Škola v Trmicích má skvělou pověst a své děti do ní vozí rodiče z širokého okolí. Romských žáků je o něco víc než třetina, což odpovídá demografickému rozložení. FOTO: Kateřina Lánská

Džungli před tabulí nemáme, říká ředitelka školy ve vyloučené lokalitě. Tamní žáci zlepšují krajské vzdělávací statistiky 

Česko sice oficiálně deklaruje, že se mají společně vzdělávat všechny děti, reálně ale u nás existuje 140 škol, kam chodí většina, nebo dokonce sto procent Romů. K podobnému osudu mířila i základní škola v Trmicích u Ústí nad Labem, která sídlí v sousedství vyloučené lokality. Dnes je z ní vyhledávaná škola, jejíž žáci zlepšují krajské vzdělávací statistiky. „To, co dělá rozdíl, je víra v potenciál dětí. Na romských školách se často rezignuje na věci, které by byly možné,“ říká ředitelka ZŠ Trmice Marie Gottfriedová. 

Marie Gottfriedová.
Marie Gottfriedová. FOTO: Kateřina Lánská

Když se před sedmnácti lety stala Marie Gottfriedová ředitelkou, ZŠ v Trmicích u Ústí nad Labem směřovala k tomu stát se čistě romskou školou. Polovinu města zabírají vyloučené lokality, kde žije 80 % Romů. Rodiče z té druhé poloviny města raději vozili své děti do ústeckých základek. Dnes má škola skvělou pověst a své děti do ní vozí rodiče ze širokého okolí. Romských žáků je o něco víc než třetina, což odpovídá demografickému rozložení. A ačkoliv významná část žáků žije v chudobě či nepodnětném prostředí, trmická základka zlepšuje krajské statistiky vzdělávacích výsledků. Zatímco v Ústeckém kraji každé sedmé dítě odchází ze vzdělávání předčasně (nedokončí základní školu, nepokračuje na střední nebo ji opustí) a v sociálně vyloučených lokalitách jsou takových dětí téměř dvě třetiny, v Trmicích by se podobné případy daly spočítat na prstech jedné ruky. 

 Sledujete seriál ze školního prostředí Ochránce

Sleduju a jsem nadšená. Je natočený velmi věrohodně a myslím, že nám pěkně nastavuje zrcadlo. 

Zatím poslední vysílaný díl se týkal problematiky segregovaných škol, tedy těch, kde se vzdělává velké množství Romů. Vaše škola měla také minimálně nakročeno k tomu stát se čistě romskou školou. 

Čtěte také  Tahle škola je pro bílé, tahle je pro Romy. Běžná praxe ubližuje všem

Ano, jsem přesvědčená, že kdybychom nezačali pracovat jinak, už bychom segregovanou školou byli. To byla také jedna z prvních věcí, o které jsme se s kolegy začali bavit – co udělat pro to, aby byla naše škola přitažlivá pro všechny Trmičáky. 

Dnes do vaší školy vozí své děti i rodiče ze širšího okolí. Čím jste je tedy přitáhli? 

Šli jsme na to krůček po krůčku – zavedli jsme pestrou paletu kroužků a začali pořádat školy v přírodě, lyžařské a plavecké kurzy, různé exkurze. Začali jsme se výrazně zapojovat do veřejného života v Trmicích – pořádali jsme Den otevřených dveří s bohatým programem pro děti i rodiče, vánoční koncerty, divadelní představení pro veřejnost nebo výstavy výtvarných prací dětí na trmickém zámku. Domluvila jsem se s paní ředitelkou ve zdejší mateřské škole, že tam budu chodit na třídní schůzky povídat o naší škole. O dění ve škole jsem začala také psát do trmických novin. Největší vliv ale stejně má šeptanda – co se říká v hospodách a co si vyprávějí maminky, když se potkají v obchodě. 

Segregace je politikum a v některých městech se dělají spádové obvody schválně tak, aby vznikly segregované školy.

Teď máte romských žáků kolik? 

Řekla bych, že tak jednu třetinu. Jejich počet postupně mírně roste, což odráží demografický vývoj. Trmičtí rodiče už dávají své děti do ústeckých škol spíše výjimečně. 

Takže recept pro segregovanou školu ze seriálu Ochránce by mohl být: stát se lepší školou, aby přitáhla i majoritní rodiče. 

To se ne vždycky podaří. Segregace je politikum a v některých městech se dělají spádové obvody schválně tak, aby vznikly segregované školy. V seriálu je jeden silný moment, kdy se ukáže, že společnost to tak chce, jí vyhovuje odsunout romské žáky stranou. A někdy si to přejí i sami romští rodiče, u nich to pramení především z nedůvěry k majoritě. 

Spojené devítky, koncentrace puberty velmi vysoká. Přesto všichni spolupracují.
Spojené devítky, koncentrace puberty velmi vysoká. Přesto všichni spolupracují. FOTO: Kateřina Lánská

Proč se tedy vlastně snažit o to, aby byly ve školách smíšené kolektivy, když současný stav vyhovuje i těm, kterých se to týká? 

Jakákoli segregace není v pořádku. V případě segregace etnické však nejde primárně o to, že jsou tyto školy výhradně romské. Spíš vadí, že se na takových školách často rezignuje na spoustu věcí, které by byly možné. Učitelé i ředitelé (a v důsledku toho i rodiče a žáci sami) připustí ve své hlavě, že jsou školou druhé kategorie a že nemohou od žáků nic moc čekat. Několik takových škol jsem navštívila. Jsou tam třeba i dobré vztahy, ale není tam víra v potenciál. Nerada slyším, když se škola chlubí tím, jak s romskými dětmi tancují a hrají na nástroje. Tím nepřímo říká: češtinu a matematiku se nenaučí, tak budeme tančit. I v Trmicích máme jednu romskou školu a stává se, že k nám přijde na zápis maminka a říká „u vás to mé dítě asi nezvládne, pro nás bude asi lepší ta druhá škola, kam jsem chodila i já nebo moji rodiče“. Obecně ale vidím za dobu svého ředitelování obrovský posun v tom, nakolik se romští rodiče zajímají, jak a kde se bude jejich dítě vzdělávat. Myslím, že si začínají uvědomovat, že na vzdělávání záleží a nechtějí se spokojit s tím, aby jim byla přisouzena spádovým obvodem segregovaná škola. 

Zmiňovaný díl seriálu Ochránce se jmenoval Džungle před tabulí. Máte u vás ve škole takovou džungli? 

U nás ve škole momentálně džungli nemáme, ale je třeba mít neustále na paměti, že když se o to přestaneme snažit, džungle tady klidně být může. Umím si snadno představit momenty, kdy se o té džungli rozhoduje a je potřeba si takové momenty pohlídat.

Čtěte také  Samou radostí objali školu. Ve vyloučené lokalitě se slavil návrat do lavic ve velkém stylu

Které momenty to jsou?

Třeba – tak jako v seriálu – chvíle, kdy začínající učitel přijde do třídy a děti si ho testují. A ono se s tím nic nedělá a řekne se – jako to řekl někdo v seriálu – „necháme ho v tom vykoupat, ať si sám přijde na to, co s tím“. 

V televizním příběhu jsme viděli, že hodiny mladého učitele byly hlučné, žáci nedávali pozor a on je nedokázal zklidnit. Pokud by se něco podobného stalo začínajícímu učiteli u vás, jak byste to řešila? 

Když přijímám nového kolegu, hodně si povídáme o tom, jak je strašně důležité reagovat včas na něco, z čeho nemám dobrý pocit. Každému vždycky zdůrazňuju, že u nás nebude izolovaný ostrůvek, který se s problémy musí popasovat sám. Vybízím ho, aby při jakémkoli problému přišel, abychom mohli spojit síly. A jdu tomu i naproti – jsem to já, kdo za novými kolegy velmi záhy přichází a ptá se: tak co, jak to jde, jaké jsou první dojmy? Myslím, že tomu novému člověku je příjemnější, když to není on, kdo musí ťukat na dveře. 

This slideshow requires JavaScript.

Když se vám někdo svěří, že se třeba v některé třídě necítí dobře, co s tím?

Určitě je potřeba začít u přesného pojmenování, co se ve třídě děje. V seriálu jsem třeba silně vnímala, že nešlo o problémové děti. A chyba nebyla ani na straně učitele. To, co tam chybělo, bylo vykolíkované hřiště. Někdy zaslechnu od rodičů: vy jste ta alternativní škola, u vás děti můžou všechno. Tak jim vždycky vysvětluju, že jsou na velkém omylu. U nás máme jasná pravidla. Ale není to diktát shora, jsou to pravidla, která vyplynula ze společné debaty na téma: co nám pomůže, aby nám ve škole bylo dobře? Byť je tvoří každá třída zvlášť, jsou hodně podobná, protože děti samy velmi dobře vnímají, které hodnoty a principy chování nám pomáhají. Na čelní místa vždy staví přátelství, respekt, spolupráci – budeme k sobě slušní, budeme se podporovat. Dále má každá třída svá specifika, takže třeba tam, kde mají tendenci sem tam použít vulgárnější slovo, tak si dají do pravidel, že budou dbát na svá slova.

Vždy je zkrátka potřeba začít u pravidel. To platí jak pro běžné děti, které zkouší hranice, tak pro ty opravdu problémové. Pravidla jsou nástroj, který vytváří bezpečné prostředí. 

Tím, že si děti pravidla samy vymýšlejí, si je pak možná samy také lépe hlídají. 

Přesně tak. V tom je obrovská síla. Když se občas nějaké pravidlo poruší, stačí říct „pojďte si znovu vzpomenout, proč jsme si ho tam to napsali“. Pravidla si většinou stanovuje každá třída na začátku školního roku a vyplatí se vyhradit si na tyhle debaty čas, nedělat to jen formálně. Vrátí se to měrou vrchovatou. Zároveň to, že si je napíšeme, neznamená, že je to uzavřená věc. Je třeba si je neustále znovu připomínat. A něco velmi důležitého: musíme s nimi být v souladu i my učitelé. Není nic horšího, než když si do pravidel napíšeme, že se budeme podporovat a spolupracovat a potom jsou děti někde na chodbě svědkem toho, jak odseknu kolegyni. Nebo když si tam dáme „budeme včas připraveni na hodinu“ a já budu chodit pozdě. Málo platné – nejvíc na děti působíme vlastním příkladem. V mnoha situacích si ani neuvědomujeme, jak nás pozorují a vyhodnocují naše chování. 

Tady se džungle před tabulí nepěstuje.
Tady se džungle před tabulí nepěstuje. FOTO: Kateřina Lánská

Co když někdo pravidlo nějakým závažnějším způsobem poruší? Nabízelo by se, že přijde trest, ale vím, že vy si na tresty moc nepotrpíte. 

Určitě je třeba to nepřejít. Jasně pojmenovat, že došlo k porušení toho a toho pravidla. Připomenout si, proč jsme si ho tam dali. To samo o sobě někdy stačí. Tresty nedáváme – tím, jak porušení pravidel coby učitel řeším, zase ukazuju spoustu věcí. Jak můžeme mít v pravidlech respekt k druhému, když já někoho potom budu pranýřovat za to, že něco porušil? Každá taková situace se dá využít – třeba s dětmi otevřít téma: myslíte, že to, co se teď stalo Vaškovi, se může někdy stát i vám? Takovou otázkou otupuji hrot, neobracím pozornost výhradně na viníka, ale na každého z nás. Kdyby se některé porušení pravidel opakovalo častěji, už bych mluvila individuálně s žákem, ale to už ne před třídou. A ptala bych se ho: „Podívej, ty na sebe občas strháváš pozornost, ono to ruší. Co by ti pomohlo, aby k tomuhle nedocházelo?“ To je hrozně důležité. Neříkat jenom: tohle nedělej, ale nabídnout alternativu. Někdy děti třeba řeknou, že je na ně hodina moc dlouhá, tak se dohodneme, že když to na někoho přijde, půjde se projít na chodbu. Podívá se na nástěnky nebo z okna a za tři minuty se vrátí do třídy. Nebo jde na chvíli do zadní části místnosti, kde je relaxační vak. 

Nabídnout dětem, že mohou ze třídy odejít, to chce docela odvahu. Nepotlouká se vám potom půlka školy po chodbách? 

Máme zkušenost, že když dětem svěříme důvěru, nezklamou ji. A kdyby to nastalo, pátrala bych po tom, proč chtějí být na chodbě místo se mnou ve třídě. A možná bych se dostala k tomu, že učím nezáživně. I to mě může obohatit. Svého času jsme řešili, jak se postavíme k volnému pohybu dětí během přestávek. Cítili jsme, že tady nechceme mít lágr, ale byla tu část pedagogů, kteří se báli dát dětem volnost. Nakonec jsme se shodli, že to zkusíme. Dali jsme na chodbu stolní fotbal, vytvořili jsme klidný kout, kde si mohou děti číst… a nechali je, ať tráví přestávky po svém. Děti se potkávají, mluví spolu, hrají si, ale je tu mnohem větší klid, než když jsme je předtím neustále zaháněli do tříd. Ráda bych povzbudila pedagogy, aby se nebáli svěřovat dětem důvěru. Souvisí to s hodně důležitou věcí: jak mám v hlavě nastavený vztah k dítěti – důvěru můžu dát jen tomu, koho vnímám jako partnera. 

Mnohem větší efekt má práce s dítětem. To účinné řešení je vždycky to náročnější.

Ve vaší škole pracují čtyři desítky pedagogů – jak zajistit, aby byli všichni v tomto sladění? 

Vlastně je to podobné tomu společnému vytváření pravidel s dětmi – i ve sborovnách je potřeba si povídat o tom, jakou školu chceme mít, co je náš cíl a jaké cesty k němu vedou. Já už bych ani neuměla udělit ředitelskou důtku, zapomněla jsem, jak se to formálně dělá. Před lety jsme tu měli debatu – budeme používat formální tresty? Když jsme si to rozebrali, přišli jsme na to, že nic neřeší. Mnohem větší efekt má práce s dítětem. To účinné řešení je vždycky to náročnější. Jaký má efekt, když na děti křičím? Co se naopak zkusit zastavit a být chvíli ticho? Zkušení pedagogové vám potvrdí, že v okamžiku, kdy my ztlumíme hlas, ztlumí se i děti. Někdy je pro pedagogy dráždivé to slyšet, ale ona nás třída obvykle odráží. To, co já tam nesu, vzbuzuje odpovídající reakci dětí. 

V seriálu se také hodně řešil rasismus mezi dětmi. Objevuje se něco takového u vás?

Čtěte také  Mnoha dětem nejvíc chybí živý a vřelý vztah s rodiči, říká ředitelka školy ve vyloučené lokalitě. Nechme je teď, ať spolu úplně obyčejně tráví čas

Žádný rasově podbarvený konflikt si nevybavuju. Souvisí to s tím, jak pečujeme o vztahy a o školní klima. Jak stále a znovu mluvíme o tom, že každý člověk je jedinečný, ale zároveň potřebuje v něčem i podpořit. Tím se dotýkáme nejhlubšího smyslu inkluze. Děti z majority, děti romské, děti cizinců, děti mentálně postižené, ti všichni jsou zdrojem obrovského obohacení. V prostředí, kde se vědomě pracuje s různorodostí a využívá se jejího potenciálu, zaděláváme na to, aby naše společnost byla v budoucnu soudržná. Aby nám připadalo normální, že jsme různí. Děti to v sobě přirozeně mají – žádné dítě se nepozastavuje nad tím, že je někdo tmavší pleti nebo že nemůže chodit. To my dospělí jim ty škatulky do hlavy nacpeme a dopouštíme se tím opravdu trestuhodné věci. Je přitom zapotřebí, abychom to především my měli takhle v hlavě srovnané. Děti velmi dobře vycítí, jestli paní učitelka nevysílá třeba i nevědomě signály o tom, že někdo je lepší a někdo horší. 

U vás ve škole máte inkluzi i na úrovni zaměstnanců: pracují u vás tři romští asistenti. Jakou úlohu mají? 

Mělo by jich být v našich školách víc, i v té naší. Romové si nesou v sobě, že jsou v naší společnosti v lepším případě trpěni, v horším dokonce stigmatizováni. To se vám zaryje pod kůži, když v tom vyrůstáte. Je třeba Romy podpořit a ideální je, když děti kolem sebe vidí dobré vzory – lidi, kteří něco vystudovali, mají firmu, něco dokázali. Už jsem zažila pár dětí, které mi přišly říct, že si uvědomily, že záleží hodně na nich a že když budou opravdu chtít, nemusí mít cestu nalajnovanou předsudky majority nebo rezignací vlastních rodičů. Pamatuju si živě na kluka, který když opouštěl devítku, tak mi řekl: „Uvědomil jsem si, že svůj život chci vést podle svých představ, nechci se s některými věcmi smířit a chci žít lépe než moji rodiče.“ Jestli si tohle odnáší ze školy, je to něco velkého a úžasného. To jsou pak silné momenty, kdy přesně víme, že naše práce má smysl.

Marie Gottfriedová je od roku 2005 ředitelkou základní školy v Trmicích u Ústí nad Labem. V roce 2015 dostala ocenění Roma Spirit za vzdělávání Romů a Cenu Alice Masarykové za úspěšnou realizaci inkluzivního vzdělávání. V červnu 2021 se stala vítězkou ocenění Ředitel/ka roku. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments