Zajímal mě i Josef Němec. O něm taky dětem vyprávím. Na besedách ukazuji i jeho portrét, dětem připadá legrační, ty kotlety a účes. Popravdě, na tom portrétu z mládí trochu zvláštně vypadá. Když jim povídám, že dělal u finanční stráže a co to bylo za práci, kluci poslouchají napjatě. FOTO: Jakub Karlíček

Vyprávěla jsem na průmyslovce o Máchovi a kluci mi viseli na rtech, říká Martina Bittnerová. Jak dětem vnutit klasiky a je to třeba?

Martina Bittnerová se zajímá o 19. století a snaží se probudit stejný zájem i u školáků. Pořádá besedy (nejen) o Boženě Němcové a napsala popularizační knihy o dalších osobnostech té doby. Jak učit dnešní děti o klasicích a kdy jim dát do ruky Babičku? „Literární historii bych do koše nezahazovala, každý, kdo vyjde ze základní školy, by měl vědět, že tu byla Němcová a Mácha a co napsali. Jak to udělat, to je otázka,“ říká.

Pořádáte besedy o Boženě Němcové i dalších osobnostech 19. století, pro děti i dospělé. Proč se zajímáte zrovna o ni a její století?

To mi přinesl život. Na střední škole jsem měla výborného češtináře, ten nám o paní Boženě vyprávěl a mně, osmnáctileté holce, začalo vrtat hlavou, jak to tedy bylo se vztahem Němcové k jejímu manželovi, když měla jako vdaná žena další muže… Zajímal mě i Josef Němec. O něm taky dětem vyprávím. Na besedách ukazuji i jeho portrét, dětem připadá legrační, ty kotlety a účes. Popravdě, na tom portrétu z mládí trochu zvláštně vypadá. Když jim povídám, že dělal u finanční stráže a co to bylo za práci, kluci poslouchají napjatě. Jednoho čtvrťáka třeba tak zaujalo, že chytali pašeráky, že jsme se nemohli hnout z místa. Domáhal se dalších podrobností o tom, jak se pašeráci trestali a tak podobně…

Ale zpět k těm začátkům: toužila jsem znát více detailů z jejího života. Půjčila jsem si výbor z její korespondence, přečetla ho, a to hledání, jak se věci měly, mi vydrželo nakonec asi patnáct let. Cestou jsem přibrala další osobnosti devatenáctého století. Nejen ženy. Hodně mě zajímal Mácha, ale i další osobnosti, které ve své době něco znamenaly a dnes jsou, na rozdíl od něj, pozapomenuté.

Předpokládám, že když jste se o Boženu Němcovou zajímala, taky jste ji četla. Znala jste její knihy už ze základní školy?

Divou Báru jsem přečetla už asi v páté, šesté třídě, půjčila jsem si knížku ve školní knihovně. Ta mě vysloveně uhranula. Svobodomyslná, nekonvenční osobnost obklopená tmáři. To si myslím, že je téma stále aktuální, to napětí mezi svébytností a konvencemi. S Babičkou byl můj vztah trochu složitější. Asi jsem ji nejdřív přečetla bez velkého zájmu, pokud se dobře pamatuju. Když mi bylo kolem deseti let, viděla jsem v televizi film, mohl to být nějaký osmdesátý pátý rok. Tam mě ten příběh bavil víc, a tak jsem se ke knížce ještě jednou vrátila.

S Babičkou má problém víc dětí a tipuju, že dnešní děti to víckrát zkoušet nebudou. Dnes je navíc trend nenutit školáky do četby něčeho, co je nebaví. Může jim to totiž znechutit čtení jako takové. Když se ale Babička nebude „probírat“ na základní škole, možná její doba nepřijde pak v životě už nikdy. Co s tím?

Paní učitelky se mě na to ptají často: Jak to máme udělat s tou Babičkou?! Podle mě by každý, kdo vychází ze základní školy, měl vědět, že tu byla nějaká Božena Němcová a Karel Hynek Mácha a co napsali. A teď jak to udělat… Já na to jdu u dětí přes pohádky. I když jste od Boženy Němcové nic nečetli, vaším životem stoprocentně prošla, říkám na besedách, a na to školáci vykulí oči. Mluvím o pohádkách. Mnoho jich bylo zfilmovaných, říkám jim, a vsadím se, že jste nějakou viděli. Podle mě taky není od věci nabídnout dětem přístupnější a zábavné adaptace. Já třeba dodnes miluji Spejbla a Hurvínka a existuje Hurvínkova Babička, tu učitelkám doporučuji pro první stupeň. Někdy taky pouštějí dětem film. Třeba sestřih z té pozdější verze, od režiséra Moskalyka, s Libuškou Šafránkovou jako Barunkou, to mi přijde jako dobrý nápad. Samozřejmě že pro dnešní žáky je tohle pravěk. Doba, kdy nebyl internet, ani telefony! Ale nemyslím si, že se k tomu máme postavit tak, že to je staré, a tudíž nepoužitelné. Bez Boženy Němcové by nebyli další autoři, je tu nějaká kontinuita jazyka, jsou to naše kulturní základy.

Musí to zajímat nás, aby to pak zajímalo i děti. Není ale už moc dospělých, kteří by dětem nadšeně doporučili Babičku. Proč to zajímá vás?

Čím víc se člověk dozvídá, tím zajímavější to je. Literatura, život a myšlenky devatenáctého století jsou pro mě podnětné – a to je asi osobní věc. Ale také vnímám právě tu návaznost a kontinuitu literatury i řeči. Bez jazykových základů, které položili literáti devatenáctého století, bez úsilí a plodů českých obrozenců a vlastenců, bychom neměli ani jazyk, ani dnešní literaturu. Stojíme na jejich ramenou, ať si to uvědomujeme, nebo ne. A kdo trochu zná historii, ví, za jakých podmínek tvořili a že se často obětovali. Dělali to pro národ. Což v dnešní době zní divně, skoro hanlivě. Přijde mi ale, že pokud se na toto jejich úsilí díváme svrchu, proviňujeme se vůči nim i vůči sobě samým. A někdy mě napadá, že máme našlápnuto k tomu, že se budou hanět i sochy našich národních buditelů.

To snad ne, socha Boženy Němcové?

Nedávno jsem na svém blogu reagovala na to, co tvrdí historik Michal Frankl o Nerudovi. Vyčítá mu antisemitismus. Na mě jeho bádání působí trochu účelově. Kdyby byl Neruda takový antisemita, asi by Siegfriedu Kapperovi, prvnímu židovskému autorovi píšícímu česky, nenapsal tak obdivný nekrolog. Je to podle mě příklad toho, kdy takzvaně kritický pohled na naše dějiny vnáší do našeho poznání jen zbytečné sváry.

Jak se ve škole vypořádat s výukou literární historie, když je známo, že to děti strašně nebaví? Mě to taky nebavilo.

Řekla bych, že právě přes příběhy. A důležité je samozřejmě i učitelské nadšení. Češtinářky, které si mě zvou na debaty, češtinu a českou literaturu milují. Což se pak na děti přenáší. Je třeba věřit tomu, že když do žáků něco vložíme, s láskou a přesvědčením, tak se to semínko usadí. Ale kde nic nevložíme, tam nic nebude, to je jasné.

Stačí to, že paní učitelky samy milují Babičku, aby si ji zamilovaly i dnešní děti? Trochu o tom pochybuji.

Samozřejmě že jen vášeň nestačí, musí tam být i profesionalita. A cit, naladění na děti. Správný učitel vycítí, co na jeho žáky funguje, co je zajímá. Já to na besedách taky poznám a podle toho pak svůj výklad přizpůsobuji.

A máte pocit, že to učitelé dětem chtějí předat, protože to sami milují, nebo prostě proto, že by to děti měly přece vědět?

Myslím, že jim záleží na tom, aby to děti znaly. A některé to opravdu zajímá i osobně, už se mi mnohokrát stalo, že paní učitelka byla ráno na besedě ve škole a večer přišla ještě jednou na podobné téma do knihovny.

Jak se pátrání maturantky po podrobnostech osobního života Boženy Němcové nakonec vyvinulo v celoživotní zájem o literární osobnosti devatenáctého století? Píšete o nich i knihy.

Od mládí jsem psala povídky, v roce 1997 jsem se poprvé zúčastnila literární soutěže pro neprofesionály, Literární Františkovy Lázně, a skončila jsem v užším výběru, o rok později se konala Literární Šumava, kde jsem dostala dvě ceny, to mě asi povzbudilo. Pak jsem ještě s jednou kolegyní začala organizovat literárně hudební večery v literární kavárně Obratník v Praze a v průběhu té doby stále psala. Svou první knihu jsem napsala o ženských historických osobnostech. Proč si mě nakonec přitáhla tahle doba, těžko říct.

Besedy pořádáte ve školách i ve veřejných knihovnách. Kdo na vás chodí do knihoven?

