FOTO: Jitka Polanská, EDUin

Dystopie jsem vždy brala jako metaforu, říká oceněná expertka na čtení. Chtělo by to otevřít knihovny a knihkupectví, myslí si

Hana Košťálová je jméno, které ve vzdělávacích kruzích zná každý. Její parketou je rozvoj čtenářství a čtenářské gramotnosti. Sama logicky hodně čte. O čtení bude taky tento rozhovor. Taky o čtení v době pandemie. „Dětem radíme, aby teď doma hodně četly, ale knihkupectví a knihovny jsou zavřené a knihy už jim docházejí,“ říká.

K rozhovoru jsme se nejdřív sešly v době, kdy bylo ještě všechno jinak, o virové nákaze jsme nemluvily. Ale říkala jste mi, že dystopie je teď oblíbený žánr v literatuře pro dospívající, kterou čtete z profesního zájmu. Napadá vás teď, v souvislosti s COVID-19: to už jsem přece někde četla?
To vlastně moc ne. Já dystopie asi vnímám spíš obrazně. I když člověku se samozřejmě vybaví, že Gilead figuruje v Příběhu služebnice od Margaret Atwoodové a je to taky název té firmy, která vyvinula antivirotikum Remdesivir. A lidé v ochranných skafandrech mi taky připomínají postavy z nějakého filmu, i když ve filmu na mě tedy působili hrozivěji, ale to je možná tím, že jsem ode všeho poměrně chráněná, jako kategorie „téměř senior“. Kdybych teď pracovala ve špitále, asi by to na mě doléhalo víc.

Taky jste prošla nějakými vývojovými fázemi, ve vztahu ke koronavirové krizi? Mnoho lidí nejdřív situaci zlehčovalo, včetně mě.
Ani ne, asi jsem ty první fáze přeskočila. Naopak to na mě v jednu chvíli dopadlo opravdu tíživě, a to když jsem se dozvěděla, že ohrožení jsou lidé s chronickými onemocněními srdce, což je i případ mého muže. To jsem se vylekala. A taky mě lekají zprávy o tom, co se děje v Itálii, Španělsku, a představy, co se bude dít, až se nemoc rozšíří do Afriky. Se smutkem pozoruju trápení lidí v Indii.

Nejdřív to vypadalo, že všeobecná „karanténa“ bude příležitost pro usebrání, zpomalení, čtení… Já ve svém životě zažívám opak, pracuju víc a jsem komunikačně předávkovaná. Jak to máte vy?
Je to zvláštní, je fakt, že můj pracovní život taky nepolevil, naopak zhektičtěl. S kolegy jsme se shodli na tom, že nechápeme, kam mizí čas, který předtím padl na cestování do práce, kde jsou ty dvě hodiny denně navíc? Jedeme od rána do večera, a jako by nebyla rezerva. Něčím se ta práce prodlužuje, jestli tím, že se víc píše…

Možná to, co nám připadalo jako vyčerpávající, jako cesty do práce, byl ve skutečnosti odpočinek. A čas na čtení krásné literatury, ten vám zůstal? Nebo spíš čtete články s různými prognózami vývoje nemoci a společenských dopadů?
Zprávy konzumuju, ale spíš uměřeně, na sociálních sítích nejsem. A večer si čtu, a je to pořád stejně dobré, jako to bylo předtím. Co mi chybí, je občas nahlédnout do knihkupectví po cestě do práce. A mám vnučku ve druhé třídě, a ta taky pomalu dočítá dostupné knížky a brzy nebude mít co číst. To mi vlastně přijde jako problém. Nabádáme rodiče, ať s dětmi doma čtou, učitelé zadávají úkoly ke čtení, je to jeden ze způsobů, jak lépe snášet nouzový režim, ale přitom přístup ke knihám je teď omezený. Školní i veřejné knihovny jsou zavřené a obchody s knihami taky. Knihy jsou asi považované za zbytné, ale to rozhodně nejsou. To by se mělo přehodnotit.

V mezinárodních průzkumech jsou Češi jakožto čtenáři na horních příčkách. Máme hustou síť knihoven, vydáváme spoustu knih, i obyčejná rodina má – nebo možná spíš měla? – doma několik polic knih, včetně klasiků. V testech čtenářské gramotnosti PISA jsou ale české děti průměrné. V čem je problém?
Čteme dost, hlavně dospělá populace, ale jde o to, nakolik kvalitně, jak náročné texty, a s jakým porozuměním. V průzkumech se sleduje, kolik knih člověk přečte a započítává se jakákoli kniha. Každá kniha je dobrá, to je jisté, ale není kniha jako kniha. Jsme nadprůměrní v počtu přečtených knih nebo v počtu knih na domácnost. Ale testy čtenářské gramotnosti zkoumají, jak si s daným textem poradíte, jak mu rozumíte. Existují nějaké standardy čtenářské gramotnosti. Pokud žák nedosahuje určité úrovně, brání mu to pak v dospělosti normálně fungovat. A my máme v kategorii funkční negramotnosti poměrně velké procento žáků. To nás dostává na průměrnou celkovou pozici. Zvyky v rodinách se proměnily a nastoupila éra mobilů a útržkovitého čtení. Škola tohle musí reflektovat. Ale leckde je výuka zakonzervovaná a neumí tuhle situaci řešit. V západních zemích, které na rozdíl od nás nezbrzdil socialismus, pokročili víc.

Náskok západních zemí ve vzdělávání ale na jejich voličích zas tolik vidět není, trend populismu, například, jde napříč zeměmi. Paralelní svět konspiračních teorií je globální. Naučit někoho kriticky myslet asi není tak snadné. Nebo není snadné kriticky myslet v dnešní době.
To určitě není. Technologicko-komunikační vývoj je tak rychlý a účinky nových komunikačních kanálů tak mocné, že vzdělání s tím nedokáže úplně držet krok. Hrají v tom roli ekonomické a politické pochody a zájmy. Nedávno jsem četla román Sedmá funkce jazyka od francouzského autora Laurenta Bineta. Popisuje, jak lze ovládnutím jazyka získat moc. Jde to za hranice naší běžné představivosti. Žijeme v době, která amplifikuje manipulaci s jazykem, sdělením, s určitými cíli, politickými nebo ekonomickými. Škola by s tím měla pracovat, a je dost pozadu.

Je to asi pro učitele složité. Když se začtu do dobře napsaných konspiračních článků, za chvíli taky nevím, čí jsem. A to dopředu vím, že tomu věřit nechci.
Máte pravdu, že se nás to týká do jisté míry všech. Kritická gramotnost je v jádru schopnost dešifrovat autorský záměr. A nejde jen o to vyznat se v textu, jde i o znalosti, o všeobecné vzdělání.

Je opravdu nějak prokázáno, že díky čtení člověk světu porozumí lépe než někdo, kdo nečte? Dříve se četly psané návody, dnes se každý raději podívá na instruktážní video. Přicházíme o něco?
Tady v tom případě je asi náhrada textu videem funkční a nijak mě neuráží. Možná při tom člověk ale méně zapojuje představivost. To je důležitá kognitivní funkce. Čtení obecně a čtení krásné literatury zvlášť podporuje myšlení, představivost, a taky smysl pro nejednoznačnost a nuance. Schopnost vyskočit ze svých bot a podívat se na svět z různých stran. To je základ kritického myšlení, ostatně.

Nedávno jsem se dozvěděla, že studenti literatury na některých západních univerzitách mohou místo předepsané knihy zhlédnout filmové zpracování. Co si o tom myslíte?
Film podle mě beletrii plnohodnotně nahradit nedokáže. Docela často, když si přečtu knihu, hledám, jestli nebyla zfilmovaná, a pustím si i ten film. A prakticky nikdy není film výmluvnější než kniha. Nedávno jsem přečetla románový cyklus Patrick Melrose. Autor líčí tragický život současné britské aristokracie, úplně mimo realitu. Musím říct, že jsem díky těm knihám pochopila, jak mohlo dojít k Brexitu. Natočili podle nich i seriál, přičemž do hlavní role obsadili Benedicta Cumberbatche, což je velmi expresivní herec. Ale i tak mi ten seriál ani zdaleka nenavodil stav vnímavosti a chápání srovnatelně s knihou. Film na knížku prostě nemá.

A audioknihy berete?
Je to samozřejmě často hezký zážitek, ale interpret už vám knihu nějak podává. A mě to dost často ruší.

Proč se specificky zaměřujete na čtenářství? A jak to děláte?
Protože to školní vzdělávací programy nepokrývaly, nebo málo. Vybrali jsme v rámci projektu Pomáháme školám k úspěchu čtrnáct takzvaných čtenářských škol, vždy několik blízko sebe ve čtyřech hnízdech po České republice. Školám velmi pomáhá kolegiální spolupráce mezi učiteli, tu se snažíme posílit. Učitelé „čtenářských“ škol se navštěvují, radí, společně rozebírají a posuzují výuku. Platíme jim externího čtenářského mentora. Dáváme jim peníze na nákup knih. Předáváme know-how a facilitujeme setkávání učitelské komunity, která se zabývá čtenářstvím, kde si učitelé vyměňují zkušenosti a podporují se.

Jaké konkrétní aktivity na rozvoj čtenářství ty školy mají?
Jednak prožitkové čtení, což jsou různé formy čtenářských dílen. To je prostor pro volné čtení knih, které si děti samy vybraly, dílna má dětem umožnit pozitivní zážitky s četbou spojené, vytvořit čtenářský návyk. Když se to povede a děti získají ke čtení vztah, dají se s nimi dělat takzvané čtenářské lekce, při nich se pracuje s jedním textem a děti si na něm pilují čtenářské dovednosti. To je ale dobré dělat opravdu, až když děti čtou rády a dobře samy. Protože jinak by jim učitel čtenářskými lekcemi mohl naopak čtení zprotivit. S těmi se nemá začínat. A za třetí se hodně zabýváme i čtením v těch předmětech, kde se automaticky se čtením nepočítá, jako je třeba fyzika, zeměpis, chemie.

Už máte nějaké “tvrdé” výsledky?
V roce 2017 projekt začal, je to první běh, a ten skončí 30. června letošního roku. Projekt sám bude ale trvat ještě dalších šest let. Od září začne nová etapa. Máme jakousi pomyslnou metu zapojit až sto škol a na tom teď intenzivně s kolegy pracujeme. Z domova.

Jak se učitelé, se kterými pracujete, sžívají s aktuálním režimem?
V kontaktu s nimi jsou především naši pedagogičtí konzultanti, což je jeden z benefitů programu, poskytovat školám živou radu a pomoc. Já osobně vidím, že se na internetu, sociálních sítích, vyrojilo strašně moc užitečných rad a tipů na to, co vše se dá dělat na dálku. Učitelé jsou jimi skoro až zavalení a mohou zažívat rozhodovací paralýzu, co vybrat, kam dřív skočit. Mít možnost se s někým osobně poradit je myslím dnes hodně užitečné.

Vy jste byla dlouhá léta hlavní koordinátorkou programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení…
K tomu jsem se taky přichomýtla více méně náhodou, jak to už v životě bývá. Kdysi dávno, tedy v roce 1997, jsem seděla v kanceláři PAU, působila jsem tam jako dobrovolnice. PAU, Přátelé angažovaného učení, byla organizace aktivních učitelů, která byla hodně silná v devadesátkách, vznikla v roce 1994, já jsem jim začala pomáhat tak v roce 1996. Přišla tam nabídka z Open Society Fund pro učitele češtiny zúčastnit se setkání na Balatonu s nejasným obsahem. Museli umět anglicky. Zkusila jsem několik lidí z adresáře PAU obvolat, ale nikdo nemohl, nebo se na to se svou angličtinou necítil, a tak jsem si řekla, no tak pojedu já, češtinář jsem, anglicky umím. Přinejhorším, když to bude blbé, se seberu a odjedu. No a akce byla setkání s americkými autory metody Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT). Ti nám ji týden prezentovali, a pak se zeptali, zda bychom chtěli něco takového zavést i u nás. A my jsme řekli ano.

Ještě se chci zeptat na tu medaili, kterou jste loni dostala od ministra školství.
To tam nepište. Nechci to nějak snižovat, ale já na takové věci moc nejsem. Takových lidí, co něco dělají, je hodně. Oceňovat se mají hlavně učitelé, ti, co pracují v první linii.

Hana Košťálová je aprobovaná učitelka češtiny a pedagogiky. V současnosti pracuje jako programová ředitelka nadace The Kellner Family Foundation a má na starosti projekt s názvem Pomáháme školám k úspěchu (PŠÚ) na podporu veřejných škol. V rámci projektu také vede skupinu zabývající se čtením, čtenářstvím a čtenářskou gramotností. Do roku 2010 působila jako národní koordinátorka, lektorka a mezinárodní certifikátorka programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení (Reading and Writing for Critical Thinking). Je také lektorkou programu Ředitel naživo. Ministr školství Robert Plaga (ANO) předal loni Haně Košťálové medaili 2. stupně, již dostávají odborníci, kteří se starají o rozvoj škol a jejich modernizaci. Letos za celoživotní zásluhy o vzdělávání dostala cenu České spořitelny.

Rozhovor vyšel 7. dubna v Akademii LN.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments