Starší buddy neřešil s dětmi jen učení. Žáci si spolu i povídali nebo hráli hry. FOTO: Základní škola Smart
„Trvalo nám měsíc, než jsme přijali, že to nebude jen na chvíli,“ říká ředitelka školy Klára Koubská o jaru a o distanční výuce. Pak začali přemýšlet nejen o tom, jak online učit, ale také jak zajistit dětem kontakt se spolužáky. A napadlo je, jak do online prostředí převést svůj buddies program, aby i během karantény mohly starší děti pomáhat těm mladším.
Na začátku každého školního roku se prvňáci a druháci na Základní škole Smart v Roudnici na Labem slavnostně seznamují se svým buddym – o trochu starším kamarádem ze třetí nebo čtvrté třídy, který jim pomůže vplout do školního života. „Budování vztahů mezi dětmi i mezi dětmi a učiteli u nás ve škole považujeme za základní věc,“ říká ředitelka školy Klára Koubská. Na jaře, když se zavřely školy, malé děti potřebovaly pomoc od starších spolužáků ještě více než dřív. Jenže v původní podobě to nefungovalo, s online výukou se prala i řada třeťáků a čtvrťáků. Ve škole proto vymysleli, že malé propojí s velkými na druhém stupni. „Velcí měli čas a potenciál, malí potřebovali pomoct,“ říká Klára Koubská. Nápad školy, jak propojit během pandemie mladší a starší žáky, jí vynesl účast ve finále letošní ceny EDUína.
Do finále ceny EDUína jste se dostali s online podobou buddies programu, zajímavý ale je i v offline verzi. Jak jste s ním začali?
Začalo to asi před pěti lety, kdy do naší školy nastoupila kolegyně Marie Kozáková. Nějakou dobu žila s rodinou v Austrálii a pracovala jako dobrovolnice ve škole, kam chodily její děti. V Austrálii je běžnou věcí, že rodiče, kteří mají čas, škole vypomáhají, s čím je potřeba. Buddies program je tam standardní součástí školního programu. My jsme z téhle její australské zkušenosti nějaké prvky převzali a přizpůsobili jsme ho našim potřebám.
10 lidí, kteří pomáhají dětem učit se během pandemie
Seznamte se v 10 rozhovorech s finalisty ceny Eduína 2020. Letos v ní soutěží projekty, které na jaře pomohly dětem, jejich rodičům či učitelům smysluplně se učit i v době, kdy byly zavřené školy. Na zajímavé inovativní projekty v českém formálním i neformálním vzdělávání upozorní Eduína již po osmé.
V čem jste se inspirovat nechali a co jste do své české verze přidali?
Původní australský program je propracovanější, více zapojuje nejen rodiče, ale celou komunitu. Do našeho „buddies programu“ rodiče nevstupují, zatímco v Austrálii je jejich zapojení typické. Co jsme přidali, to je „vzdělávací“ část, tedy děti se společně nejen socializují, ale pracují i na různých školních projektech. Pro nás je zásadní věc, že buddies program přispívá k budování školní komunity.
Pomohl vám tenhle přístup, když jste na jaře museli zavřít školu? Když školní inspekce mapovala, co pomáhalo školám se vypořádat s přechodem na distanční výuku, právě dobrá spolupráce mezi dětmi a učiteli, ale také mezi učiteli navzájem, jim z toho vyšla jako velmi důležitá.
Když jaro hodnotím zpětně, tak naše komunita učitelů a dětí ohromně zafungovala. Podařilo se nám přejít do online režimu hned, doslova ze dne na den. Řešili jsme samozřejmě technické potíže jako každý. Jeden žák neměl počítač, další ho sice měl, ale sdílený s bratrem, třetímu nefungovalo připojení, a ten zase neměl sluchátka. Ale jinak byl přechod na online výuku velmi hladký právě díky tomu, že jsme hodně zvyklí spolu komunikovat, máme na sebe kontakty, píšeme si a voláme si, jak mezi učiteli, tak s dětmi. Ve společném nadšení, že to zvládneme, se ukázalo, že nic není problém.
Vydrželo vám to nadšení až do podzimu?
Když porovnám nynější situaci s jarem, tak přejít na online výuku problém nebyl, ale psychicky jsou na tom všichni hůř. Teď znovu najíždíme na práci velkých s malými, spouštíme online čtecí babičky i buddies program, podle mě je to na podzim ještě důležitější než na jaře.
Podařilo se vám na jaře nadchnout také rodiče?
To já těžko posoudím, ale měla jsem informace od rodičů, kteří byli spokojení, že se u nás něco děje, slyšeli, že jinde posílají maximálně čísla stránek z učebnice. Jsme škola malá a soukromá. Nároky ze strany rodičů jsou velké a my jsme na to zvyklí. Jsme také zvyklí intenzivně komunikovat a předcházet problémům dříve, než nastanou. Automaticky jsme počítali s tím, že se s dětmi a rodiči budeme muset pravidelně spojovat a že to bude i na úkor našeho času, protože online výuka je náročná. Teď na podzim je to možná o to těžší: už jsme věděli, do čeho jdeme a že to znamená hodiny vysedávání u počítače, opravování velkého množství žákovských prací, přípravy na hodiny online… Ale daří se nám to právě díky tomu, že jsme zvyklí intenzivně komunikovat, a na tom se při distanční výuce nic nezměnilo.
Jak dlouho trvalo, než jste po lockdownu upravili program buddies a spustili ho v online podobě?
Trvalo to asi měsíc, nejdřív jsme museli projít přirozeným vývojem od fáze popírání a odmítání, že bychom byli doma déle než 2 týdny, přes smíření až k přijetí reality. Po prvních dvou týdnech, kdy jsme si říkali, že je to jen na chvíli a že v dubnu jsme zpátky ve škole, jsme pochopili, že to nějakou dobu potrvá. Také nás ze začátku zaměstnával přechod na online výuku a novou organizaci dne. Nechtěli jsme přetěžovat děti ani rodiče, a tak jsme jim změny dávkovali – co týden, to byla nějaká novinka, drobná úprava.
Změny, které jste udělali zrovna v buddies programu, ale byly docela velké. V offline podobě mají vaši prvňáčci za staršího kamaráda někoho z 2. třídy, v online verzi se přátelí žáci 2. stupně se žáky 1. stupně.
To přirozeně vyplynulo z našich zkušeností s online výukou. Některé prvostupňové děti se perou se zadáním, které dostávají v rámci distanční přípravy, úkoly jim zaberou celé odpoledne. Některé jsou zase s úkoly hotové ve dvanáct a pak se nudí. Skloubit to tak, aby v buddies dvojici byly dvě děti, které jsou buď oba „nestíhači“, nebo se oba doma odpoledne nudí, by bylo problematické. Také jsme cítili, že „nestíhači“ potřebují pomoct, ale nechtěli jsme do toho znovu zapojovat rodiče a učitele, kteří měli práce nad hlavu. Starší děti se tedy přirozeně nabízely. Snažili jsme se vytvářet dvojice dětí, které k sobě mají blízko, mají například podobné koníčky nebo se už potkaly při práci na nějakém projektu. Některé z nich dostaly od učitele za úkol pomoc mladším se základními úkoly, další měly své buddies někam posunout nebo je zabavit.
Měly to děti povinné?
Nabídli jsme to všem dětem z první až čtvrté třídy, ne u všech o to měli rodiče zájem. Když například oba rodiče měli home office a mohli se vystřídat, nechtěli už, aby dítě sedělo ještě po škole u počítače. S buddies fungovalo zhruba 80 procent mladších dětí.
Říkala jste, že část dětí nestíhala, do jaké míry může online výuka nahradit výuku ve třídě?
Myslím, že některé děti z online výuky profitují, mezi hodinami nebo odpoledne mají prostor, který využívají, aniž by je „rušila“ konverzace o tématu, kterou vedou ostatní. Naopak velmi trpí ty děti, které si o tom, co se učí, potřebují popovídat, probrat to s ostatními, potřebují zpětnou vazbu. To je velký problém. Ve třídě probíhá strašně moc interakce na neverbální úrovni. Vidím, kdo je soustředěný, kdo se ošívá, kdo chce něco říct, kdo nesouhlasí. Děti to také na sobě vzájemně pozorují, získávají očním kontaktem informaci o tom, co si myslí ostatní, a to jim při online výuce chybí. Myslím, že co se týče exaktních věcí, jako je procvičování matematiky nebo pravidel českého jazyka, dá se online výuka využít plnohodnotně. Ale jak jde o diskusi, o reakci na téma, vyjádření názoru, tak kvalita výuka trpí hodně.
Vrátím se k buddies programu, potkávali se mladší a starší děti pravidelně?
Dostaly na výběr z časů. Starší děti, které měly školu do půl třetí, byly docela časově vytížené. Na jaře se ale stávalo, že si to děti zorganizovaly podle svého. Před domluvenou buddies schůzkou učitelé vysvětlili staršímu buddymu, co je potřeba probrat a předali materiály. Některé dvojice prošly školní látku a ukončily hovor, některé spolu zůstávaly, hrály hry nebo si o něčem povídaly. Někteří buddies si volali dál, i když už byli zpátky ve škole. Takže to ze začátku zorganizujeme a pak už to necháme na nich.
Měli jste dost velkých buddies?
Ano, i když některé starší děti se zpočátku bály, jestli zvládnou své povinnosti nebo jestli s nimi ty mladší budou chtít mluvit. Někdy to bylo úsměvné, můj mladší syn a jeho buddy jsou oba nemluvní, dovedete si představit jejich konverzace. Ale vlastně si vyhověli, ten velký chápal, jak prožívá distanční výuku ten malý a do ničeho ho nenutil.
Cítili jste potřebu na podzim udělat nějaké změny?
Na jaře jsem s kolegy připravila podrobnou příručku, step by step, co je potřeba udělat, když distanční výuka opět nastane. Buddies v ní mají samostatnou kapitolu, kde je popsáno, koho oslovíme, v jakém časovém horizontu, kdo má co udělat. Takže teď jedeme podle na jaře nastaveného plánu a myslím, že na tom nebudeme moc měnit. Chceme dát ale větší apel než na jaře na to, aby starší děti o mladší pečovaly, pomáhaly jim tu situaci zvládnout.
Budou ty dvojice stejné?
Už se ohlásily starší děti, které říkaly: Já chci Barušku nebo já chci Kubíka, jiné zase říkají, že chtějí někoho jiného, že s nimi třeba Terezka nemluvila. Takže některé dvojice zůstávají a některé se změní.
Kdyby se děti nevrátily do školy delší dobu, byl by to pro ně podle vás ztracený rok?
Považuji dlouhodobou nepřítomnost ve škole za problém, ale ne tolik kvůli tomu, co se naučí, nebo nenaučí. Online výuka toho hodně umožňuje, existuje nepřeberné množství aplikací, které pomáhají ji udělat přínosnou, nové neustále vznikají. I zpětná vazba k pokroku žáka se dá online poskytnout kvalitně. Ale škola je primárně o sociálních dovednostech a kontaktech, učení se společné odpovědnosti, rozvoji občanských dovedností. Tohle bude dětem strašně chybět. A u těch, které čekají klíčové změny, je problém ještě palčivější. Prvňáci, druháci (kvůli jarní vlně pandemie) a deváťáci, na ně bychom se měli zvlášť zaměřit. Pak jsou tady často zmiňované problémy dětí s poruchami učení, dětí nadaných… Posouvat je dál je pro učitele strašně časově náročné. Kdyby distanční výuka měla trvat delší dobu, tak na to pedagogové buď rezignují, nebo vyhoří. Asi bych byla radši, kdyby rezignovali, jinak se také může stát, že se do školy ani nebudou chtít vrátit.
A děti?
Učení s nimi doženeme, ale co to s nimi udělá psychicky a sociálně, to uvidíme až po návratu do školy. Možná až budou dnešní prvňáci a druháci v páté třídě, řekneme si s jistotou, jestli jim ten rok chybí, nebo to dohonili. Společnost se hodně změní a teprve uvidíme, jak budeme všechno zpětně posuzovat a hodnotit.
Klára Koubská vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a pracovala v neziskovém sektoru na vzdělávacích projektech. Od roku 2015 je ředitelkou Základní školy Smart, kterou se stejně smýšlejícími rodiči založila pro své děti. Jejím profesním cílem je vybudovat školu se silnou školní komunitou, kam děti rády chodí a odcházejí odtud připravené na život ve 21. století. Na 2. stupni vyučuje „společenské” předměty a angličtinu.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
