"Obecně se ráda hýbu – běhám, skáču, no chvilku neposedím. Byla jsem i v Aktivních zálohách AČR, a to je, zvláště pro kluky, neskutečný hnací motor a motivace!" FOTO: Jitka Polanská

Našla jsem si školu na druhém konci republiky a po nocích hltám knihy o antice, říká učitelka, která potřebovala změnu

Předloni na podzim si řekla, že nutně potřebuje změnu. Dala výpověď ve své škole a odjela jako učitelka-dobrovolnice do Indie. V daleké zemi její plány zkřížil koronavirus, zpět domů se dostala repatriačním letem. Den poté již měla online pohovor v nové škole, kam nakonec nastoupila. Přestěhovala se kvůli tomu z Moravy na druhý konec republiky. „Je to výzva, ale to jsem si přála, a jsem šťastná,“ říká učitelka matematiky a tělesné výchovy Kristýna Šircová.

Pocházím z Paskova, čtyřtisícového městečka na severní Moravě kousek od Ostravy, od září ale učím ve škole v Plzni. A aby to bylo ještě pikantnější, tuhle práci jsem si našla v Indii. Ale vezmu to popořádku.

Čtyři a půl roku jsem pracovala ve škole ve Frýdlantu nad Ostravicí, asi dvacet kilometrů od Paskova. Bylo to moje první učitelské místo, když nepočítám půlroční záskok za nemocenskou ještě během studií na vysoké škole. 

Seriál Život je změna

Loni se změnil život všem učitelům, ale některým ještě víc. Příběhem Kristýny Šircové začínáme seriál Změna je život.

Učit mě od začátku moc bavilo. Dávalo mi smysl rozvíjet děti, jejich talenty a vnitřní motivaci, ta práce mě velmi naplňovala. Postupem času jsem se ale začala trápit. Ne že by mě škola nějak přímo omezovala, ale když jsem chtěla učit trochu jiným stylem, na který jsem si praxí přišla, vždycky tam bylo ze strany vedení nějaké „ale“. Nejvíc mě rozčilovalo známkování. Tedy, dávat známky mi nejdřív nedělalo žádný problém, najela jsem na systém jako všichni. Postupně jsem však přišla na to, že učitele, který přenáší aktivitu a částečnou zodpovědnost ve třídě na děti, známky zpomalují. Přestaly mi dávat smysl a vlastně nedávaly smysl ani samotným dětem a rodičům.

Jednoho dne v říjnu jsem se zkrátka probudila a věděla jsem, že chci dát výpověď. Dohodli jsme se, že odejdu na konci ledna. Nejdřív mě to rozhodnutí samotnou překvapilo, asi čtrnáct dní jsem to v sobě zpracovávala. Pak jsem začala přemýšlet, co bych mohla dělat dál. Vzpomněla jsem si, že jsem dřív snila o tom někam odjet, třeba jako au-pair. Nebo pomáhat v Africe. Co kdybych jela na zkušenou do zahraničí?

Jednoho dne jsem se zkrátka probudila a věděla jsem, že chci dát výpověď.

Na facebooku na mě vyskočil inzerát o možnosti stáží v zemích EU. Lidem do třiceti let hradili pobyt ve vybrané zemi, podmínkou bylo naučit se místní jazyk. Zvažovala jsem to. Jela bych někam, kde jsem ještě nebyla. Třeba švédský systém školství by mě zajímal – ale učit se švédsky? No to by nebylo úplně ono. Pak se mě jednou kamarádka zeptala: „Nechceš jet pomáhat do Himaláje?“ To se mi líbilo. Na Moravě působí organizace Most pro Tibet, zavolala jsem jim a oni se hned ptali, kdy mohu odjet. Posledního ledna jsem ve škole končila, tak co třeba 2. února? 

Měla jsem namířeno do Váránasí, to je kulturní a náboženské centrum severní Indie velké asi jako Praha. Na zimu se sem přemísťují mniši a mnišky z klášterů v horách. Učila jsem jako dobrovolnice dívky a mladé ženy z ženského kláštera angličtinu a základní počítačovou gramotnost. Domluva byla, že s nimi pak na léto pojedu do vysokohorského údolí Spiti, kde je jejich domovský klášter. Ale v květnu, když se stěhovaly zpátky, řádil už naplno covid a cestovat po Indii se dalo jen s povolením, které se vydávalo jen v návaznosti na trvalý pobyt. Takže jsem nakonec ve Váránasí zůstala v celé budově sama, pouze s jedním mnichem z nadace, která podporuje vzdělávání těchto mladých mnišek. Pracovali jsme spolu na různých projektech. A poslední měsíc svého pobytu jsem v celém areálu byla úplně sama,  když nepočítám kuchaře, který ale mluvil jen hindsky. 

Na konci července jsem začala myslet na cestu domů. Půlroční vízum mi končilo a další měsíční prodloužení by stálo spousty sil, energie i peněz. A tak jsem se začala na internetu poohlížet po škole, kam bych mohla po návratu nastoupit. Snažila jsem se si nejdřív ujasnit, co vlastně chci, aby mi nová práce přinesla. Vždy si to představuji dopředu, abych si takovou budoucnost přitáhla. Chtěla jsem školu, kde budu moci hodnotit slovně, učit podle sebe a mít v tom podporu vedení. Také jsem si přála, ať to je škola spíše menší, rodinného typu a s dobrými vztahy mezi kolegy. A ať je ideálně na vesnici. A také jsem si přála, aby mi nová práce přinesla nějaké výzvy. 

Chtěla jsem školu, kde budu moci hodnotit slovně, učit podle sebe a mít v tom podporu vedení.

Tomuhle popisu odpovídaly tři nabídky. Dva pohovory online jsem zvládla ještě v Indii, ale stále to nebylo ono. Čekala jsem, až se ozve Waldorfská škola Dobromysl v Plzni, jejich nabídka mi připadala hodně lákavá. Pohovor na dálku s jejich vedením jsem nakonec měla den poté, co v Praze přistálo mé repatriační letadlo a já se po 199 dnech ocitla opět v ČR. Na další kolo výběrového řízení jsem odjela do Plzně. O pár dní později jsem se pak setkala s celým sborem – na waldorfské škole o přijetí nového kolegy rozhoduje nejen vedení, ale i kolegové. A pak už jsem čekala na jejich rozhodnutí – mně se ta škola zamlouvala moc.

Zažívám obrovské „aha“ momenty

Stojí relativně blízko od centra Plzně, takže „podmínka“ školy na vesnici se mi nesplnila, ale ostatní má přání vyšla do puntíku. Někdy až moc přesně. „Výzva“ to tedy opravdu je. Někdy si říkám, že si musím dávat pozor na to, co si přeju. Ale jsem tu opravdu hodně spokojená. Skvělé to bylo od začátku. Kolegové mi hned pomohli najít bydlení, pomohli i se stěhováním a také zorientovat se ve stylu učení, který je dost specifický, i v učivu samotném. Ve všem mě podpořili a podporují doteď. 

Stala jsem se třídní v šestce, i když se waldorfskou pedagogiku spojenou s filozofickým konceptem antroposofie teprve učím. A zažívám obrovské „aha“ momenty. Systém je jiný, ale dává mi smysl a podporuje to, co je pro mě podstatné: děti si na věci mají přicházet samy, těší se do školy a hlavně – chtějí se učit. 

Celý měsíc bereme jeden hlavní předmět, v ranním bloku – epoše. Na podzim jsme měli epochy Evropy (zeměpis), Kupeckých počtů (matematika), Starověkého Říma (dějepis) a českého jazyka. Přípravy jsou náročné. Po večerech a nocích studuju probírané oblasti, vyhledávám si různé informace, tvořím materiály, čtu hodně knihy ze školní knihovny, která je skvěle vybavená. Úplně mě pohltily dějiny antického Říma. Myslím, že i dětem učarovaly. Měli jsme o nich v hodinách zajímavé debaty, třeba o únosu Sabinek, a žáci celé dějiny pak při společném setkání venku zdramatizovali – od vzniku Říma přes punské války, Caesara, Pompeje až po rozšíření křesťanství a zánik Západořímské říše. Bylo vidět, že si z toho období opravdu hodně zapamatovali a navázali s ním vztah. No řekněte, co mohu chtít víc, než když si v rámci volné hry hrají na Hanibala přecházejícího se slony Alpy? I hra na výbuch sopky Vesuv a „zasypání“ Pompejí v jejich podání se mi nesmazatelně zapsala do paměti.

Do výuky hodně zapojujeme příběhy a představivost, a to ve všech předmětech, včetně matematiky. Za pomoci příběhů chci děti dovést k tomu, aby si opravdu uměly představit, co jsou to poledníky nebo rovnoběžky, nebo jak se třeba kdysi žilo v Římě. Musím sama bádat nad tím, jak jim to podat. Pak jdeme do praxe a představám dáváme jasnější i hmatatelnější podoby. 

Učíme se, že dělat chyby je dobré a že se díky nim posouváme dál. 

Také se spolu s dětmi učím hrát na flétnu. Rytmickou částí začínáme každý ranní blok. Jako třídní učím své žáky většinu předmětů, i když jsou to už šesťáci – i v tom je waldorf jiný. Jsem začátečník, ale děti i jejich rodiče (kteří mě slyší při hodinách na dálku) jsou shovívaví a některé děti, kterým to taky ze začátku moc nešlo, se díky mým chybám odblokovaly. Učíme se, že dělat chyby je dobré a že se díky nim posouváme dál. 

Třída je živá, povídavá, akční – přesně tak, jak to mám ráda. Mám tam víc kluků než holek. Hodně mých žáků sportuje a i v tom jsme si blízcí. Dřív jsem hrála házenou, fotbal, florbal a doplňkově volejbal a basketbal. Obecně se ráda hýbu – běhám, skáču, chvilku neposedím. Byla jsem i v Aktivních zálohách AČR, a to je, zvláště pro kluky, neskutečný hnací motor a motivace! 

Učit na dálku je pro mě těžké, zvlášť udržet pozornost svou i dětí či tvořit přípravy – to nemusím nikomu vykládat. A zdá se mi, že pro waldorfskou školu, děti, rodiče a učitele to platí snad ještě víc. Informační technologie se tady využívají spíš opatrně – důraz se klade na fyzický přítomný svět. Ale snažíme se, držíme při sobě, pomáháme si. Jsme jako jedna rodina.

Kristýna Šircová učí na Waldorfské škole Dobromysl v Plzni.

Podívejte se, jak její žáci hrají scénky z historie antického Říma. Veršované texty jim připravila paní učitelka.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments