Tomáš Klumpar s “kluky z Beztíže”. FOTO: Archív Tomáše Klumpara.

Přezdívají nám „skaut pro Romy“, říká vedoucí Beztíže, specializovaného oddělení DDM v Praze 3. S mládeží řeší fake news, přihlášky do školy i antikoncepci

Když jede do práce, nosí černého bombera s červeným písmenem B na hrudi. “Stává se mi, že mě na ulici zastaví parta teenagerů a říkají – ty jsi z Beztíže, tu my známe, tam je to super,” usmívá se pyšně Tomáš Klumpar. Jako kluk byl trochu sígr, poslouchal rap a rád se poflakoval po ulicích. Dnes vede zařízení, které podobným “týpkům” nabízí alternativní způsoby trávení volného času. 

Můžete na začátek představit Beztíži? 

Beztíže má široký záběr nejrůznějších preventivních a rozvojových aktivit. Podle litery zákona jsme nízkoprahové zařízení pro děti a mládež žijící rizikovým způsobem života. Patříme pod DDM Ulita, čímž jsme mezi nízkoprahy dost výjimeční. Zatímco jinde bývají podobné kluby uklizené někde stranou, my jsme tu začlenění mezi všechny skupiny, pro které Ulita nabízí nějaké aktivity pro volný čas. Jako se starají o rodiče s malými dětmi, školáky nebo seniory, tak tu máme své místo i my. Postupně jsme rozjeli i terénní služby pro ty, kterým se nikam chodit nechce a tráví čas zevlováním po ulicích a v nákupních centrech. Terénní služby teď poskytujeme i v Praze 10 a Praze 2, kde jsme před pěti lety v Nuslích otevřeli druhý nízkoprahový klub.

Když říkáte, že se staráte o děti a mládež žijící rizikovým způsobem života, co přesně máte na mysli?

Jsou tu puberťáci, kteří žijí mnohdy ve velmi nestabilním rodinném zázemí. Často bydlí několik rodin pohromadě, nebo se přesouvají po ubytovnách. Z velké části také navštěvují segregované školy, kde se toho moc nenaučí, mají i malou podporu doma. Pro jejich rodiče vzdělání většinou není prioritou. Někteří zažívají násilí doma, na ulici i ve škole, takže je pro ně Beztíže mnohdy jediný prostor, kde mají klid a můžou si trochu vydechnout. Jde o děti z českých, romských i dalších rodin, které sem přišly třeba za prací. 

Oproti představám to nejsou žádné „socky“; v Praze je práce dost a jejich rodiče na úřad pro podporu nechodí. Peníze někdy ale investují do mobilů, značkového oblečení a cool značek bot namísto do vzdělání nebo rozvíjení zájmů dětí. Někteří kluci a holky jsou chudí, ale je jich menšina. Řada dětí v Beztíži má rodiče podnikatele, kteří jim nedávají svou pozornost, zahrnují je penězi a oni pak nevědí, co bez zájmu rodičů dělat a experimentují třeba s drogami. Co ale zažívají všichni bez výjimky, je nesmírná nuda, která vede k tomu, že dělají vylomeniny a dostávají se do problémů.

Co jim vy vlastně můžete nabídnout?

Naším cílem jednoznačně je nabízet jim nějaké smysluplné trávení volného času a také podporu dospělých, kteří ,mluví jejich jazykem´ a jsou dost cool, ale kromě toho jim také mohou pomoct řešit případné potíže a někam je nasměrovat. Učí se tu i kompetence potřebné pro život. 

Klub je otevřený pro mladé od jedenácti do jednadvaceti let, protože nechceme, aby tu menší děti zbytečně okoukávaly některé věci od těch větších, a zároveň potřebujeme, abychom pro teenagery byli atraktivní. Na rozdíl od většiny dětí, co sem do Ulity chodí na kroužky, děti z naší cílové skupiny nikdy nikam nechodily, nezkusily nic, co by je bavilo a naplňovalo. To se jim my snažíme poskytnout. 

 

Nízkoprahový klub Beztíže mívají občas pro sebe jen holky, aby mohly probírat osobní témata.
Nízkoprahový klub Beztíže mívají občas pro sebe jen holky, aby mohly probírat osobní témata. FOTO: Archiv klub Beztíže.

Jak to u vás v klubu vlastně probíhá?

Otvíráme ve dvě, tou dobou už taky většinou někdo čeká venku. V klubu hraje muzika, máme tu počítač připojený na internet, fotbálek, deskovky a taky velký gauč. Snažíme se, aby ten prostor byl vizuálně zajímavý, ale hodně čistý a útulný, někteří mu říkají „pokojíček“. Někdo si přijde jen tak pokecat, odpočinout si; někdo si třeba hledá brigádu a potřebuje pomoct s životopisem. Naši pracovníci jsou připravení, aby se zajímali, čím děcka žijí, a otevírají různá témata. Když třeba přijde holka a sedí hodinu s mobilem, tak za ní někdo přijde a ptá se, co jí to dává, co bere, co by chtěla třeba jinak, nabízí alternativy. 

Vkládáme hodně energie do navázání vztahu, když přijde někdo nový. Zjišťujeme, co ho přivedlo, v čem mu můžeme pomoct. Snažíme se posouvat dál jejich životní příběhy, ale zároveň je učíme, že nedostanou nic zadarmo. Když někoho baví rapovat, můžeme ho seznámit s někým, kdo ho to může naučit, děláme třeba rapové workshopy už řadu let, ale musí tam vložit i vlastní energii a snahu. 

Nabízíme jim taky nějaké zrcadlo a normy. Když se dvanáctiletý kluk chlubí, že kouří cigarety i trávu, tak mu to problematizujeme a mluvíme o důsledcích. Nejsme ale žádní kazatelé, na to si dáváme pozor, jinak bychom je úplně odradili.

Beztíže ale není jen prostor pro zevlování. Co se tam ještě děje?

Pravidelně pořádáme hudební a sportovní akce, jako třeba workshop nového cirkusu nebo parkuru. Zveme k nám rappery a sportovce, kteří s nimi mluví o svém životě a cestě k úspěchu. Jeden rapper o nás s trochou nadsázky řekl, že jsme takový „skaut pro Romy“, tak to se nám dost líbilo. Některé akce děláme i pro veřejnost.

Mnohé děti z cílové skupiny sice žijí v Praze, ale v životě třeba nebyly mimo svou čtvrť. Pravidelně tedy jezdíme na výlety, do zoo nebo na laser game, což učí

Pracovníci Beztíže jezdí s dětmi a mládeží i na víkendové akce.
.Pracovníci Beztíže jezdí s dětmi a mládeží i na víkendové akce. FOTO: Archiv Beztíže.

děcka chodit včas, přejímat zodpovědnost; cvičí si tak i schopnost spolupráce a zacházení s emocemi a stresem. Navíc třikrát ročně vyrážíme na víkendovku, kdy si pronajmeme nějakou chalupu, staráme se o oheň, společně vaříme. Někteří v sedmnácti letech poprvé vidí les, krávy, noční oblohu mimo město. Někteří se bojí, když mají spát ve stanu, ačkoliv na ulici jsou za tvrďáky. Máme čas společně něco zažít, věnovat se něčemu kreativnímu, hrát hry – a přitom otevíráme i těžká témata, jako třeba násilí v rodině. Letos se těším, že uspořádáme i příměšťák pro teenagery. 

Někdy ale asi prevence nestačí a pak se řeší různé trable?

Někteří s námi třeba řeší, že rodině hrozí vystěhování na ulici. Rodiče to nezvládají, takže děcka přijdou za námi a společně hledáme, zda není třeba k dispozici sociální byt. Dost častým tématem jsou dluhy na zdravotním pojištění nebo za pokuty v MHD.

Řešíme šikanu, protože naše děti bývají na obou stranách, jak mezi oběťmi, tak mezi agresory. Doprovázíme je třeba i do školy a snažíme se o nějaká opatření a dohodu. Co se týče škol, pracujeme taky s deváťáky, kteří si vybírají učňák. Mnoho lidí vůbec nepřemýšlí o tom, co by je bavilo, nebo čím se dobře uživí, ale prostě jdou tam, kde mají kamarády, takže holky na cukrářku a kluci na pekaře. Když je to nebaví, tak brzy skončí. Samozřejmě probíráme i pracovní smlouvy, práci načerno a nebankovní půjčky.

Řešíme témata jako drogy nebo sex a různé pověry. Zabýváme se rizikovým chováním, v posledních letech je třeba běžné, že se domlouvají partičky z různých čtvrtí na bitky, takže to je třeba řešit. Někdy zavřeme klub pro kluky a necháme ho jen holkám, aby si tam mohly třeba něco uvařit, udělat si nehty, a během toho někdy vyplavou těžká témata, jako je zneužívání nebo obavy spojené se vztahy. 

Jak to vůbec mají děti v Beztíži s rodinami a školou?

Řada z nich je v pohodě, chodí do školy a s rodiči si rozumí, takže k nám přijdou hlavně proto, že chtějí něco zažít, nebo se potkat s holkou, která se jim líbí. S rodinou je to ale často tak, že rodiče mají dost potíží sami se sebou, moc se nestarají. Zejména kluci si z rodin nesou spoustu úplně toxických modelů chování, jako že táta přijde z práce a sedne k televizi s pivem, zatímco máma běhá okolo a o všechno se stará sama. Někteří otcové bývají dost hrubí, nedávno jsem jel tramvají a viděl našeho klienta s otcem, který na něj řval: „Rozdupu ti hlavu, ty debile!“ a podobně. To je třeba mít na paměti, když řešíme, že jsou kluci někdy agresivní… 

Co se týče vzdělání, velkým problémem jsou segregované školy, kde naprostou většinu žáků tvoří Romové a výuka tam za mnoho nestojí. Navíc jim tam ve velké míře tolerují i záškoláctví, vždycky se to nějak udělá, takže je to vůbec nemotivuje se učit. Ona obecně školní výuka moc neodpovídá na potřeby dětí, ale vidíme, že ti, kteří navštěvují běžné školy, bývají mnohem lépe integrovaní, mají kamarády z majority. Ti ze segregovaných škol bývají v životě dost ztracení. Čím méně v nich škola rozvíjí sebedůvěru a kritické myšlení, tím víc bývají náchylní věřit různým fake news, například. To se projevilo v časech koronaviru, kdy spousta z nich věřila úplným blbostem, co se šířily na Facebooku.

Jak jste se vůbec vy ocitl v Beztíži?

V pubertě jsem trávil hodně času na ulici, poslouchal rap a měl blízko ke streetové kultuře. Po maturitě jsem šel studovat sociální práci a zajímal jsem se o drogový streetwork. To mě bavilo, ale čím dál víc jsem si říkal, že dává smysl se věnovat mladým dřív, než se drogy stanou hlavním tématem jejich životů. 

Na vysokou jsem šel do Prahy, bydlel jsem na Žižkově a pozoroval, jak tady vypadá život na ulici ve dne i v noci. Když jsem potom viděl inzerát na pracovníka do Beztíže, šel jsem do toho. Představoval jsem si, jaké služby a prostředí bych býval ocenil já sám jako teenager. Řekl jsem si, že skrze rap a respekt ke streetové kultuře můžeme podchytit i děcka, o které se nikdo moc nezajímá. V Beztíži hodně řešíme, co mladí lidé chtějí a potřebují a reagujeme na to. 

Čerpal jste někde inspiraci? Kam s Beztíží směřujete?

Před několika lety jsem byl přes Fulbrightovu nadaci na tříměsíční stáži v New Yorku, kde mě přístup k mládeži úplně nadchl. Mají tam kluby, které fungují i víc než sto let. Pro místní bohaté je otázkou prestiže, když sponzorují takový klub, a hodně investuje i město. Pro děcka se tím otevírá možnost každé odpoledne něco zkoušet, ať už sport, focení, natáčení videa, programování, divadlo, rap – a všechny tyto aktivity vedou špičkoví lektoři. To bych moc chtěl přinést i k nám na Žižkov, do Nuslí i Vršovic. Aby všichni mladí lidé, i ti sígři z ulice, měli šanci svůj život otočit nějakým smysluplným směrem. 

Tomáš Klumpar studoval na Slezské univerzitě v Opavě a na Fakultě humanitních věd UK v Praze. Už během studií pracoval v občanském sektoru jako streetworker a sociální pracovník. Od roku 2015 vede Beztíži – oddělení DDM Ulita v Praze 3, které se věnuje práci s mládeží žijící rizikovým způsobem života. Absolvoval několik zahraničních stáží, mimo jiné získal stipendium Fulbrightovy nadace a strávil několik měsíců v mládežnických klubech v New Yorku. Je ženatý, má dvě děti, žije v Praze. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments