Štěpán Slavík s tátou na lesovozu. FOTO: Poskytnuto Štěpánem Slavíkem

Učni za korony: Depresi nemáme, nálada tak na trojku, ale do provozu půjdeme jako nedouci, to je fakt

Žáci učebních oborů jako Štěpán, Lukáš a Michal obvykle tráví polovinu školního roku praxí. Tuhle část učení mají ostatně nejraději, ale v dílnách Integrované střední školy ve Vysokém nad Jizerou už dlouho panuje ticho a klid. Někteří kluci si udrželi práci v autoservisech, jiní jsou s tátou v domácí dílně. Ti ostatní se snaží zaplnit plonkový čas, jak to jde. Je sice hezké nemuset brzo ráno vstávat, ale uvnitř hlodá červík strachu: Udělám závěrečné zkoušky? A i když je udělám, s čím pak půjdu do provozu? Nenaučil jsem se, co jsem měl, to je jasné.

„Já to mám ještě docela dobrý, s tátou v naší dílně opravujeme starý lesovůz, co jsme koupili, předěláváme ho na sklápěčku,“ říká Štěpán Slavík ze Sklenařic v Podkrkonoší. „Někdo z bytovky to má určitě horší, my máme hospodářství, chodím ven se psem, jezdím na motorce, dá se to.“

Štěpán se učí na opraváře lesnických strojů, letos končí a chce být bagristou. „Doma mě lákali na maturitu, budeš mít větší rozhled, říkali, ale já bych to asi nezvládl. Moje priorita je už od dětství něco opravovat, ležet v nějakým stroji,“ usmívá se přes obrazovku.

Snažím se jim to zpestřit

„Tak tady v prvním ročníku začínají.“ Mistr odborného výcviku Lukáš Belda otevírá dveře do dílny, na které je cedulka s jeho jménem. „Tady se učíme měřit posuvkou na desetiny milimetru, něco rovně uříznout a vypilovat, vyvrtat, udělat závity,“ vysvětluje návštěvě. Na bližším konci dlouhého ponku rozkládá kovové věcičky, které tu kluci zkušebně vyrábějí: otvírák na lahve, kladívko, vánoční hvězdu na podstavečku.

„Nechávám je dělat věci, co si pak mohou odnést na památku nebo jako dárek. Rodiče mi na třídních schůzkách říkají, že to pak třeba dostal děda k Vánocům,“ vypráví mistr a bere jeden předmět do ruky. „Tenhle hlavolam si v týdnu vyrobíme a v pátek pak soutěžíme, kdo ho složí nejdřív. První tři nemusí uklízet, to je velká motivace,“ směje se. Údajně už taky jednou prohrál – a šel uklízet.

2,73 % žáků základní školy nepokračuje na střední školu
4 % žáků odejdou ze střední školy, aniž by ji ukončili
U odborného vzdělávání je to 5,2 %.
Zdroj: MŠMT

„Když jsem se učil já, byla to hrozná nuda, snažím se jim to něčím zpestřit,“ říká. „Nejsem na ně pes, vím, že z práce dost bolí ruce, nevadí mi, když si občas pokoukají z okna. Na ponku mi sedět nesmí, ale jinak jsme kamarádi. Kolikrát sami přijdou a říkají – pane mistr, jdeme zahovořit,“ popisuje Lukáš Belda vztahy se svými svěřenci.

Mistrem odborného výcviku je šestým rokem, do té doby pracoval jako vedoucí regionálního pneuservisu. „Uvolnilo se místo a škola mi ho nabídla. Nejdřív jsem je poslal do háje, ale pak se mi to rozleželo. Odešli jsme se ženou z Jablonce do přírody, pořídili si malou farmu – a práce s dětmi mě naplňuje,“ vysvětluje radikální změnu povolání i životního stylu, který si pochvaluje i rodina. S platem šel na polovinu, ale nelituje.

Efektivita dobrá, zájem spíš slabší

V rohu dílny stojí čelem k oknu nenápadný, plachý chlapec v modré mikině. Tomáš Volejník se jako Štěpán učí na opraváře lesnických strojů a právě brousí řetěz na motorovou pilu. „Tento úkon je u závěrečných zkoušek,“ říká mistr Belda, který mu práci kontroluje.

Po Novém roce začala škola přemýšlet, jak pro učně v nouzovém režimu zorganizovat aspoň nějakou práci na dílně, ve formátu jeden na jednoho. „Efektivita je v tomto případě vysoká, obvykle mistři učí deset dvanáct lidí a na každého nemají tolik času,“ říká zástupce ředitele Vladimír Kubrt. Po určitém váhání, jak rotaci udělat a zda tím neznevýhodní žáky zdaleka, to spustili.

Mistr Lukáš Belda a žák Tomáš Voleník.
Mistr Lukáš Belda a žák Tomáš Voleník. FOTO: Jitka Polanská

Od posledního týdne v únoru tak kluci mohou do dílen na individuální konzultace, po dvou na dílnu. „Je to dobrovolné a moc se nehrnou, mám nahlášené dva denně, dalším zkoušíme volat,“ říká Lukáš Belda. Na obranu žáků a pro lepší představu je třeba říct, že školní autobusy teď nejezdí a doprava do městečka na kopci trvá některým žákům celé hodiny. Asi třetina z nich bydlí na internátu, kde se teď přespávat nesmí. „Máme žáky z Prahy, České Lípy i Litvínova,“ vypočítává mistr.

„Učňům posílám aspoň podklady, naženeme tak trochu čas, až se sem vrátí,“ říká. „Dělal jsem to i při první vlně a mělo to efekt. Kluci měli v sešitech zapsáno a v dílně mohli rovnou pracovat.“

Podíl žáků přijímaných „do učení“ je stabilně kolem 30 % populačního ročníku dětí pokračujících na střední stupeň vzdělávání.
Dalších 6 % jde do maturitních oborů s odborným výcvikem.
Zdroj: MŠMT

Podle něj takto postupují i kolegové. Žákovská odezva je slabší. „Nedivím se jim, musejí být teď hodně času u počítače, a v tom týdnu, co mají praxe, je ani nechceme denně úkolovat nějakými zápisy. Čas strávený na dílně stejně nic nenahradí,“ konstatuje mistr.

Máme čím a co dělat

Vysoké nad Jizerou je městečko „krásných výhledů“ (slovy webu místního informačního centra) v Libereckém kraji. Místní učiliště začínalo před sto lety jako Odborná zemská hospodářská škola horského typu. Opravář lesnických strojů je pozůstatkem tradice, nejobsazenější jsou ale teď obory tříletý automechanik a maturitní autotronik. Ve městě, kde žije tisíc dvě stě obyvatel, je škola se třemi sty osmdesáti žáky, převážně chlapci (dívek je asi čtyřicet, hlavně na oboru logistik nebo autolakýrník), výraznou dominantou. Když není pandemie, jede se tu na plné obrátky.

Krásné výhledy.
Krásné výhledy. FOTO: ISŠ Vysoké nad Jizerou

„Máme čím a co dělat,“ říká spokojeně Lukáš Belda a chválí ředitelku školy Markétu Zelinkovou za to, že se jí daří školu vybavit drahým zařízením. Když do dílny něco potřebuje, vedení neřekne ne. „Máme nejnovější stroje, ale i ty starší, aby kluci viděli, s čím se pak potkají v servisech,“ říká. Škola má i elektrické auto, i když to ještě není v „osnovách“.

„Tohle je naše nejnovější hala,” pokračuje mistr v prezentaci školy, odemyká různé dveře a hrdě vodí návštěvu z dílny do dílny. „Velký projekt za padesát milionů, několikrát to spadlo ze stolu, ale tady se to nevzdalo, vyplnily se stohy papírů a dotáhlo se to do konce. Z osmdesáti procent to zaplatila EU, z dvaceti procent kraj, náš zřizovatel.“

Neví, co je kladívko, ale rád je to naučím

„Kluci z vesnice mají lepší základ, vědí, co je nářadí, poznají ho. Ti z paneláku, kteří žijí jenom s mámou, na tom bývají o dost hůř. Nikdy neviděli kladivo. Nezlobím se na ně, jsem rád, že je to můžu naučit,“ odpovídá Belda na otázku, jaká je dnešní generace učňů, kdyby měl srovnávat s tou svou. „Někdy jim chybí logické myšlení a selský rozum.“ Také vyjadřování je celkově horší. „I když nářadí poznají, neumějí ho pojmenovat. Na zkouškách to pak z nich musíte vytahat,” říká mistr.

