“Já mám strach!” vykřikuje Nela a chytá mě za rukáv trička. “Neboj se, to zvládneš. Stačí když tam nakráčíš s naštvaným výrazem a řekneš: “Já už do tý školy nejdu!” snažím se ji podpořit. Nela a další romské děti připravily spolu se studenty pražského Gymnázia Přírodní škola divadelní představení. Za chvíli je premiéra. Vypadá to ale, že gymnazisté na jevišti zůstanou sami. Tady je reportáž studentky kvarty Dolmy Swiecicki.
Jsme v Ploužnici. Zdejší sídliště vzniklé z bytových domů bývalého vojenského prostoru bylo Agenturou pro sociální začleňování označeno za vyloučenou lokalitu. Žije zde asi 800 lidí, velkou část obyvatel kromě Mongolů, volyňských Čechů, Kazachů nebo Ukrajinců tvoří Romové. V lesy obklopené Ploužnici jsou čtyři obývané panelové domy, dalších sedm budov je prázdných a chátrá. Centrem dění je budova u hřiště. Díky investicím města tu nechybí záchod, kuchyně nebo srub s plátnem pro promítání. Vše stráží nejen plot, ale i kamerový systém.
Do Ploužnice díky Tosaře
Kontakt s místní romskou komunitou se našemu gymnáziu podařilo navázat díky neziskovce Tosara, která tu jednou do měsíce pořádá programy pro děti. “Jo, Tosara říkala, že sem přijedete. Tak jsem se přišla podívat a líbilo se mi to,” říká mi Nela, když se ptám, jak se o akci dozvěděla. Tosara opravdu pomohla.
Studenti Přírodní školy sem přijeli s tím, že pro zdejší děti zorganizují různé aktivity. Dva kluci přišli s nápadem, že pro ně udělají parkourové workshopy. Další skupina studentů sem přijela sehrát s dětmi divadlo. Seznámili se se známou romskou spisovatelkou Irenou Eliášovou a ta jim pro tu příležitost poskytla své dva divadelní scénáře.
„Trvalo to, ale děti si na nás postupně zvykly,“ říká Kuba, který je na expedici poprvé. „Nejdřív kolem nás dělaly hloučky, moc se nepřibližovaly. Ale to, že vůbec přišly, je díky tomu, že nás představila Tosara. Taky nás přijaly mnohem rychleji.” Podle dalších studentů byly děti nesoustředěné a odcházely během programu, ale i tak se pořád něco zajímavého dělo.
Jak se stavěl parkour
“První den jsme se šli podívat mezi staré rozpadlé domy. Objevili jsme skládku plnou pneumatik,” vypráví jeden ze dvou parkouristů, kteří se oba jmenují Kryštof. “Ze skládky jsme několik z nich odváleli a za nedalekými bytovkami některé ukotvili do země a jiné položili naležato. Nakonec jsme pneumatiky pomalovali, aby vše bylo veselejší. Děti nám při tom pomáhaly.“ „Přetahovaly se o to,“ popisuje výstavbu hřiště pod patronací Kryštofů Kuba. „Jedno dítě mělo lopatu a ostatní říkaly: ´A kdy už se vystřídáme?´nebo: ´Dej mi tu lopatu, už chci taky kopat´. Odhrabávaly hlínu a byly z toho nadšený. Oba Kryštofy berou, neříkají: ´Ty Pražáci, co tu organizují ten parkour, ale: ´Ti dva Kryštofové parkouristé´. Jsou pro ně jako bohové,“ dodává Kuba.
Proč se Dastin bojí do lesa
Studenti si s dětmi také povídali. „Pro mě bylo nejzajímavější, co říkal Dastin, kluk asi ze všech nejmrštnější na parkour,“ prozrazuje Kuba a pokračuje: „Vyprávěl nám, že v lese je zřícený dům po vojácích a v něm nějaká paní z výšky hodila svoje dvě holčičky a ty tam údajně od té doby straší. Dastin sám viděl, jak se tam sama od sebe pohnula nějaká plechovka. V jiném domě by si řekl, že to udělal vítr, ale tady si vzpomněl na to, co se říká.”
Podle studentky Mariany vypadal běžný den s dětmi asi takto: „Dopoledne si vždy připravíme hlavní akci dne, kterou budeme dělat. Odpoledne začínáme s dětmi kolečkem, představíme se sobě navzájem. Na to navážeme hrami, a pak se přesuneme k připraveným aktivitám. Dělali jsme třeba gymnastiku, to je hodně bavilo.“
Den před premiérou
Na hřišti kluci pod vedením postaršího muže hrají fotbal. Opodál sedí na lavičkách děti a nacvičují závěrečnou scénu představení. Anetka hrající babičku právě vstává, aby pronesla: “Tak a teď všichni buďte zticha, teď tady mluvím já. Pojďme si něco zazpívat, něco z mých mladých let, abychom byli všichni veselí!“ Důraz svým slovům dodává boucháním hole do země. Přibíhá Honzík se Sandou a Viky. Popadnou ručně vyrobená chrastítka a utíkají ke studentce Báře, aby zazpívali písničku, kterou secvičili.
O chvíli později si s námi při šití sukní – což byla další aktivita – povídají tři romské holky – Valina, Leona a Eva.“Chtěla bych se stát módní návrhářkou,” říká Leona. Sukni šije pro malou sestru své kamarádky. Všechny tři chodí do tanečního kroužku a zítra před představením zatančí salsu.
Co když děti nepřijdou?
Další ráno prší a studenti jsou trochu v depresi. Každý se musel naučit minimálně jednu roli. Jestli děti nepřijdou, zahrají si to sami. “Ty Kryštofe máš hrozně důležitou roli,” opakuje neustále učitelka Majda. “Jako dědeček předáváš tu zprávu paní Eliášové dětem. Ona jim chce říct: Učte se, škola je důležitá. Tady se musíš tvářit přísně. To je přesně ono,” mává nadšeně rukama.
Tu klepe na dveře Nela a ptá se, jak to s tím divadlem vypadá. Pomáhá nám sehnat zbytek dětí. Mezitím se vyčasilo. Scéna na hřišti je připravena, ještě jedna poslední kontrola pod dohledem autorky Ireny Eliašové, která se na divadlo přijela osobně podívat.
Přišly všechny
O hodinu později divadlo začíná a publikum tvoří i řada místních. Nakonec hrály všechny děti, které dostaly roli, a rodičům se představení moc líbilo.
Pak mě děti táhnou po okolí a ukazují mi svá oblíbená místa. Poprvé vidím parkourové hřiště, které vytvořili. Kluci učí jednu holku udělat salto vzad.
Ještě tentýž večer jsem si zranila nohu. Přijíždí sanitka a spousta dětí mě utěšuje a povzbuzuje, že to bude dobré a ať myslím na Luboška. Luboš pochází odsud, z Ploužnice, ale teď je slavným rapperem v Anglii. Je to místní idol, tak má asi v jejich imaginaci moc, aby mi pomohl.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
