Tak jako mnoho dalších dětí, i já jsem ráda jako holka četla knížky Astrid Lindgrenové, hlavně Děti z Bullerbynu a Ronju, dceru loupežníka. Dělá mi radost, že je mají rády i moje děti. Díky nim jsem ale poznala ještě jednu knížku této spisovatelky, kterou jsem v dětství nečetla. Za totality byla totiž zakázaná. Je to kniha Bratři Lví srdce. Silný příběh o lásce dvou bratrů, kteří společně putují do světů po smrti, a vysvobodí tak celou zemi ze spárů tyrana. Je to o smrti, zradě, bezmoci, a zároveň o naději, odvaze a věrnosti.
Tereza Puldová doporučuje svou oblíbenou dětskou knihu, kterou četla až jako maminka.
Kniha je určena čtenářům od osmi let, ale četla jsem ji už s předškoláky a pohltila i mě. Některé části jsem dokonce oplakala.
Píše autorka o totalitní společnosti nebo jen rozvíjí dobrodružný fantazijní svět malých hrdinů? Nebo se v podtextu zabývá tím, jestli existují další životy a smrt je pouze přestupní stanicí? Ať už to Astrid Lingrénová myslela jakkoliv, napsala to geniálně. Knihu považuji za nestárnoucí mistrovské dílo, ke kterému se budeme doma ještě mnohokrát vracet. Dětem se navíc kromě dobrodružného příběhu moc líbí ilustrace (od Františka Skály).
Ukázka z knihy: „Budu vám povídat o svém bratrovi, který se jmenuje Jonatán Lví srdce. Moje vyprávění vám bude možná připomínat trochu pohádku a trochu strašidelný příběh, ale přitom všechno, co vám řeknu, je pravda pravdoucí. Jenže to víme jenom já a Jonatán.
Jonatán se nejmenoval vždycky Lví srdce. Příjmení měl stejné jako maminka a já. Jmenoval se Jonatán Lev. Já se jmenuji Karel Lev a maminka Sigrid Lvová. Náš tatínek se jmenoval Alex Lev, ale odešel od nás, když mi byly dva roky. Odjel na moře a od té doby jsme o něm neslyšeli. Řeknu vám tedy, jak se přihodilo, že z mého bratra se stal Jonatán Lví srdce.
A vypovím vám i všechny podivuhodné věci, které se staly potom. Jonatán věděl, že brzy umřu. Věděli to určitě všichni kromě mě. I ve škole to věděli, protože za posledního půl roku jsem tam ani jednou nebyl, jenom jsem pořád hrozně kašlal a musel jsem ležet doma v posteli. Všechny paní, kterým šije maminka šaty, to taky věděly, protože jedna z nich o tom s maminkou mluvila, když si myslely, že spím, a netušily, že všechno slyším. Já ležel přitom jen se zavřenýma očima. A nechal jsem je zavřené dál, protože jsem nechtěl, aby poznaly, že jsem slyšel tu hroznu věc, že brzy umřu.“
Tereza Puldová vystudovala na Filozofické fakultě UK výchovu a vzdělávání dospělých, pracovala jako koordinátorka a konzultantka v různých občanských organizacích a nyní je se svými dětmi Aničkou, Bárou a Kryštofem na mateřské dovolené.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Tableta knížka se mi do ruky nedostala, ale koupila jsem svému synovy knihy o Madince a četl je s velkým zájmem. Já jsem si je přečetla až teď a věřte, že mi ty příběhy taky hodně daly a to už jsem v pozdějším věku. Je to autorka, která má co říct a předat.