„Parlamenty učí děti demokracii, a to se v dnešní době dost hodí,“ říká Terezie Vávrová, která pracuje v Centru pro demokratické učení a věnuje se tam žákovským parlamentům. Mapuje je, síťuje a předává školám metodiku, jak takový parlament založit a udržet, aby skutečně žil.
Žákovský parlament je něco zaměřeného na politiku, místo, kde se debatuje, jak by asociovalo slovo parlament?
V anglojazyčných zemích se jim ve školách říká školní rada, school council, nikoli parlament. Žákovské rady jsou tam ve školách poměrně rozšířené. Samospráva komunit je tam daleko běžnější než u nás. Název parlament se u nás vžil asi proto, že jde o zapojení žáků do rozhodování prostřednictvím volených zástupců. S politikou ve smyslu řešení politických témat to nesouvisí, snad s výjimkou některých studentských parlamentů na gymnáziích. Tam se někdy stává, že se iniciativy chopí studenti, kteří si chtějí tříbit své debatérské schopnosti a mají i zájem o politiku. Parlament pod jejich vedením pak vydává různá stanoviska k věcem veřejným a chová se do určité míry politicky. Většina žákovských parlamentů je ale praktických, fungují spíš jako vzdělávací nástroj občanské výchovy. Děti se v nich při řešení konkrétních projektů, malých i větších, učí rozhodovat a jednat ve skupině i v širší komunitě. Což se jim bude velmi hodit, až vyrostou. Právě nedostatek kompetencí pro kolektivní rozhodování je slabým místem české společnosti, kde se demokracie dlouho nepraktikovala, a to ani na úrovni komunit.
Právě nedostatek kompetencí pro kolektivní rozhodování je slabým místem české společnosti, kde se demokracie dlouho nepraktikovala, a to ani na úrovni komunit.
Jak žákovský parlament vypadá, kdo jsou jeho členové?
Každá třída tam obvykle vysílá dva volené zástupce, tak to je zpravidla, i když výjimky existují. Tímto mechanismem je parlament napojen na celou školu, a skrz rodiny žáků i na celou komunitu – vesnici, čtvrť… Shromáždění se schází většinou jednou za čtrnáct dní, před začátkem školy nebo odpoledne. Má svého koordinátora, kterým je většinou nějaký učitel. To je zásadní prvek, o tom ještě budeme mluvit. Ke komunikaci se třídami se často využívají třídnické hodiny. Když ne, děti poprosí o vstup do hodiny nějakého vstřícného učitele. Parlament může být prvostupňový i druhostupňový nebo taky jeden velký parlament pro všechny třídy…Prvostupňové děti se většinou zapojují od 2. nebo 3.třídy.
Je za tuto práci koordinátor nějak odměňován?
Někdy to škola pokrývá z rozpočtu na disponibilní hodiny, jindy je parlament veden jako kroužek, a v rámci toho se hradí i práce koordinátora. Někde je to ale vyloženě dobrovolná neplacená činnost. Něco se dá zaplatit z evropských fondů, školení koordinátorů pro více škol může třeba zaplatit zřizovatel nebo Místní akční skupina.
Co jsou typické věci, které děti v parlamentu chtějí a zvládnou řešit?
Často je téma jídlo ve školní jídelně. Dětem třeba nechutnají obědy. Nebo by chtěly nějaké drobné zvelebení školy, třeba zrcadla na toaletě. Je důležité, aby koordinátor pomohl dětem vymezit hrací pole, ve kterém se změny mohou odehrávat. Čím se musejí při vaření povinně řídit paní kuchařky, jaký je rozpočet. Opakovaně se ukazuje, že děti potěší i malá změna, na kterou by dospělí bez nich nepomysleli, klidně dva odpadkové koše navíc. Jinde ale mají parlamenty za sebou i celkem ambiciózní projekty pro celou místní komunitu. V Jílovém u Prahy žáci zařídili vznik vícegeneračního workoutového hřiště pro celé město. Vágní plán radnice se díky nim stal skutečností. Udělali komunikační kampaň v rámci jimi organizované komunitní události pro rodiny, kde o záměru postavit hřiště informovali. Našli vhodnou lokaci, vyjednali souhlas sousedů a navázali kontakt s odborníkem na tento typ hřiště z jiného města.
Vágní plán radnice se díky nim stal skutečností.
Kdy první parlamenty ve školách vznikly?
Pár škol je založilo již v 90.letech, na vlně nadšení z návratu demokracie, nebylo jich ale moc. Boom nastal až tak před pěti sedmi lety. Ředitelům začíná být jasnější, že to není hrozba, že se nestane, že by jim skrz parlament někdo začal házet klacky pod nohy, že by najednou děti získaly moc rozhodovat o všem ve škole. Mimochodem, v jedné škole dokonce ředitel zažil přesný opak. Skupina rodičů si na školu stěžovala ČŠI a ta při vyhodnocování situace využila i žákovský parlament, který se za ředitele postavil. Ovšem to je na základních školách spíš vzácné, že by děti nějak organizovaně řešily učitele nebo vedení školy.
Může být žákovský parlament zajímavý i pro zřizovatele škol?
Tak, jak zafungoval v Jílovém, ano. Když je zřizovatel a vedení školy v souhře a parlament je akční, může to být jeden z prostředků stmelování celého místního společenství. Část zřizovatelů si začala uvědomovat, že škola je bránou do místní komunity. Děti mohou docházet do domu seniorů, senioři zase mohou chodit do školy, a nejen na obědy… V menších obcích, kde je vazba těsnější, propojení bývá častější. Někde je zvykem, že starosta je osobně přítomný na zahájení zasedání parlamentu na začátku nového školního roku. U středních škol zřizovaných krajem je nějaká vazba méně obvyklá.
Část zřizovatelů si začala uvědomovat, že škola je bránou do místní komunity.
Instinktivní obavou prací zavaleného vedení školy asi bývá, že parlament bude nástrojem kritiky a úkolování…
Na základních školách jsme zažili málokdy, že by děti využívaly parlament ke stížnostem na pedagogy nebo organizovaly nesouhlasné akce vůči vedení školy. Je to snad o něco typičtější pro gymnázia a starší studenty, kteří prožívají zásadnější období vzdoru. Na jedné střední škole se skutečně stalo, že ředitel se chtěl rozejít s jedním učitelem, který byl ovšem u žáků velmi oblíbený a ti se ho přes parlament zastali, čímž vzniklo velké napětí. Vypozorovali jsme ale, že středních odborných škol se to spíš netýká, jsou praktičtěji zaměřené než gymnázia. A nezřídka dokážou nabídnout komunitě něco opravdu užitečného, co má občanský rozměr. Třeba na Střední polytechnické škole Jílová v Brně má parlament dlouhou tradici a studenti jezdí radit i jiným školám, jak parlament založit a udržovat. Tahle škola pořádá benefice, podporuje SOS vesničky, studenti jsou hodně orientovaní směrem ke komunitě.
Čeho se podle vašich informací ještě ředitelé ve vztahu k parlamentu bojí?
Třeba i toho, jak bude přijat učitelským sborem. Někdy může totiž zvýraznit napětí v týmu. Část pedagogů z něj může být nadšená, část ho může celkem solidně torpédovat, a to může být zdrojem konfliktů.
Část pedagogů z něj může být nadšená, část ho může celkem solidně torpédovat, a to může být zdrojem konfliktů.
Co jsou nezbytné podmínky pro to, aby parlament žil a byl k něčemu?
Velmi důležité je, aby koordinátor správně uchopil svou roli. Z představ dětí pomáhá udělat projekt, na kterém se ony pak něco učí. Chcete zrcadla na záchody? Fajn, tak se pojďme podívat na to, co to obnáší. Z rozpočtu školy to nepůjde, máte nápad, jak by se na to daly sehnat peníze? Ukazuje dětem, kde nápad ještě stojí na vodě a vede je k tomu, aby se k návrhům stavěly odpovědně, aby za ně přebíraly odpovědnost. Aby byly kreativní, ale také znaly mantinely, ve kterých se pohybují. Je pro děti v parlamentu takovým zrcadlem, dává jim promyšlenou zpětnou vazbu. Pro koordinátora je metodika, kterou školám předáváme.
V jedné škole mi koordinátor říkal, že děti usměrňuje v tom i onom, protože nemají realistické představy, až mi přišlo, že už tam nebyl žádný prostor pro samostatnou iniciativu, která by je bavila. A on si taky na ně postěžoval, že údajně moc akční nejsou…
Ano, riziko je i z opačné strany. Když se dětem křídla přistřihnou moc, budou pasivní. Bude se jim zdát, že nic nejde, a nebude je to bavit. Je zajímavé sledovat krůček po krůčku vývoj v jednotlivých školách. Znám parlamenty, které začaly skromně, na začátku dělaly malé věci nebo organizovaly i akce zdánlivě bez užitku, třeba happening typu „všichni přijdeme oblečení v červeném“, na čemž si vyzkoušeli komunikaci a byla to stmelovací akce. Mimochodem, vyzkoušejí si na tom i, jaké to je, když vám spolužáci řeknou „to byl ale blbý nápad“. Jak pracovat s kritikou. Některé parlamenty se ale postupně naučily zorganizovat velkolepé věci. Základní škola Salvátor z Valašského Meziříčí sama připravila program svatomartinského průvodu, děti si udělaly masky, nacvičily písničky i divadlo a dokonce si na další rok do průvodu sehnaly i živého koně. A tenhle rozlet měly, protože jim nikdo neříkal: „to je moc, to nejde“.
Některé parlamenty se ale postupně naučily zorganizovat velkolepé věci.
Kromě žákovských parlamentů je občas slyšet o městských dětských parlamentech a může se to plést…
Žákovské parlamenty se zakládají při školách, základních i středních, je to iniciativa školy. Městské parlamenty jsou paralelní, jsou organizovány městy a účastní se jich děti, aniž by zastupovaly vlastní školu, jde o zájmovou mimoškolní činnost, která se na rozdíl od školy navíc koná bez voleb. Městské parlamenty zaštiťuje Národní parlament dětí a mládeže. Zatímco školní parlamenty jsou zaměřeny prakticky a jsou také vzdělávacím nástrojem, městské parlamenty jsou spíše taková simulace politické činnosti pro děti. Ty dvě věci spolu vlastně moc nesouvisejí.
Jak dlouho se vaše organizace žákovskými parlamenty zabývá?
CEDU oslavilo loni deset let a parlamenty jsou naše hlavní téma od samého počátku. Budujeme síť Škol pro demokracii, která sdružuje aktuálně 184 škol s fungujícím žákovským parlamentem.
Kolik je aktuálně školních parlamentů, celkově?
Myslím, že to je kolem 2000.
Byli jste se podívat v zahraničí? Jak to je v jiných zemích, ve srovnání s Českem?
Ano, byli jsme „parlamenty“ prozkoumat ve Velké Británii, tam jsou součástí silné místní tradice, takže síť školských rad je tam robustní. Ale dobré školní parlamenty mají například, možná trochu překvapivě, i ve Slovinsku, tam je situace podobná té naší, jejich historie začíná teprve v 90.letech. Podobně jako u nás tam mají akreditované vzdělávání školních mentorů zaměřených na budování školního parlamentu. V Německu jsou školní parlamenty jen v některých spolkových zemích. Byli jsme i ve Francii, neviděli jsme tam moc příkladů, ale řekla bych, že i tam jsou žákovské parlamenty poměrně dost rozšířené, stejně jako v Nizozemí.
Proč se tím CEDU začalo vůbec zabývat?
Nebyl tu nikdo jiný, kdo by školám ukazoval, o čem to je a jak by to mohlo fungovat, vnímali jsme tenhle deficit. Taky jsme si uvědomovali, že bez určité podpory a metodiky i škola, která parlament chce, ale neví úplně jak na to, bude dost klopýtat. Je to takový standardní příběh – začátky nejsou snadné a existuje velké pokušení nad tím zlomit hůl, předčasně. Proto jsme vyvinuli systém školení, které nejen připravují koordinátory na jejich roli, ale pracují i s celým pedagogickým sborem, připravují ho na to, že ve škole bude parlament a že se nemusejí ničeho obávat.
Začátky nejsou snadné a existuje velké pokušení nad tím zlomit hůl.
Máte v CEDU taky učitele? Jak moc znáte terén?
Většina mých kolegů vedla parlamenty ve školách a pak se stali lektory u nás, naše vzdělávání vyrůstá přímo ze školní praxe. Jedním ze členů naší správní rady je ředitel základní školy v Kunraticích Vít Beran, která má mimochodem, jak jinak, taky dobrý žákovský parlament, vlastně dva, na prvním a druhém stupni.
Žákovský parlament, jak ho popisujete, nemá ambice významněji ovlivňovat chod školy. V takzvaných svobodných školách ale rady složené z žáků i učitelů opravdu rozhodují o všem. Viděli jste někdy „parlament“ tohoto typu?
Ano, byla jsme se podívat v legendární britské svobodné škole Summerhill. Pro Čecha je trochu šokující vidět, že se tam zcela přenáší odpovědnost z učení na samotné dítě, na to nejsme úplně zvyklí. Bojíme se, že to nezvládnou. Tak trochu nevíme, s kým máme ve skutečnosti tu čest, protože jsme děti nikdy v těchto rolích neviděli. Instalovat systém založený na takto širokém vnímání svobody (a odpovědnosti) do prostředí běžné školy je podle mě nemožné. Dospělí se vůči tomu budou silně vymezovat, nebudou tomu věřit.
Žákovský parlament a rada svobodné školy jsou tedy dvě úplně rozdílné věci, které se nikdy nepotkají?
Řekla bych, že tam, kde žákovský parlament dobře funguje, se zmenšuje nedůvěra k tomu, co děti dokáží a mohou mít na starosti. Školy, kde mají dobrý parlament, mají k dětem partnerštější přístup. Učitelé tam vidí děti v situacích, ve kterých je předtím neměli možnost vidět. A to přispívá ke svobodnějšímu klimatu ve škole. Ale nemyslím si, že z dobrého školního parlamentu může postupně vyrůst svobodná škola v radikálním pojetí typu Summerhill, kde všichni rozhodují o všem.
Tam, kde žákovský parlament dobře funguje, se zmenšuje nedůvěra k tomu, co děti dokáží a mohou mít na starosti.
Na konci března jste dostala cenu EDUína za inovace ve vzdělávání, jmenovitě za podporu žákovských parlamentů ve vyloučených lokalitách. O co přesně jde?
Na základě desetileté zkušenosti se žákovskými parlamenty věříme, že to je velmi dobrý vzdělávací nástroj s obrovským dopadem na školu i žáky samotné. Řekli jsme si, že bychom rádi vyzkoušeli zavést parlament i ve školách v sociálně vyloučených lokalitách – začali jsme v Chanově a v Obrnicích. Nebyli jsme si jistí, jakou podporu tamní školy budou potřebovat, na jaké překážky narazíme. Ukazuje se, že to jde. Parlamenty mohou předávat dětem odpovědnost i tam, kde zatím jinak moc naděje na změnu není.
Terezie Vávrová vystudovala mezinárodní vztahy a moderní historii na FSV UK. Po škole pracovala na Úřadu vlády a ve spolku Antikomplex. V CEDU pracuje od roku 2018 a věnuje se především vývoji metodik občanského vzdělávání, lektorování a vzdělávacím výzkumům.
Rozhovor jsme napsali pro Akademii LN, kde vyšel 30.4.
O žákovském parlamentu, slovem i obrazem, video CEDU. Klikněte.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Každá liška si chválí svůj ocas. Tak mi přijde, že školy se budou věnovat všemu možnému, ale jen ne učení. Demokracie končí před prahem školy, před prahem firmy. Každý žvaní do všeho a podle toho to pak vypadá.
Hezke prislovi, to jsem neznala. A byl jste nekdy na schuzi bytoveho druzstva, kde se lidi nemuzou dohodnout i na jednoduchych vecech, vubec spolu neumi jednat…? To je velmi rozsirena vec. Ve firme se mozna bez demokracie obejit da, ale v zivote ne. Je lepsi se ji aspon trochu naucit. Mimochodem, i firmy v ramci noveho paradigmatu prechazeji na novy, nedirektivni model organizace, ktery je ve skutecnosti daleko funkcnejsi. Nikdo nechce, aby mu nekdo daval prikazy a zakazy, aniz by se zeptal na jeho nazor, kazdy ma lepsi pocit z dohody.
Trochu to rozvedu. Samozřejmě, že rozumný šéf vyslechne připomínky, ale já měl na mysli situace, kdy i o banálním problému se vedou diskuze donekonečna a výsledek žádný. A vůbec nejhorší je, když se většinově rozhodne a skupina ukřivděných začne rozhodnutí komentovat , napadat a brzdit. Tak to nemá s demokracií nic společného a takové jednání se musí bez milosti utnout. Holt menšina se vždy podřizuje většině a pokud to tak není, vede to pouze k anarchii, kterou si u nás mnozí pletou s demokracií. A ve škole se děti mají učit, to je smysl chození do školy. Ale když ono diskutovat a zhusta plácat nesmysly je zábavnější, než se učit vzorce a literaturu.
Dle mého názoru se lidé většinou dohodnout nechtějí. Není to o tom, že by to neuměli, ale upřednostňují své vlastní zájmy a mnohdy hlavně ego před kolektivním prospěchem. Ti všichni jsou přesvědčeni o vlastní důležitosti a neomylnosti.. takové typické té jedničky. 🙂
A právě v těchto situacích musí nastoupit direktiva. Velet může jen jeden.
Souhlasím. Bohužel znám i druhý extrém, kdy z přehnané korektnosti nechce udělat rozhodnutí nikdo.
To ano, ale to je priznak neschopnosti, vzdyt resi spolecnou vec… Navic je opravdu casto zradi nedostatek techniky, vse si berou osobne, podcenuji komunikaci, nedrzi emoce na uzde, to vse se da zmenit, kdyz uz jako dite trenujete spolupraci a vyjednavani…
Ono totiz co casto vypada jako naschval, je ve skutecnosti, ze ten clovek to proste jinak neumi. Jinak by to nedelal, nenese to vyhody. Neschopnost dohodnout se s dalsimi majiteli bytu ve stejnem dome vede k spatne sprave celeho domu s negativnimi dusledky pro vsechny. Totez plati o sprave zeme. Sobectvi neni vyhodna strategie, jse spis o impulzivni chovani cloveka, ktery se nic lepsiho nenaucil.
Paní Polanská, obávám se, že výsledkem takových jednání bývá obyčejně příslovečný kočkopes. Na schůzích bytového družstva jsem byl – vezmu to stručně:
jednáte tam s lidmi neznalými zákona o tom, jak zákon dodržet; jednáte tam s lidmi s diskutabilní finanční gramotností o tom, co, kdy a s jakým finančním pokrytím pořídit; jednáte tam s lidmi, kteří nemají ani ponětí o tom, jak vypadá vodoměr, plynoměr, které obtěžuje si zařídit, aby byli v určitý den doma, protože je to nutné… a pro které je kilowatthodina téměř vulgární výraz. Máte téměř nulový prostor pro nějaké vysvětlování, objasňování skutečností nezřídka elementárních.
A teď dojděte k nějakému konsensu na základě rozpravy, kde se k výše uvedenému každý vyjádří. Ne, že bych někomu upíral to právo, ale z věcné debaty se nakonec stane fraška (navíc za chvíli začne ve stupidboxu fotbal nebo OVRZ). Kdekdo se cítí být kompetentní hlasovat o kdečem, ale… kolik lidí se pohrne do pozice, kdy budou nakonec muset jakožto jednatelé udělat rozhodnutí, za které ve finále ponesou odpovědnost (v rozhodnutí, které je, abych tak řekl, občas přinejmenším sporné), protože toho stávajícího osla to již přestalo bavit?
Souhlasím s mým jmenovcem, kterého tímto zdravím 🙂
Vy ale vůbec neberete v úvahu, že prostě tu debatu vést musíte, pokud i ostatní lidé jsou členy valné hromady, členské schůze. A když znáte techniky komunikace a vyjednávání a umíte vysvětlit složité věci srozumitelně, protože bez toho to prostě nejde, tak to možná dáte, s potížemi, ale dáte. Jaká je podle Vás alternativa? Takto to vypadá, že z vašeho pohledu se nikdy nikdo v družstvu domluvit ani nemůže. Nemůžeme brát stav věcí jako fatálně daný, přece. Tam, kde jsou lidi zvyklí spoluorganizovat komunitu, umí společně rozhodovat. Určitě lépe, než u nás běžné bytové družstvo. A proč? Protože tady to nikdo nikoho nenaučil. Takže říkat, že děti by se to ani učit neměly, protože to je ztráta času a žvarnírna (teď nevím, který Pavel to říkal), a zároveň si stěžovat na to, že mezi lidmi není žádná domluva, mi přijde poněkud nelogické. Jak by taky byla…
To se mýlíte, jsem si velmi dobře vědom, že debatu jsem nucen vést. A, jak jsem napsal, výsledkem bývá kočkopes – v tom smyslu, že se členové družstva, cítící potřebu se vyjádřit k něčemu, o čem nemají ponětí, přesvědčí na vlastní kůži, že kočkopes nezafungoval tak, jak by si představovali, ne v tom smyslu, že by jim kdokoliv bránil v debatě. Stojí to ovšem čas a peníze, jdoucí paradoxně z kapes právě členů družstva. Ostatně, je tu velmi jednoduchý způsob řešení – v jejich případě nejde o děti, ergo jednatelem se může stát během jednoho hlasování kdokoliv z nich a předvést, seč jest… a asi Vám nemusím říkat, že počet zájemců, kteří by najednou museli něco dělat, začne prudce limitovat k nule…
Ve školství máme podobnou instituci – školskou radu. Tam jsou i zástupci rodičů, a, světe div se, rodiče se do fukce tohoto typu v míře, kterou nebudu odhadovat, příliš nehrnou. Proč tomu tak je, když by mohli mít možnost ovlivnit dění ve škole, je mně osobně záhadou, a v komunikaci to asi nebude.
Ve sportovním oddílu, případně přírodovědném, je takové rozhodování o něčem jiném – sejdou se lidé podobného zaměření a debata o problémech a jejich řešení bývá obvykle velmi věcná, alespoň podle mých osobních zkušeností (samozřejmě i zde to nejspíš neplatí obecně). Navíc je to činnost vysloveně pro děti… no, vlastně i pro děti jejich dětí, po letech 🙂
Kdybych si do Vás chtěl ohledně debatování trochu rýpnout, tak Vy jako admin máte v jiném článku příspěvek jakéhosi „Špekouna“, který – a evidentně nejen podle mého názoru – překročil hranice slušné diskuse dosti zásadním způsobem. Jeho nechutný přípěvek tam ovšem zůstává a Váš argument (cituji) „Musela bych tech prispevku smazat nekolik. Dalsi komentujici uz reagovali ostre na prvni vulgarni prispevek…“ dokazuje, že ani Vy nerespektujete Vaše vlastní pravidla, nehledě k tomu, že onen Špekoun Vámi nebyl ani požádán o jejich dodržování 🙂
Ano, Spekoun byl rychlejší než já, ale vypadá to na nějakého poměrně neškodného trolla a zasáhli druzí, kteří byli taky rychlejší. Podle mě je důležité, aby debaty nedegenerovaly, to je hlavní cíl moderace, a to jeden takový, byť nápadný příspěvek nezmůže. Nicméně ano, Spekoun napsal něco proti pravidlům, ale i lidé, co ho napomenuli, byť ho mohli napomenout slušněji. Ale já jejich příspěvky nechci mazat, protože se ohradili proti neslušnému chování, zároveň ale nemají úplně pravdu, pro způsob, jakým se ohradili, takže nemůžu úplně smazat Špekouna, aniž bych smazala i je. Pravidla jsou opora pro chování, které jim odpovídá co nejvác, ale nezachází do formalismu. Známe rozsudky, které byly podle litery zákona, ale absolutně nespravedlivé, že. Realita je složitá, jak sám ukazujete. Hezký den přeju
Jako zdejší host respektuji Vaše stanovisko, byť s ním hluboce nesouhlasím :-/
Hezký den i Vám.
Už jsem to dnes psala na jiném článku i paní Fialové.Vy jako admin máte právo mazat příspěvky,které překročí Vaše pravidla.Děje se tak leckde,kde nějaký kodex mají.A místo vysvětlování,upozorňování,nebo i „vyhrožování“ je na místě příspěvku krátké oznámení.“Tento příspěvek byl smazán“Všem je to jasné a nikdo se nediví.
Děkuji!
To je ryze praktický názor, souhlas a zdravím též.
Ano, řeší společnou věc, ale každý má jiné zájmy, tudíž jiný cíl a proto často dochází k neshodám. Navíc pod „příznakem neschopnosti“ si lze představit i určitý charakter a nedostatek EQ. Jak se často ukazuje, sobectví je ta nejlepší krátkodobá strategie a o to jde především. Aby bylo po mém teď a tady. Vzpomínáte co se dělo po posledních parlamentních volbách? Všichni se v politice umí dohodnout – když chtějí. Nebylo to o neschopnosti, nebo o nějakých nedostatcích. Pokud jsem v čele podniku, tak musím vyjít i s tím největším zmetkem. Nemusím ho mít ráda, chodit s ním na pivo, ale musím s ním umět komunikovat a řešit podstatné věci tak, abych nepoškodila svým jednáním podnik. Tohle mě nikdy nikdo učit nemusel, to ví každý a také se podle toho řídí. Bohužel někteří pouze tehdy, když je to výhodné hlavně pro ně, jinak nemají zájem. Další kapitolou jsou ti, kteří škodí jen tak, protože můžou.
Ba ne, Kateřino, neumějí to.V naší republice,ani ve škole, je to nikdo nenaučil. Prostě k tomu neměli příležitost
Leo, možná bychom si měly ujasnit, co je podle Vás znakem toho, že někdo ne/umí diskutovat? 🙂
Neumějí to, Kateřino,nikdo je to neučil a několik generací žilo v dobách,kdy se nediskutovalo o ničem.Omlouvám se za duplicitu,vracela jsem se a nevšimla jsem si ,že jsem už jednou něco podobného napsala.
No vidíte to. Podle vás by děti měly chodit do školy, aby se něco naučily. Ale upřímně, co je to to „něco“? Tento rok končím na střední škole a rozhodně bych neřekla, že jsem se tam třeba něco naučila. Ono je totiž sice hezké, že do nás cpou kvanta informací, nikoho ale nezajímá kvalita těchto informací a jejich trvalost. Takže ve výsledku si vlastně ze střední školy odnesu akorát maturitní vysvědčení a poznatky pouze z toho předmětu, který mě zajímá. Když zajdu do extrému, školní parlamenty by tento fakt mohly v budoucnosti změnit. A i kdyby nemohly, věřím tomu, že žákům a studentům dají mnohem víc, než jen běžná školní docházka-dají jim komunikační dovednosti, naučí je asertivnímu chování, naučí je toleranci a i tomu, že zkrátka není vždy všechno podle našich představ. Když se rozhlédnete, stávají se z nás (pomalu ale jistě) asociální stvoření. Není to dobře, že děti tráví čas i jinak než civěním do telefonu?
Svým způsobem mohly, máte pravdu – namátkou z nejmenovaného sportovního gymnázia výplody typu aby namísto jednoho maturitního plesu byly dva, že by tam třeba neměli být kantoři, že by se mělo rozšířit parkoviště před školou, protože studenti ze septimy a oktávy nemají kam zaparkovat své „škopky“ (ačkoliv to mají do školy MHD do desti minut – mimochodem, v té souvislosti mi přišla poněkud úsměvná jejich „ekostávka“, ale to už je jiná kapitola)… asi největší smysl v tom duchu měl požadavek, aby ve škole byly automaty na prezervativy 🙂
V článku se, mimo jiné píše, cituji: „V Německu jsou školní parlamenty jen v některých spolkových zemích. Byli jsme i ve Francii, neviděli jsme tam moc příkladů, ale řekla bych, že i tam jsou žákovské parlamenty poměrně dost rozšířené, stejně jako v Nizozemí.“
Evidentně to také nepraktikovali všude – možná tam žákům brání násilím v jejich snaze rozvinout si schopnost komunikace, kdoví… 🙂 Plošně roubovat to, co určitým způsobem funguje na jedné škole, díky tomu na všechny školy, považuji za nesmysl, to už tady kdysi bylo. A zdá se, že ta doba se opět vrací, jen v o něco absurdnějším duchu…
To, že si, jak píšete, ze střední školy odnesete pouze maturitní vysvědčení a ničemu jste se nenaučila, nechám, s dovolením, bez komentáře.
Žádný učený z nebe nespadl ,Pavle, podívejte se třeba do parlamentu,co byste pak chtěl po dětech,že. Chcete snad říct,že naši vládní představitelé umějí diskutovat? Asi by bylo více než žádoucí tuto schopnost trénovat už od dětství.
Paní Leo, já se domnívám, že diskutuji – posouzení výše úrovně mé diskuse nechám na jiných. Vy a řada dalších svedou diskutovat rovněž, jak se zdá. Kdo nás tomu naučil?
To je otázka (tedy ne na mě, ale kontroluji jako admin komentáře, tak to tu vidím:-). Někdo má přirozený talent, ale na to se nedá spoléhat.
Vy určitě diskutovat umíte Pavle o tom není pochyb.Myslela jsem tím Vaši kritiku studentů.Mne to asi nikdo neučil, mám to tak nějak v povaze ,i můj synek jako už skoro dospělý mi jednou řekl, že „místo mluvení “ jsem mu měla dát pár facek.Ale to měl jen takovou „slabší“ chvilku.Ale neměla bych nic proti,kdyby to alespoň někteří, vyzkoušeli už na škole.Není to přece na úkor vyučování,ani to není povinné.
Domnívám se, paní Leo, že tu v podstatě všichni debatujeme o tom, že by byla ideální spolupráce rodičů, kantorů, studentů a pochopitelně MŠMT. V tom se, odhaduji, alespoň většina diskutujících shodne.
Jakým způsobem jí dosáhnout, to je ale jiná věc – jeden tvrdí, že jsou neschopní kantoři, další tvrdí, že jsou neschopní studenti, jiný napíše, že rodiče na své děti buď kašlou, nebo je rozličnými způsoby protlačují tam, kde nemají co dělat nebo tam být nechtějí a poslední řekne, že za to může politická reprezentace, protože od roku 1990 máme 20., respektive 21. ministra školství.
Mám výhrady vůči tomu, že se objevují tendence zavádět plošně to, co funguje na individuálních školách – každé město je jiné, každá škola je jiná, každé vedení je jiné, každý kantor je jiný, každá třída je jiná, každé dítě je jiné, každý rodič je jiný. Někde se prostě sešla natolik příznivá konstelace (ne snad všech, ale rozhodně většiny) faktorů, které si sedly a výsledkem je něco, co funguje. Roubovat to násilně někam jinam je utopie.
Často mívám dojem, že příslovečná palba se děje paušálně do jedné ze skupin, přičemž spoluúčast dalších zúčastněných jde jaksi stranou. Moje maličkost pouze upozorňuje na to, že máslo na hlavě mají všichni – pokud mi maturant bude čtrnáct dnů před maturitou tvrdit, že Krakatit je divadelní hra od Komenského, asi nebude chyba v kantorovi (takového kantora bych neměl problém označit pojmem, který je v příkrém rozporu s dobrými mravy) ani na MŠMT (ačkoliv tu instituci opravdu nemusím), ale u studenta (je to lempl a prostě se na to vykašlal), a částečně u rodičů, protože ho nepřitáhli k učení. A nejspíš se najdou i další faktory, které by se daly rozebrat, protože ty mnou zmíněné jsou pouhá střelba od boku.
A souhlasím s Vámi v tom, že diskuse je užitečná do jisté míry – od jisté hranice prostě jako nástroj komunikace nefunguje a je zapotřebí, abych tak řekl, začít něco skutečně dělat, protože dalším diskutováním můžete paradoxně dojít k tomu, že podpoříte to, co chcete zvrátit (v tom smyslu, že ten stav bude přetrvávat minimálně po celou dobu diskuse).
Máte pravdu.Také zrovna nejsem příznivcem toho,zavádět něco „plošně“Tato tendence ale opravdu narůstá,spolu s viditelnou snahou MŠMT nepovolovat žádné školy právě s nějakou „odlišnější “ ideologií.Proč, to mě hlava nebere.Pokud jsou schopny a ochotny dodržovat naše podmínky vzdělávání.
MŠMT je kapitola sama pro sebe, paní Leo. Každý ministr má svoji vizi, která je, pokud to jen jde, co možná nejvíce odlišná od vize jeho předchůdce – a udělám teď něco velmi ošklivého: průměrný čas setrvání ministra školství na oné židli je něco málo přes rok (ano, je mi jasné, že se to nedá tak brát, ale vypadá to hezky ošklivě, uznejte).
Ale z jiného soudku: znal jsem kantora, který dokázal osmáky (těch se poprvé týkala devítka) nadchnout pro chemický kroužek s tím, že to zdědil v dost dezolátním stavu a chvíli potrvá, než se to dá dohromady – a čtyři osmáci přišli s tím, že nejen pomohou s úklidem a dalšími věcmi, ale dokonce nabídli, že v rámci svého volného času o víkendu vymalují kabinet fyziky a chemie, aby se to vzalo „od podlahy“. Souhlasilo s tím naprosto bez problémů vedení školy i rodiče. Prostě se sešel faktor žáci, kantor, vedení i rodiče a výstup byl, podle mého názoru, bomba 🙂
A teď si vezměte možné tradiční námitky z posledních let: je to přece dětská práce (pozice někdo zvenku), to je fuj; mohl by se stát nějaký úraz (pozice vedení školy), to je fuj; přece nebudou jako hlupáci dělat na školním, když mohou makat doma (pozice rodiče), to je fuj; kantor je neschopný, protože si to neumí dát dohromady sám (pozice vedení, někoho zvenku i rodiče), to je fuj…
No a protože se to roznese, někdo se toho chytí a řekne – vida, tady to fungovalo, takže si dětičky na všech školách vymalují přes víkend a kantoři jim k tomu budou hezky sekundovat. Že nešlo ani zdaleka o všechny děti, všechny rodiče a všechny kantory, o tom už se mluvit nebude (a už vůbec se nebude mluvit o tom, že si někteří žáci, kantoři i rodiče určitě ťukali prstem na čelo i na té škole, třeba z důvodů, které jsem uvedl). Tohle prostě nemůže fungovat plošně 🙂
Hezký příklad.
Ale ano Veroniko,je to dobře.Ale z toho Vašeho „pocitu“ ,nebuďte zas tak smutná. Já bych mohla být třeba i Vaše babička a řeknu Vám, že každá škola Vám něco dá,i když třeba všechno nebude jen pozitivní.A opravdu dřív, nebo později, většinu těch informací v klidu zapomenetete .Pravda,je to poměrně zdlouhavý postup k tomu,abyste si ověřila,co Vás zajímá,ale není zas až tak zbytečný.Ale stejně,chcete-li být v životě spokojená,nejpozději teď se musíte rozhodnot,co to je a věnovat tomu všechnu svou energii
Veroniko, chodíte na střední školu, abyste se něco naučila , a píšete, že školní parlamenty by vás měly naučit i tomu, že vždy všechno není podle vašich představ. Právě jste si odpověděla sama- dle vašeho názoru se do vás cpe kvanta informací, etc.- ale vám se to nelíbí! Tohle je právě přesně ono, skousnout něco, co mi nejde pod fousy. Neuražte se, ale ve vašem věku a se zkušenostmi, co máte, nejste schopna posoudit, co je a co nebude pro vás užitečné a jen tak mimochodem, kvalitu přednášených informací těžko můžete posuzovat z pozice středoškolského studenta. Obligátní téma matematika- maturitě z ní se studenti brání jako čert kříži, ale středoškolské matematice , snad kromě integrálů a derivací, se lze naučit a kdo to nedokáže, nemá na střední škole typu gymnazia a technických škol co hledat. Vyjímku bych připustil výlučně u škol uměleckých. U středoškoláka za starých dobrých časů se automaticky předpokládalo značné penzum znalostí, kterými se odlišoval od učňů, a to není myšleno nijak pejorativně.