslíte, že jste byla „kus oddělený od stáda“? Tak se mi to jeví. Nemyslím si, že by si na vás troufli, kdyby jste seděla někde mezi ostatními. Ale kdo ví.
Já bych asi vstala a přesunula se ke stádu, nebyla bych za vtipnou, klidně bych byla za hysterku.
Neseděla jsem tam sama, dokud si všichni neodsedli. A kdybych si chtěla přesednout, tak bych vyvolala fyzický kontakt a do toho se mi opravdu nechtělo. Je to to stejné, jako byste řekla někomu, kdo je v uzavřeném kruhu, proč prostě neodešel. No protože nebylo kudy. Já bohužel hysterčím až potom. Když je krizová situace, přemýšlím s chladnou hlavou, jak jí co nejlépe a co nejrychleji vyřešit. Teprve až pak „mám strach“. A čím jsem přitáhla jejich pozornost? Asi tím, že jsem si jich nevšimla, četla jsem si. Vracela jsem se z brigády a chtěla jsem jen svůj klid. Všechny ostatní zastrašili, nevím čím. Protože to bylo jak na povel.. zpozorněla jsem, když všichni začali odcházet a my právě vyjeli ze zastávky..a to už mě obsedli. Byla to otázka vteřin. Asi byli zvyklí na soukromou jízdu tramvají a já jsem „nespolupracovala“, kdo ví, neptala jsem se jich 🙂
Mně jen napadlo, jestli by vás skutečně nenechali odejít, ale to už se nedovíme. 🙂
Nechci z nich dělat nějaké násilníky nebo grázly. Ti se chovají jinak. Podle mého byli zvyklí, že jim jdou lidé okamžitě z cesty a měli tomu odpovídající sebevědomí. Jednou by mě určitě odejít nechali. Jen vzhledem k mým zkušenostem vím, že by se to neobešlo bez osahávání a zbytečných fyzických ataků. Proto se tak taky rozmístili. A do toho se mi prostě nechtělo. Radši jsem si držela svou pozici a jasnou mysl, než řešit něco, na co bych sama určitě nestačila. Věděla jsem, že šest pubošů můžu mluvením ukočírovat, fyzicky opravdu ne. Bylo pro mě v tu chvíli přijatelnější postavit se na jejich úroveň a zůstat sedět, než do pozice oběti, která se snaží prchnout a pro ně pak bude větší zábava tu „oběť“ ještě víc vystrašit. Myslím, že tenkrát to pro kluky byla nová zkušenost a taky je to bavilo. Řekněme, že jsme tam porušili jakýsi stereotyp, ať se vrátíme k tématu článku 😉
Tohle je zajímavé. Měli jsme o tom článek. Efekt „Zimbardo“. Lidé totiž často chtějí zasáhnout, ale nikdo nezačne, a když jeden začne, druzí se přidají. Takže někdy zakřičet z bezpečné vzdálenosti opravdu pomůže. Musím ten článek najít. Dokazovali to na mnoha případech, když lidi mají pocit, že vidí i jiní, tak to nechávají na těch druhých. Jaksi se kolektivně odrazují od akce.
Tady to je: https://www.eduzin.cz/skola-a-ucitele/vyucovani/branna-vychova-do-skol-ano-ale-jak-co-takhle-vychovavat-batmany-vsedniho-dne-jako-to-dela-slavny-psycholog-zimbardo/
To, co zmiňujete, je „efekt přihlížejícího“, jehož autory jsou Bibb Latané a John Darley. A jedná se o rozšíření efektu difuze odpovědnosti. Zimbardo jejich práci pouze zahrnul do vlastního výzkumu na téma proměny dobrého člověka ve zlého. 😉
Aha, zajímavé, díky za informaci.
Jistě máte pravdu,Kateřino.Ale já se těm lidem zas tak moc nedivím.Zkušenost nás dnes a denně přesvědčuje o tom,že jít do konfliktu se skupinou cikánů není dobrý nápad.Nejde ani tak o statečnost.Rázného jednání se většinou zaleknou,ale když ne a dojde ke kofliktu,tak třeba i přivolaná policie se bojí zasáhnout,aby je někdo neobvinil právě z rasismu.Takových i veřejně známých příkladů tu bylo několik.Ani státní instituce si s nimi moc rady nevědí.Osobně znám několik cikánů,kteří žijí normálně,pracují a chovají se slušně.Ale přiznávám,že skupinu mladých,obcházím obloukem.Můj vnuk kvúli tomu nechce jezdit ze školy autobusem,protože právě na nádraží se takové party často scházejí.
Tak snad budete mít takové pochopení, až se jednoho dne ocitne váš vnuk mezi skupinkou výtržníků a všichni spořádaní a čestní se přeskupí na jiné místo, aby náhodou nemuseli zasahovat. Hodně štěstí všem obětem a jedno dobré doporučení pro vnuka, pomocnou ruku ať hledá pouze na konci svého ramene.
Asi jste mě dobře nepochopila,Kateřino.Mrzí mě,že jsem neodpověděla dříve,ale včera jsem odjela a vrátila se až dnes.Skupinu výtržníkú obcházím z preventivních důvodů, když nikoho neohrožují.V opačném případě bych rozhodně „neutekla“,protože také vím z vlastní zkušenosti,že když se člověk hned nelekne,často zabrání i skupině,že znejistí a nedojde k nejhoršímu.A co se táče vnuka,poradil si sám.Obstoupili ho tři v umývárně,kde nikdo jiný nebyl.Jak jsem už psala,chodí na karate,nelekl se a instinktivně zaútočil na“kápa“.Ten to nečekal,ostatní také,ne,takže v klidu utekl.Rodiče toho „kápa“ si pak stěžovali,že ho vnuk uhodil.Byla to stejná partička,co mu před týdnem ukradla v šatně družiny bonboniéru,kterou přinesl pro děti ve třídě,protože měl narozeniny.Řešilo se to,bonboniéra se sice našla v tašce jednoho z nich,ale přivolaná matka „přísahala“ ,že mu ji ráno sama kupovala „jen tak“. Nechtěla jsem to původně psát,říkám to jen proto,že jsme si nerozuměly a to by mě mrzelo. Takové věci se stávají,není to nic vyjímečného.To, co pak následovalo,měla bých nějaká odplata za to,že si vůbec stěžoval.
Pochopila jsem Vás Leo, reagovala jsem na základě vlastních zkušeností, tak se omlouvám, jestli jste měla dojem, že Vám něco vyčítám. Jinak jsem ráda, že vnuk má pro strach uděláno a umí se sám za sebe postavit. Fandím mu 🙂
Tak to jsem ráda.Sama nemám za zlé nikomu nic,zvláště ne těm dětem.Ony samy za to nemohou.Prostě v tom vyrůstají,těžko mohou být jiné.Vnukovi to bude asi trochu trvat,než to pochopí.Jen mě trochu mrzí,že to nakonec trochu vyčítal sám sobě.Trenérka i my, mu neustále připomínáme,že v běžných situacích tohle používat prostě nemůže. Řekla bych,že tohle byl jiný případ,ale bylo mu necelých 9 a na nějaké přemýšlení moc času nebylo.Navíc je po rodičích drobný a nosí brýle,tak se zdál být snadný cíl.Ale sportuje od čtyř let(byl „trochu hyperaktivní“,jako jeho maminka),takže trochu klame tělem.A ten druhý tedy modřinu měl,o tom žádná.
Já vám nevím. Stereotyp snad vzniká na základě zkušeností, ten nevzniká sám od sebe.
A pokud platí, že „oko je do duše okno“ tak se k srdci některých lidí nelze ani přiblížit. Za sebe musím říct, že někdy stačí skutečně jeden pohled do očí a mám jasno….ovšem to je v dnešní době také zřejmě stereotypem, který je nutno překonávat.
Ale ano, není to o barvě kůže, je to o tom, že díky zkušenostem a intuici vytuším, koho můžu oslovit a komu se mám vyhnout obloukem.