Od chvíle, kdy ničivé tornádo zasáhlo oblast Hodonínska a Břeclavska, uplynul týden. Mnohým rodinám se život převrátil vzhůru nohama, další v uplynulých dnech objevili kouzlo solidarity a pomoci. „Jsem hrdá na naši školu, jak jsme se k tomu postavili,“ říká šestnáctiletá Isabella Monaghan z Gymnázia a obchodní akademie Hodonín. „Když jsem teď v uplynulých dnech chodil pomáhat, potkával jsem všude spolužáky. A to je super,“ dodává kvintán Petr Špaček.

Jak jste vy dva prožívali ten čtvrteční večer a noc?   

Isabella: My bydlíme kousek za Hodonínem v malém městě, bouřka a vichr byly fakt silné. Máme ale spolužáky z Lužic. Přes messenger jsme viděli různá videa, co se děje ve vesnicích kolem. Naštěstí to nikdo ze spolužáků neodnesl na životě nebo zdraví, ale jeden spolužák přišel o auto a jejich dům o střechu.

Petr: Já bydlím v Hodoníně v paneláku, který zůstal nezasažen. Vypadla nám elektřina a samozřejmě WiFi, a než jsem si v mobilu nahodil data, tak jsem si myslel, že prostě přišla obrovská bouřka. Potom jsem viděl, co se stalo, a byl jsem z toho úplně v šoku.

Co jste dělali další den? Šli jste normálně do školy?

Petr: Na facebookovém profilu naší školy jsem už ráno četl výzvu, ať si studenti vezmou pracovní rukavice a jdou pomáhat s odklízením trosek do zoo. Skočil jsem na kolo a jel do školy, ale tam vlastně nikdo nic nevěděl, byl hrozný zmatek. Naše zástupkyně ředitele potom obvolávala místa, kam by nás poslala pomáhat. Myslím, že přibližně čtvrtina naší třídy vyrazila do terénu. 

Isabella: Ráno jsem s kamarádem vyrazila do školy. Cesta mi oproti běžným deseti minutám zabrala hodinu, protože některými silnicemi se nedalo projet. Šla jsem rovnou do zoo, ale tam mi řekli, že mají lidí dost, a pak jsem se setkala se spolužáky a šli jsme do psího útulku.

Jak to tam vypadalo?

Isabella: Byla to dost hrůza. Rozvalené kotce, popadané větve a střechy, do toho vystresovaní psi. Ty potom někdo někam odvážel.

Petr: Přišlo mi, že psům to bylo jedno, ale pohled to byl smutný. Makali jsme tam dobré tři hodiny, s námi i různí náhodní kolemjdoucí, kteří hledali, kde by mohli pomáhat. Lidé také nosili spousty granulí a konzerv, to jsem byl překvapený, kolik psího žrádla se tam najednou objevilo.

A jak jste potom strávili víkend a další dny?

Isabella: Já jsem jela v sobotu do Lužic a s kamarády jsme tam byli k ruce hasičům. Odklízeli jsme trosky, odstraňovali větve a vůbec dělali vše, co bylo potřeba. Musím říct, že to bylo fyzicky i psychicky dost namáhavé. Moje mamka pak šla pomáhat do Mikulčic, takže jsem byla i doma a dohlížela na mladší sourozence.

Petr: Já jsem víkend strávil v Hodoníně na zimním stadionu, kde vzniklo distribuční centrum pomoci. Tam bylo třeba každé ruky, protože objem věcí, které se tam protočily, byl neuvěřitelný. Přijížděly kamiony, dodávky, lidé ze všech koutů republiky sem přiváželi všechno možné. Jsem pyšný na to, že tam byli také studenti od nás ze školy, postavili jsme se k tomu podle mě dobře.

Isabella: V pondělí jsme měli mít ve škole sportovní den, ale nějak mi v tu chvíli přišlo hloupé jít někam hrát volejbal, když lidé okolo přišli o střechu nad hlavou nebo o někoho z rodiny. Nakonec škola vyhlásila, že kdo chce, může jít sportovat, ale jinak že budou rádi, když budeme někde užiteční. Myslím, že v ten den se určitě zapojila velká část školy do odklízení, čištění i distribuce pomoci. Od kulturního domu nás autobusy rozvezly do Moravské Nové Vsi, Pánova a prostě tam, kde chyběli lidé.

Petr: Stejně je ale rozsah té katastrofy těžko představitelný. Jeden den jsme pomáhali jednomu pánovi v Moravské Nové Vsi, takže na jeho domě teď je nějaký posun k lepšímu viditelný, ale jinak na těch poničených vesnicích potrvá měsíce, než to tam zase bude k životu.

Jak to na vás vůbec celé působilo, když jste viděli tolik zkázy kolem sebe? Přece jen, je vám oběma šestnáct let.

Petr: I když v tom už víc než týden žijeme, stejně nemůžu pořád uvěřit, že se něco podobného stalo. Člověk si připadá tak bezpečně, na jižní Moravě, uprostřed Evropy, a najednou je všechno jinak. To na mě zapůsobilo hodně silně, když jsem si uvědomil, že v životě vlastně nic není jisté ani samozřejmé. Vlastně doteď popravdě nevím, co si o tom mám myslet. 

Isabella: Viděla jsem za těch pár dnů hodně utrpení. Někteří lidé fakt přišli o všechno, jejich domy jdou k zemi, jejich příbuzní jsou v nemocnici, je to síla. Na druhou stranu mě dojalo, kolik solidarity tady vidím. Když někde pomáháme, chodí za námi lidé a nosí pití, nakrájené melouny, nabízejí uvařené jídlo, takže je o dobrovolníky skvěle postaráno. A ani se nechce věřit tomu, kolik různé pomoci sem ze všech stran přijíždí.

Změnilo vám konkrétně tornádo nějaké plány na prázdniny?

Petr: Plánoval jsem si na červenec hodně volna, tak teď už vím, že ho strávím produktivně. Alespoň budu někde užitečný.

Isabella: Jsem na tom stejně jako Petr, v červenci jsem po tomto školním roce chtěla hlavně vypnout. Těšila jsem se na volno v červenci. Tak místo koupaliště určitě někde přiložím ruku k dílu. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let