Někdy i v muzeích. Od žáčků třetí třídy až po seniory. Osobně jsem raději, když mám besedu s dětmi v knihovně spíš než ve třídě, protože jsou děti, které tam nikdy nebyly a jsou někdy překvapené, jak hezké místo to je. Mockrát jsem zažila, že se na konci pak šly porozhlédnout a zeptat, jestli by tam třeba mohly někdy chodit. Myslím, že někdy jsme příliš rezignovaní, a to není dobré. Máme pocit, že dnešní děti nemají o nic zájem, neposlouchají, že dřív to bylo jiné a teď už to ale nemá cenu… Ne! Ono to vždy na část dětí zapůsobí. Nikdy nezapomenu, jak na jedné besedě pro nějakou průmyslovku – byli tam samí kluci a mluvila jsem o Máchovi – všichni seděli, ani nedutali, oni mi opravdu viseli na rtech, jako kdybych vyprávěla něco velmi aktuálního a dobrodružného. A když jsem domluvila, zazněl velký potlesk. Kluci šestnáct, sedmnáct let… Zažila jsem to hodněkrát, ale tato skupina mi utkvěla v paměti, protože to byli samí kluci a ve věku, kdy by to člověk nečekal.

Na učňáky vás asi moc nezvou, nebo ano?

Méně. Oni někdy nevědí, s čím mohou počítat, třeba se i bojí, aby to nebyla koncentrovaná nuda, a jak na to žáci budou reagovat. Potřebují se nejdříve přesvědčit, že to nebude zaříkávání hadů, pak mě zvou i opakovaně.

Letos to asi bylo s besedami slabší…

To rozhodně, kvůli koronaviru všechny domluvené besedy padly. Částečně se program obnovil na podzim, ale je nejisté, co bude. Zato jsem měla čas na psaní. Dokončila jsem kapitolu o Hálkovi a příští rok má výročí Havlíček, na toho se chystám. Tyto knihy píši někde na hranici beletrie a literatury faktu. Snažím se o historickou věrnost, prameny studuji poctivě, ale není to čistá literatura faktu.

Jsou nějaké regiony, kam vás na besedy moc nezvou?

Zrovna Ústecký kraj, ve kterém žiji. Ani Liberecký a Středočeský kraj. Nejčastěji jezdím na Moravu. Pocházím z moravské části Vysočiny, tak jsem možná s Moravany víc v souladu, kdoví. Mám taky pocit, že na Moravě je historie méně pohřbená, je tam živější než v Čechách. Zdá se mi, že i děti jsou tam s klasiky obeznámenější. Paní učitelky se tam toho hodně drží. A v rodinách je větší podpora. Na tom hodně záleží. Když doma rodiče na klasiky zvysoka kašlou a dětem říkají „prosím tě, koho to dneska zajímá, to jsou vykopávky,“ tak to učitelkám příliš neusnadňují. A naopak, když mají děti babičku, která se jim svěřuje s tím, jak milovala Babičku a jak u ní plakala, a řekne jim třeba o Viktorce, může to dětský zájem probudit. Dnes jsou rodiče hodně zaměstnaní a prarodiče s dětmi tráví někdy mnohem více času než oni.

Máte pocit, že na Moravě je takových babiček víc?

Tak bych to asi neřekla, ale zdá se mi, že se tam víc přemýšlí o historii a cítím nějak, že tamní lidé mají tu naši zemi rádi. U Čechů mě někdy napadá, že to, jestli žijí tady nebo v Austrálii, je jim skoro jedno. Na Moravě se víc drží i regionálních zvyklostí, jsou tam živější tradice, jestli i díky tomu je pro ně historie nějak živější, přítomnější, nevím.

Devatenácté století vypadá vzdáleně, ti lidé v divných šatech ale už řešili všechny zásadní otázky, které nám přijdou tak moderní, jako třeba feminismus…

Ano, co bylo jiné, byly životní podmínky, společenské tlaky a vliv církve. V souvislosti se slovem feminismus a osamostatňováním žen se mi vybavilo, že Boženě Němcové psávaly mladé dívky z venkova, jak ji obdivují a jestli by ji mohly navštívit. A pak se u ní třeba i ubytovaly. Někteří lidé v jejím okolí se o ni kvůli tomu i báli, vnímali to jako zneužívání její dobroty. Protože potom jí chyběly peníze na obživu vlastních dětí.

Martina Bittnerová je autorkou deseti knih, zejména (ale nejen) o osobnostech 19. století, se kterými na besedách seznamuje veřejnost všech věkových kategorií. Nejvíce se věnuje Boženě Němcové. Příležitostně se v roli hosta podílí na pořadu Osudové ženy Českého rozhlasu Dvojka. Kromě toho se zabývá volnočasovou pedagogikou. Má svůj blog na www.respekt.cz. Žije v Teplicích.

(Rozhovor vyšel v Akademii LN.)

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments