Nejdůležitější je mít o každém dítěti co nejvíc informací. A tím nemyslím papír z poradny, říká volnočasová pedagožka Bára Karpíšková. Na fotce vpravo. FOTO: Antonín Hlavizna

U dětí se příliš zaměřujeme na chyby, říká lektorka kroužku pro divoké děti. Přínosnější je všímat si dobrých stránek a skrze ně ovlivňovat to horší

Barbora Karpíšková před časem založila tak trochu omylem v brněnském volnočasovém centru Lužánky kroužek pro divoké děti. Zjistila, že ji to s nimi baví a že jim intuitivně nabídla něco, co jim dělá dobře. To ji přivedlo k zájmu o otázky, jak umožnit i dětem se specifickými potřebami, aby si užily volný čas. „Klíčová je dobrá výměna informací mezi rodičem a učitelem. Většina krizových situací, které jsem zažila, pramenila z toho, že se mi rodiče snažili něco zatajit. Stejně tak já jim musím hlásit i malé zádrhely, abychom společně předešli jejich eskalaci,“ říká.

Jak vás napadlo založit kroužek s názvem Divocí?

Chtěla jsem vést nějaký kroužek, kdy budu s dětmi hodně venku, a protože mě baví knížky a fantasy, pojmenovala jsem to Divocí, což je jeden národ ze Hry o trůny. Rodiče si to ale vysvětlili tak, že je to kroužek pro živější děti – a já jsem brzy zjistila, že je to pro takové děti opravdu hrozně dobrá aktivita. Hráli jsme Dračí doupě, to je taková fantazijní hra na hrdiny, která se většinou odehrává u stolu, ale my jsme ji chodili hrát do přírody. Kromě toho, že se u toho děti vyřádí venku, tak prostřednictvím postavy, kterou hrají, můžou reagovat, jak opravdu chtějí. Ony totiž většinou vědí, jak vypadá správné chování, ale v návalu emocí se tak třeba vždy chovat nedokážou. Kdežto když najednou hrají postavu, která má nějaké vlastnosti, dokážou častěji reagovat tak, jak by chtěly – správňácky, gentlemansky, hrdinně. Pak z toho mají radost, že to dokázaly, a mnohem víc si věří, že by to mohly dokázat také v realitě.

Prostřednictvím postavy, kterou hrají, můžou reagovat, jak opravdu chtějí. I problematické děti totiž většinou vědí, jak vypadá správné chování, jen se tak v návalu emocí ne vždy dokážou chovat.

To zní zajímavě. Můžete být konkrétnější?

Měla jsem tam třeba jednoho klučinu, který byl odstrkovaný, takový nemotora, uzavřený. Ve hře si zvolil, že je vynálezce, a v rámci příběhu často vynalezl něco, co pomohlo té skupině překonat nějakou překážku. Postupně se změnila i jeho reálná pozice a velmi mu to pomohlo v socializaci. Každý si tam mohl zažít úspěch, a to třeba i v tom, v čem si ve skutečnosti nevěří. Děti během té hry velmi dobře vyjadřovaly všechno, co se jim snaží dospělí vštěpovat: být týmový, myslet na slabší… Ony to v sobě všechno mají, jen v běžném životě nemají tolik možností to projevit.

Jeskyně je skvělá učitelka, říká lektorka kroužku pro divoké děti, ale i jeskyňářského oddílu. Foto: Štěpán Mátl
Jeskyně je skvělá učitelka, říká lektorka kroužku pro divoké děti, ale i jeskyňářského oddílu. Foto: Štěpán Mátl

Jaké děti do kroužku chodily? Přihlásili se i nějací „nedivocí“?

Ano, měli jsme i pár přemýšlivějších dětí, ale ti divocí je v tom dobrém slova smyslu strhli. Jinak tam byly i děti, které musely mít ve škole asistenta. U jednoho chlapečka škola dokonce požadovala, aby mu rodiče dávali prášky na zklidnění. Ale nechci říkat žádné diagnózy, s vlastním mateřstvím jsem si uvědomila, jak mi vadí, když se o těchto dětech mluví skrze diagnózu. Ony přece mají spoustu jiných krásných vlastností, ale my je označujeme tou jednou „chybou“. Všímám si toho i jako matka, že i u dětí, které jsou zdravé, mají lidé tendenci se zaměřovat na chyby. Když měl můj syn ve dvou letech ještě plínky, všichni řešili, že má plínky. Neřešili, že umí krásně vystřihovat nebo vybarvovat. Přitom mnohem přínosnější je zaměřit se na dobré stránky, které se dají rozvíjet a skrze ně ovlivňovat třeba i to horší.

To byla tedy vaše metoda, jak na „divoké“?

Já vlastně nemám žádnou metodu. Myslím, že ani žádný univerzální recept neexistuje, každé dítě je jiné. Některé, i když je hyperaktivní, dokáže tři hodiny něco dělat, jiné je opravdu neustále v pohybu. Nejdůležitější je mít o každém co nejvíc informací. A tím nemyslím papír z poradny. Mnohem cennější jsou informace od rodičů, ale i od samotného dítěte. Co má rádo, jaké jsou jeho silné stránky, co na něj funguje, co ho potěší. Také je důležité vědět, co u něj spouští negativní emoce. Například že nemá rádo, když se k němu bez upozornění přistoupí zezadu. V rámci Lužánek chceme zavést dotazník, který budou rodiče vyplňovat před každým kroužkem a táborem. Ideální je, když ho rodič vyplní s dítětem, aby to nebylo „o něm bez něj“. Na spoustu věcí časem přijdete sami, ale je škoda toho ztraceného času, kdy můžete informace už využívat. Dítěti, které má rádo vlaky, můžeme dát na starost, aby před výletem vyhledalo a hlídalo spoje. Tomu, o němž vím, že ho irituje nepořádek, můžu občas nechat něco poklidit a pak ho za to přede všemi pochválit… Každá informace se dá k něčemu dobrému využít.

Rodiče možná neprozradí vždycky všechno, protože se bojí, že když řeknou pravdu, dítě do kroužku nebo na tábor nepřijmete…

Ono je to oboustranné. I učitelé někdy tutlají informace. Když jsem pracovala v Lužánkách, uspořádali jsme jednou setkání pedagogů s rodiči dětí, které mají nějaké problémy. A od nich zaznívalo něco, co nám otevřelo oči: Nehrajte si na super pedagogy, kteří všechno zvládají. Řekněte nám o každém malém konfliktu, jehož je naše dítě součástí. My jsme ti, kdo dítě dobře znají, a dokážeme odhadnout, jak se jeho chování bude vyvíjet. Toho jsem se hodně držela. Když se jeden den na příměstském táboře něco semlelo s jedním klukem, všechno jsem to při vyzvedávání otevřeně pověděla jeho mamince. Řekla, že počká, jak na tom bude syn večer, a kdyby viděla, že není v pohodě, nechá si ho další den doma, abychom předešli eskalaci. Nakonec ho přivedla až po obědě a bylo to v pohodě. Oželel půlden, ale pak si další dva dny zase užil. Maminka sama mluvila o tom, že jinde jí říkali, že je všechno v pohodě, až se to vyhrotilo nějakou šílenou situací, kdy kluk pobíhal mezi dětmi s nůžkami. Zpětně se dozvěděla, že tam měl konflikty, ale pedagožka to mamince neřekla.

Vám se nikdy nestalo, že byste se ocitla v úzkých?

Stalo. Určitě to nechci zlehčovat. Jednou jsem měla na příměstském táboře ze třiceti dětí asi sedm s nějakou speciální potřebou. U některých z nich mi rodiče říkali: On sice má diagnózu, ale nijak se to neprojevuje. Jelikož jsem byla těhotná, chtěla jsem si to posichrovat, a tak jsem si i přes jejich ujišťování domluvila asistenta. Celý tábor to bylo v pohodě, a pak na závěr, když jsme šli z výletu, se děti zničehonic poškádlily a jeden chlapec se sebral a začal utíkat pryč, po silnici. Já jsem tehdy byla v pátém měsíci těhotenství, takže bych ho neměla šanci doběhnout. Vyrazil asistent a doběhl ho, ale mně díky tomu došlo, co měly všechny krizové situace, které jsem zažila, společného. Když mi rodiče zatajili něco, co potom eskalovalo. Mimochodem, utíkající chlapec se za tři týdny účastnil dalšího tábora a díky tomu, že jsme si s rodiči předali všechny potřebné informace, to bylo nejpohodovější dítě celé akce.

Všechny krizové situace, které jsem zažila, měly jedno společné: rodiče mi zatajili nějaké důležité informace o dítěti.

Kromě práce s dětmi přednášíte pedagogům volného času o inkluzi. Co je nejvíc zajímá?

Většinou přijdou s tím, že slyšeli od kolegyně nějaký hrozný zážitek a že se teď bojí a nevědí si rady, jak s takovými dětmi pracovat. Snažíme se jim dodat sebedůvěru, že jsou určitě schopní najít cestu, jak to zvládnout, protože dost možná už nějaké takové dítě učili, jen třeba nemělo nikde napsanou tu diagnózu. Zdůrazňujeme jim, že mají právo znát dostatečně dopředu informace, které by mohly ovlivnit průběh vzdělávání, a pokud není v silách organizace zajistit podpůrné prostředky, které by dítěti pomohly akci zvládnout, mají právo s ohledem na bezpečnost ostatních dětí ho na akci nepřijmout. Volnočasové organizace v tomto mají trochu víc svobody než školy, které nikoho odmítnout nesmějí.

Jak někoho, kdo už má nějaké špatné zkušenosti, přesvědčit, že je přínosné zapojovat do běžných kolektivů i děti, které mají speciální potřeby?

Na to žádný přesvědčivý argument neexistuje. Jediná cesta je přijmout postoj takového učitele, nezlehčovat jeho strach a třeba mu povídat o svých pozitivních zkušenostech, to dobře funguje. Uznat, že je to náročné, ale zdůraznit, že když se člověk dobře připraví, dá se to zvládnout. Není dobré se zatvrdit, že nepřijmu žádné takové dítě, ale není dobré ani spoléhat na to, že všechno zvládnu jen s otevřeným srdcem. To, že má někdo diagnózu, neznamená, že musí být náročnější než dítě, které ji nemá. Kde je hranice, kdo ještě patří do běžného kolektivu, a kdo už je za ní? Každý máme svá specifika a slabé stránky, se kterými se ostatní musejí smířit. Když některé lidi vysuneme na okraj, skončí to tak, že budou brát sociální dávky – a odneseme to my všichni. Což neznamená, že nemám strach, když se mi na příměstském táboře sejde víc náročných dětí. Na druhou stranu je to hezký pocit, když s tím dítětem něco překonáte a dokážete s ním fungovat bez asistenta, víte, jak na něj, a ono si kroužek nebo tábor užívá. To je hrozně příjemný pocit pedagogického zadostiučinění.

Někdy je to náročné, ale pak se dostaví hezký pocit, když s dítětem něco překonáte, dokážete s ním fungovat bez asistenta, víte, jak na něj, a ono si kroužek nebo tábor užívá. To je hrozně příjemný pocit pedagogického zadostiučinění.

Váš kurz o inkluzi pro učitele je velmi prakticky zaměřený. Co jim ještě radíte?

Je tu ještě jedna hodně důležitá věc: aby učitelé nezůstali na tyhle problémy sami. Potřebují cítit zázemí od organizace, školy. Aby když řeší nějaký problém, nebo když na ně nastoupí rodič, měli za kým jít a od koho získat podporu. Ideálně když za pedagoga jedná ředitel organizace. Pomáhá to věcnějšímu řešení situace, než když má pedagog pocit, že musí obhajovat sám sebe. A ještě jedna rada týkající se komunikace: rodiče dětí se speciálními potřebami už pravděpodobně zažili nějaká odmítnutí. Je proto namístě velká opatrnost v komunikaci, protože si mohou některé věci vykládat v negativnějším světle, než byly míněny.

Nebát se říct o svých nedostatcích a být zodpovědný sám za sebe, to je přínos jeskyně. Foto: Andrej Galica

Několik let jste v Lužánkách vedla jeskyňářský kroužek. Co se děti můžou naučit v jeskyni?

Toho je strašně moc. Jeskyně je symbol tolika věcí a dějiště tolika příběhů… Pro mě nejviditelnější je ale to, jak přínosná může být ze sociálního hlediska: děti se tam učí zodpovědnosti a ohledu na ostatní. Je to zážitek s bahnem, s vodou, s nepříjemnem, se zimou, který už v dnešní době děti jen tak nezažijí. Není kam odejít, člověk prostě musí dojít do konce, nedá se v půlce zavolat rodičům, že už chci domů. Vracíme děti rodičům špinavé a unavené, ale oni jim vyperou věci a pošlou je znovu. Také je zajímavé, že jsme za šest let měli jediné zranění – jedna holka upadla u chaty na kole a rozbila si bradu. Měli jsme méně zranění než výtvarné kroužky – a to jsme slaňovali do jeskyní.

Jak si to vysvětlujete?

Můj táta, který nám poslední roky jezdil na tábor vařit, k tomu říká, že když jde školní třída na výlet a je tam nebezpečné místo nebo díra, stoupne si k ní paní učitelka a řekne: Pozor, děcka, tady je díra. Možná je přes tu díru dokonce přenese. Když jdou na výlet skauti, vedoucí na začátku řekne: Bacha, na cestě bude díra. V jeskyních jsou díry všude, není čas na to upozorňovat. Děcka mají odpovědnost samy za sebe. V tom je to jeskynní prostředí unikátní. Jeskyně také děti učí, že síla je v tom, projevit slabost – když řeknu, že už nemůžu, je to zodpovědné vůči ostatním, protože v jeskyni nepřiletí vrtulník, nepřijede záchranka, záchrana trvá v řádech dnů. Nebát se říct o svých nedostatcích a být zodpovědný sám za sebe, to je přínos jeskyně. Nespoléhat na to, že za mě něco vyřeší někdo jiný. Je to takové bezpečné nebezpečí. My už se tak bojíme nechat děti dělat něco samotné, že reálně hrozí, že se nebudou schopné pohybovat samostatně nebo převzít za sebe zodpovědnost. V jeskyni to naopak bez toho nejde.

Barbora Karpíšková vystudovala divadelní management na JAMU v Brně. Doplnila si pedagogické vzdělání a pracovala jako asistent pedagoga, mentor pro děti ohrožené školním neúspěchem a coby lektor zájmových kroužků ve volnočasovém centru v brněnských Lužánkách. Je spoluautorkou a lektorkou kurzu Inkluze v zájmových kroužcích. Jejím největším koníčkem je jeskyňářství. Nyní je na mateřské dovolené se dvěma syny.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments