Ranní rozcvička, večery u táboráku, celotáborová hra, vaření na ohni. Taky vám tyhle slova hned rozjíždějí fantazii a nostalgii? Máme dobrou zprávu: můžete to zažít znovu. Jednoho takového tábora pro rodiče s dětmi se už čtvrtým rokem zúčastnila naše redaktorka Lucie Kocurová. A největší zážitek? „Nikdy jsem neviděla na jednom místě tolik teenagerů, kteří se s naprostou samozřejmostí starají o ty nejmenší. Spadl čtyřletý do potoka, spálila si tříletá ruku o kamna, bolí už batole nožičky a cíl je někde v nedohlednu? Nevadí, vždy se vynoří někdo, kdo ho zvedne ze země, pofouká, pochová, odvede za mámou.“
Středa, blíží se poledne, žlutá turistická značka z Roudné k rokokovému zámečku v Nových Hradech je prakticky liduprázdná. Liduprázdná, ovšem až na čtyři zhruba třináctičlenné skupinky tvořené lidmi od 3 do 50 let. Mají na sobě prapodivné, evidentně doma na koleni vyrobené bílo-červené hábity, na zádech batohy – a každá skupina s naprostým zaujetím cvrnká po kamenité a travnaté lesní cestě nahoru a dolů jednu mramorovou kuličku.
„Rózo, je řada na tobě!“ „Vendo, kde zase jsi, cvrnkáš!“ „Krucinál, zapadla mi mezi kameny, to jsem zvědavá, jak ji dostaneme ven!“ ozývají se vzrušené hlasy. Pod hábity se skrývá například bohemistka, porodní asistentka, průvodčí, úředník, studentka, matka na rodičovské dovolené – a taky já, novinářka. Spojil nás tábor pro rodiče s dětmi, kterého jsem se s dcerami letos zúčastnila už po čtvrté.
Tentokrát jsme se s ostatními zapojili do dobývání Tróje a následné strastiplné plavby Odysseovy družiny zpět na Ithaku. Zatančili jsme si řecké tance a změřily síly s nápadníky sličné Pénelopé v několika náročných disciplínách. Zdramatizovali jsme čtyři řecké báje, abychom potěšili boha Poseidóna, a pro mocnou čarodějnici Kirké jsme na ohni uvařili několik různých chodů a dezertů. Cvičili jsme jógu, běželi orientační běh, vyráběli barefoot sandály. Byl to znovu nabitý týden, ale ačkoliv si užívám každou minutu programu, není to to nejdůležitější.
Daleko podstatnější je, že tu na týden všichni intenzivně zažíváme pocit „tady a teď“, naprosté vytržení z běžné reality, čemuž napomáhá i to, že sem do skal prakticky nedosáhne signál mobilních operátorů. Ačkoliv jsme každý jiný a do řeči bychom se nejspíš nedali ani v dlouhé frontě na poště, dokážeme obrazně i doslova táhnout za jeden provaz, ponořit se do příběhu, hrát role, zatnout zuby, improvizovat – a během toho všeho máme čas i na to, abychom si vypili kávu a probrali školky, školy, kroužky, logopedie, rodinné krize i tipy na výhodné nákupy. Většinu osazenstva tvoří maminky s dětmi, ale jeli s námi i dva tatínci a tři kompletní rodiny.
Tak trochu zvláštní tábory pro vlastní děti začala před nějakými deseti lety pořádat parta zapálených kamarádů pod záštitou mateřského centra v České Třebové. Děti mezitím celkem odrostly a ty nejstarší už jsou dnes vedoucími. I já sleduju, jak všichni rok od roku rostou a osamostatňují se. Mojí mladší dceři byly v roce 2016 čerstvé dva roky a nepustila mě v podstatě ani do sprchy. Letos jí je pět a prakticky mě už potřebuje jen k tomu, abych ji učesala a připravila oblečení. O starší dceři ani nemluvím… Zjistila jsem, že byly chvíle, kdy jsem o svých dětech podstatnou část dne vůbec nevěděla, a přesto jsem se o ně ani trochu nebála. Proč?
Nikdy jsem neviděla na jednom místě tolik teenagerů, kteří se s naprostou samozřejmostí starají o ty nejmenší. Spadl čtyřletý do potoka, spálila si tříletá ruku o kamna, bolí už batole nožičky a cíl je někde v nedohlednu? Nevadí, vždy se vynoří někdo, kdo ho zvedne ze země, pofouká, pochová, odvede za mámou. Vidět třináctileté kluky, jak trpělivě hrají na honěnou s holčičkami, které jim nesahají ani do pasu, to mi vážně vhání slzy do očí. Věřím, že něhu a jemnost mají v sobě všichni kluci a muži, ale potřebují bezpečný prostor, aby ji mohli projevit. Jsem vděčná za to, že jsem se mohla stát součástí takového prostoru, a přála bych ho každému.
Samozřejmě, že se mi ráno nechce na rozcvičku, a jsou chvíle, kdy mám všeho dost. Cestou domů navíc únavou taktak udržím auto na silnici (ano, to jsou ty dlouhé večery u ohně nebo deskových her). Už druhý den po příjezdu se mi ale stýská po té atmosféře, pro jejíž popsání mi chybí slova.
Možná jste rádi, že prázdniny za pár dnů končí, a nechcete teď přemýšlet o tom, jak s dětmi prožijete ty příští. Nemám patent na to, jak by lidé měli trávit svoje volno, ale pokud ve svém okolí na nějaký tábor pro rodiče s dětmi natrefíte, možná má smysl vykročit z komfortní zóny a týden tomu dát. Možná na něj budete vzpomínat po zbytek roku jako já.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Táborů jsem si užila dost jako dítě, dokonce jsem byla v NDR a stihla jsem i SSSR(Lvov).
Jako matka tu potřebu, být na táboře, necítím a ani jsem necítila. Možná už jen organizace času by mi vadila 🙂 , o dovolené ráda vstávám podle sebe, pospím si déle.
Rozumím tomu, že tady se jedná o malé děti.
Obdivuji místní organizátory tábora pod stany, kabibudky, les…protože letos jely na kratší turnus, 9 nocí, už i pětileté děti…..80 dětí bez kontaktu s rodiči(dopisy a balíčky vítány), 2 hodiny autobusem daleko. Vedoucí i instruktoři jsou borci. :)))
Vím, že tenhle článek patří prázdninám, dětem a jejich rodičům. Ale v myšlenkách se vracím jako rodič k tomu, co jsem prožívala se svým synem, který měl zdravotní problémy a jeho návštěvy byly spíš v nemocnici než na táborech. Ale měla jsem možnost jako učitelka poznat, co to je, když dostanete na pět dnů 20 – 25 dětí na školu v přírodě. jen zmínka, jednalo se děti 4,5leté až 6 leté. Návrh přišel od ředitelky, jestli bych nechtěla jet tam a tam s dětma. Jelikož jsem tohle místo měla prochozené, protože jsem tam jezdila s manželem a synem na dovolenou, tak jsem řekla ano. Můžete mi věřit, ač jsem se těšila, tak jsem měla poprvé strach, jak to s dětmi zvládneme ne přes den, ale v noci. Ze všech těch turnusů to bylo jen jedno dítě, které dostalo horečku, tak jsme museli zavolat rodiče. Ale všechny ty další výjezdy už děti obstály na výbornou. Věřte, je to úplně jiné. Jedna velká rodina, kde víme jeden o druhém a jeden druhému si pomáhá. Starosti byly normální, kontrola správného oblečení do lesa, úklid na pokojích, večerní hygiena, ale jinak se dával každý den pro děti program tak, aby si něco užily. Když jsme potom odjížděli, tak mi bylo tak trochu smutno po tomhle společném žití s dětma. Rodiče trochu se strachem pouštěli své děti, ale s velkou radostí je vítali a děti měly o čem vyprávět. Je to velká škola a zodpovědnost. Ale žádné chůvy, žádné asistentky, jen tři učitelky a jedna správní pracovnice školy. Stálo to za to. Při fotografiích, které si chovávám na památku velmi ráda vzpomínám na to, co si člověk nemůže nikde koupit, ale musí si to prožít. Jsem ráda, že jsem tu možnost měla.
Moc zdravím, úplně mě to nadchlo, mohu se prosím zeptat, co to je přesně za tábor? Díky moc…Rady bychom se někdy přidaly …P.B.
Ve svem veku uz fakt netouzim po tom, aby me nekdo budil trubkou v pul sedme a musela jsem na rozcvicce pul hodiny na to predstirat nadseni do nejakeho hopsani.
Spolecne aktivity (takove, kdy si clovek nemuze vybrat ani aktivitu, ani to, s kym ji bude delat, ani jak dlouho, ani kdy) jsem nesnasela uz jako dite a na dospelosti je jedna z nejlepsich veci prave to, ze si cas a aktivity organizuju sama, namisto toho abych musela na pokyn naklusat a tvarit se, ze me to desne bavi.
Obvykle jsme pro vsechny novinky a novoty, ale toto ve mne teda vzbudilo hruzu 😀