„Tohle byl vrak, kluci to rozebrali do šroubků a znovu složili. Teď je jako nový,“ ukazuje na zářivě červený traktor, nalakovaný učni lakýrníky. I když jsou nová vozidla již „nabušená elektronikou“ a doba je taková, že se spíš nahrazuje, než opravuje, škola učí kluky dávat do pořádku i starší stroje. „Musejí znát vše, co jezdí na silnicích,“ říká mistr. Opraváři si ze školy nakonec podle něj odnesou nejvíc: „papíry na auto, náklaďák i traktor, svářečské zkoušky, papíry na pilu, to jsou dohromady desetitisíce korun v samostatných kurzech.“

Společenská místnost internátu není moc využívaná. „Dva klučinové tu ale zkoušejí hrát na piáno,“ říká vychovatel Ivo Kobr.
Společenská místnost internátu není moc využívaná. „Dva klučinové tu ale zkoušejí hrát na piáno,“ říká vychovatel Ivo Kobr. FOTO: Jitka Polanská

Nejen oprav, ale i respektu k mistrům je v dnešní době méně. „Když mi spadne šroubovák, musím si ho zvednout sám, já ho mistrovi vždycky podal,“ odtuší Lukáš Belda, aniž by z toho dělal vědu. „Nejsou všichni beránci, máme tu i syčáky, s některými jsem se i dostal do křížku, ale zůstali jsme kámoši. Leccos jsem i skousl, na tohle se musí opatrně, něco ostrého jim řeknete a oni už za vámi nepřijdou, ztratí důvěru.”

A udržet si kontakt je důležité. Belda vzpomíná na mimořádně problémového učně, který nakonec složil zkoušky jen proto, že nad ním nezlomili hůl. „Kluk bez rodiny, hrozný sígr, chodil za ním i kurátor, kolikrát jsem za něj orodoval, ve volném čase ho doučoval.“ Ne vždy se to ale podaří. „Když jsem nastoupil, docela jsem si vyčítal, že některé kluky nedokážu nic naučit. Teď už jsem s tím smířenější, nejsem všemocný.“

Dělat se toho ale podle něj dá hodně. „Kolikrát přijdou s papírem z poradny, že jsou nevzdělatelní, a není to pravda. Měli jsme tu holku z Litvínova, s tímhle statusem. Vyučila se, pracuje jako lakýrnice, kluka si našla, chodí za námi na návštěvu s čokoládou. Jiný kluk přišel zase s nějakou divnou poruchou, měl problémy s učitelkami na základce. Tady se hodně srovnal, potřeboval pochválit.”

Druží se s mobily

Dřevem obložená a sluncem zalitá společenská místnost internátu školy je prázdná, ale to tak je většinu času, i když tu žáci bydlí. „Většinou se tu sejdeme jen tehdy, když musíme všechny o něčem informovat,” říká mladý vychovatel internátu Ivo Kobr. Obří televize ani stolní fotbálek už nikoho moc nelákají. Dnešní učňové velkou část energie věnují svým mobilům a virtuální komunikaci ve vlastním pokoji.

Realita učiliště ale neodpovídá obrazu nebezpečného místa, jak si to veřejnost někdy maluje. Ano, byl tu případ, kdy město nařídilo klukům veřejně prospěšné práce jako trest za zničený majetek, ale za čtyři roky, co tu Ivo Kobr pracuje, se na internátu nic zásadního nesemlelo.

Mistr z motodílny a dobrovolný člen místní pobočky Horské služby Jakub Fedorko (vlevo) říká, že mladých dobrovolníků v horské službě ubývá. „My je tu ještě nějaké máme, ale třeba na Šumavě se nedaří pokrývat služby a jezdí se zdaleka,“ říká.
Podle mistra z motodílny a dobrovolného člena místní pobočky Horské služby Jakuba Fedorka mladých dobrovolníků v horské službě ubývá. „My je tu ještě nějaké máme, ale třeba na Šumavě se nedaří pokrývat služby a jezdí se zdaleka,“ říká. FOTO: Jitka Polanská

„Nejvíc se bojíme toho, aby si něco neudělali na motorce, když jedou ven,“ říká vychovatel, vzděláním speciální pedagog.

Jako vychovatelka ve škole před třiceti sedmi lety začínala i ředitelka školy, rodačka z Vysokého Markéta Zelinková. „Bože, jasně že jsou děti teď jiné, já zažila, že jsme museli poslouchat na slovo, všechno museli uklidit, byl to dril. Dnešním dětem se zdá, že nic nemusí, ale to nese doba, nejsou horší, přizpůsobily se,“ říká starší žena ve světlém svetru ve své kanceláři. Tvář jí zakrývá nanorouška liberecké výroby, kterými školu zásobuje zřizovatel – Liberecký kraj.

„Záleží mi na tom, aby učitelé a mistři s dětmi dobře vycházeli, a tak to tady je. Na začátku prvního ročníku si kluky vždycky musíme srovnat: aby když potkají dospělého, pozdravili, přezouvali se a nemluvili sprostě. Návštěvy si všímají, že naše děti se chovají slušně. To samozřejmě není samo o sobě, je za tím práce,“ dodává  ředitelka.

Auta je baví a je to praktické

„Každá třída je jiná, nedokážu popsat nějaký standard, ale stává se, a celkem často, že na tříletý obor zamíří i žáci, kteří mají na základní škole dobré známky. Chtějí na učňák a rodiče jim to nevymluví,“ říká učitel češtiny Tomáš Zuna. Zajímá mě nejen situace za covidu, ale proč si kluci vybrali tohle řemeslo a jací jsou.

Štěpána a další kluky z této školy jsem oslovila přes jejich učitele Tomáše Zunu. „Někoho ukecám, v nejhorším zvolím tělesné tresty, to si dělám legraci, ozvu se,“ napsal do chatu sympatický češtinář, a co slíbil, to i splnil.
Štěpána a další kluky z této školy jsem oslovila přes jejich učitele Tomáše Zunu. „Někoho ukecám, v nejhorším zvolím tělesné tresty, to si dělám legraci, ozvu se,“ napsal do chatu sympatický češtinář, a co slíbil, to i splnil. FOTO: Jitka Polanská

„Někdo má jasno, někdo tápe,“ doplňuje obrázek zástupce ředitelky Kubrt. „Přišel třeba kluk, který si podal dvě přihlášky, první na maturitní veterinářství a druhou na automechanika. Nad tím jsme trochu kroutili hlavou – zvířata a stroje mají od sebe dost daleko,“ směje se. V prvním ročníku se pak část žáků hledá. „Asi pět deset procent odejde, ale na jejich místo přijdou zase z jiných oborů,” říká Kubrt a zmiňuje čerstvý přestup z kuchaře na automechanika.

„Auta jsem si vybral, protože mě baví a zároveň si myslím, že automechanici budou pořád potřeba, opravit auto si dnes umí málo lidí,“ říká třeťák Michal Morávek. Michalův otec je vyučený sklář, ve sklárnách je zaměstnaná i maminka. Do toho, kam půjde po základní škole, mu nemluvili. Ostatní kluci to mají podobně. K autům mají blízko a je to praktické. Rozhodovali se sami, rodiče to více méně nechali na nich s tím, že si občas přáli maturitu. Ale netlačili.

Nejoblíbenější předmět: Motorová vozidla

V listopadu a prosinci, když školy na pár týdnů otevřely, se tu pokoušeli odborný výcvik nějak zorganizovat i v nouzovém režimu. „Na dílně to ještě šlo, dají se vytvořit odstupy a pracovat s rouškami, ale problém jsou šatny, obědy a hlavně doprava. Rozháněli jsme je, ale nakonec stejně všichni kluci odjížděli společně autobusem,“ vysvětluje Lukáš Belda.

Od nového roku ale z učení zůstala jen teorie.  Každý druhý týden mají tedy žáci de facto volno. Většina bojuje s pohodlností a roztěkaností a živý kontakt s učiteli jim chybí.

„Některý z učitelů je s námi online, jiný pošle úkol, ať si vypočítáme dva příklady z učebnice,“ říká třeťák Lukáš Mraček. Nejvíc si chválí svého třídního Petra Holatu a jeho předmět Motorová vozidla. „Pouští prezentace jako v normální hodině, je s námi.“

Michal Morávek: „Odmalička sportuju, hlavně venku. Teď spíš koukám na biatlon."
Michal Morávek: „Odmalička sportuju, posiluju. Teď koukám na filmy a na biatlon.“ FOTO: Poskytnuto Michalem Morávkem

„S učiteli se připojujeme na teamsech, ale není to úplně takové, jako když jsme ve třídě, každý jsme sám a můžeme si dělat, co chceme,“ sdílí svou zkušenost Michal Morávek, taky ze třetího ročníku. „Víc se soustředím na hodiny, kde pracujeme v sešitech, něco si zapisujeme nebo vyplňujeme, a taky na to, co mi přijde důležitější. Ale u všech hodin aspoň jedním okem sleduju, co se děje, abych byl v obraze.“

„Na jednu stranu nemuset chodit do školy je fajn,“ popisuje rozpolcený stav učňovské mysli Lukáš Mraček. „Dlouho se spí, jede se prázdninový režim, voláme si s klukama, hrajeme hry. Ob týden je tu se mnou i přítelkyně, když jsem byl na intru, tak jsme se moc nevídali, takže to je fajn. Ale nic se neučíme, nic neumíme, a když se nad tím člověk zamyslí, tak mu z toho dobře není. Radši bych chtěl být ve škole a vzdělávat se.“

Paní ředitelka Zelinková, kromě toho, že shání pro školu peníze, taky učí matematiku. Ukazuje návštěvě na obrazovce úkoly z matematiky, které jí kluci odevzdali: „Vidíte, každý musím rozkliknout, zkontrolovat a odpovědět jim, dítě potřebuje zpětnou vazbu. A když jich máte dvacet šest ve třídě…“

Odevzdané úkoly chválí, ale není si jistá, jestli jsou žáci tak zodpovědní, že je neopsali.

Práce na vlastní triko

Jedna z možností, jak nevypadnout ze cviku a i se něco naučit, je teď pro učně brigáda v oboru. Část praxe obvykle probíhá mimo dílny, na servisech, se kterými má škola smlouvu. Když školy zavřely, skončilo to. „Někteří kluci tam ale pracují na vlastní pěst,“ říká Lukáš Belda. „Na podzim, když byl covid rozjetý, firmy kluky spíš nechtěly. A rodiče se taky báli”. Některé servisy ale učně na brigádu vzaly.

V jednom servisu pracoval i třeťák Michal Morávek, ale přestal. „Jak je ta korona, tak bych nechtěl, aby měli případně nějaký problém,“ říká. Obrázek, který používá jako svůj avatar, mu namalovala kamarádka Sára Kristanová.
V jednom servisu pracoval i třeťák Michal Morávek, ale přestal. „Jak je ta korona, tak bych nechtěl, aby měli případně nějaký problém,“ říká. Obrázek, který používá jako svůj avatar, mu namalovala kamarádka Sára Kristanová. FOTO: Poskytnuto Michalem Morávkem

Třeťák Lukáš Mraček patřil k těm šťastným. „Znali mě z praxí, sedl jsem jim, chodil jsem tam předtím i o prázdninách. Troufnu si říct, že jsem se díky tomu dostal v učení docela napřed. A byl i nějaký plat. Ale teď je práce málo a už mě nepotřebují. V listopadu měli denně i pět aut, teď tak tři za týden, lidi málo jezdí, a tak je i málo oprav,“ vysvětluje.

I s tímto náskokem si ale jako skoro hotový automechanik nepřipadá. „Myslím, že málokterý z nás by se teď mohl s čistým svědomím někam přihlásit, že tu práci umí. To člověk neumí, ani když se vyučí pořádně, natož teď, když nám chybí rok ze tří.“

Práci si vyjednal i jeho spolužák Vojtěch Fišera. „Známý má tady u nás malý servis, chodím tam pomáhat, abych z toho nevypadl úplně. Nějakou průpravu mi to myslím dá.“ Strachu z praktické závěrečné zkoušky ho to ale nezbavilo. „Že to neuděláme a budeme muset na opravák, se bojíme všichni.“ Když není v servisu, chodí i na jiné brigády. „Jinak je to ale s prominutím naprd,“ hodnotí celkovou situaci Vojta.

V jednom servisu pracoval i třeťák Michal Morávek, ale přestal. „Jak je ta korona, tak bych nechtěl, aby měli případně nějaký problém,“ říká.

Většina (snad) nezvlčila

Učni jsou považováni za jednu z nejzranitelnějších skupin, co se dopadu pandemie týče. Obecně mají nižší studijní morálku a horší technické vybavení pro distanční výuku než jiní středoškoláci. Nucená zahálka v týdnech, kdy měla být praxe, může být šikmou plochou, po které se svezou do života bez pracovních návyků.

Na volbu oboru má u učňů vliv zájem o konkrétní učební obor (63 %), dále si žáci cení, že jde o prakticky zaměřené vzdělání (68 %). 51 % očekává, že jim vyučení v oboru zajistí dobré uplatnění na trhu práce.
37 % žáků si vybírá učební úroveň vzdělání proto, že na ZŠ dosahovali špatných studijních výsledků, mají obavy, že by na maturitním oboru nezvládli nějaký konkrétní předmět (47 %) a nebo že by nezvládli státní maturitní zkoušku (50 %).
Asi 26 % učňů uvádí, že byli při své volbě ovlivněni míněním nebo vzorem rodičů. Více než třetina si zvolila vyučení i proto, že představuje kratší cestu k dosažení kvalifikace (37 %).
Zdroj: MŠMT, NPI

Na ISŠ se výpadky týkají průměrně tří čtyř žáků z dvacetičlenné třídy. Odpadlíci se do hodin nepřipojují vůbec nebo zřídka a nabírají absence. Někteří ze „ztracenců“ se ale ke svým povinnostem postupně vracejí.

„Pár kluků jsem zpátky k učení dostali, když neplní úkoly, používáme výzvu, aby se dostavili do školy. To některé okamžitě napumpuje k tomu, aby věci dodali. Taky už jsme několikrát vyslali učitele, aby je navštívil doma, rozpůjčovali jsme i pár počítačů,“ říká Vladimír Kubrt.

„Některým jsme i pohrozili podmíněným vyloučením, pokud se nebudou prezentovat do pěti dnů, to nám zákon umožňuje. A zareagovali,“ říká paní ředitelka.

Pár žáků školu opustilo. „Co vím, tak některé děti odešly na podzim na brigádu u Zásilkovny a už tam zůstaly. Ale tihle žáci by asi stejně nevydrželi,“ dodává Kubrt. Osmdesát procent učňů podle něj celkem funguje, zbytek jede na půl plynu.

Nálada na trojku

„Jaká je nálada? Někdy je to i na trojku, chybí mi kamarádi a bojím se zkoušek. Ale většinou je to celkem v pohodě, deprese žádné nemám. Myslím, že lidi, co se musejí starat o děti, které jsou teď ze školy doma, a ještě u toho pracovat, to mají o dost horší,“ říká Štěpán Slavík.

Na instagramu sleduje covidové zpravodajství Dominika Feriho. „Myslím, že to ještě neotevřou, čísla nejsou dobrý,“ říká.

„U nás v Harrachově je teď velká zima.“ FOTO: Poskytnuto Michalem Morávkem

Na sociálních sítích jsou všichni kluci. Profil na instagramu má i mistr Lukáš Belda. „Kdo chce být dneska dobrý učitel, musí tam být,“ směje se.

Michal Morávek je na instagramu, facebooku i twitteru. „Na zprávy moc nekoukám, i když bych asi měl, ale ono se to stejně ke mně dostane, přes sítě a kámoše.“ Plonkový čas tráví sledováním starších filmů, které už viděl, jako Avengers, Spider-Man a Harry Potter. Nebo se dívá na biatlon. „Odmalička sportuju, posiluju, dělám workout, ale teď byla u nás v Harrachově velká zima, posilovny byly zavřené, tak jsem tomu moc nedal.”

„Trápí nás všechny, že děcka nemají odborák, už je to s přestávkami skoro rok. Je to jako když se učíte vařit tak, že si čtete recept. Zrovna včera večer jsme měli poradu se zřizovatelem,“ říká ředitelka Markéta Zelinková. „Kdyby pustili aspoň závěrečné ročníky a i jen do dílen, i to by hodně pomohlo. Ale hlavně aby nám teď vydrželi zdravotníci, ti mají daleko těžší úkol než my,“ říká a zamyslí se.

Před kluky z ISŠ  teď stojí závěrečné zkoušky, jejich nástavboví kolegové se zase připravují na maturitu. V navazujícím textu se dozvíte, jak budou letos zkoušky vypadat na této a jiných školách, jak si s nimi poradili loňští absolventi a co dělají teď – a také o inovativním programu, který kombinuje výuční list a maturitu. Již brzy!

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments