„A tak jsem donesla do pojišťovny výpověď. Výhoda byla, že už jsem měla vybudované zázemí, nemusela jsem řešit, z čeho zaplatíme hypotéku a měla jsem svobodu volby jít do něčeho, co třeba úplně tak finančně nevynáší, ale přinese mi to do života radost, která mi začínala chybět.“ FOTO: Eva Buchtová

Objevila jsem v sobě nepoznaný cit, říká novopečená učitelka. Za katedru si stoupla po dvaceti letech v pojišťovně

Linda Přibylová nastoupila po maturitě do pojišťovny. Celkem rychle stoupala po kariérním žebříčku, až se stala regionální ředitelkou. Práce ji bavila, dlouho si neuměla představit, že by ještě někdy dělala něco jiného. Od září je učitelkou na sídlištní škole v Praze 9 na Balabence. Bere téměř třetinový plat oproti tomu, na který byla zvyklá v pojišťovně, ale je třikrát víc spokojená. „Objevila jsem v sobě nový cit, úplně novou dimenzi života. Dokud jsme se učili ve škole, byla jsem jak na obláčku. I teď na dálku mě to pořád baví a naplňuje.“

Bylo jí čerstvých osmnáct, když nastoupila do jedné z největších českých pojišťoven. Původně myslela, že tak na rok, ale nakonec zůstala dvacet let a z asistentky se vypracovala až na vysokou manažerku. „Měla jsem skvělý tým, fajn šéfy, hodně peněz, prestižní práci. Přesto v určitém bodě přišla chuť vyzkoušet v životě ještě něco jiného,“ vzpomíná Linda Přibylová. 

Loni se změnil život všem učitelům, ale některým ještě víc. Příběh Lindy Přibylové je dalším dílem seriálu Život je změna.

Cesta za katedru byla ale klikatá. Linda si řekla, že ji baví vařit a že by se jí líbilo otevřít si třeba restauraci, a tak se před čtyřmi lety přihlásila na dálkové studium učňovského oboru kuchař. „Jednou jsem seděla na chodbě před zkouškou, kolem se ploužily děti, které tam studovaly prezenčně, já jsem je pozorovala a měla pocit, že je ta škola vůbec nezajímá. A vlastně jsem se jim nedivila,“ vypráví. I ji studium i prostředí učiliště velmi zklamalo. „Učili nás demotivovaní učitelé a všímala jsem si podceňování žáků, kteří jako by si nezasloužili víc, než se dozvědět, že klidně můžou dělat knedlíky z prášku. Místo, aby jim učitelé předávali lásku k řemeslu, spíš jim nadšení brali. V té chvíli mě poprvé napadlo – co kdybych zkusila učit? Nemůžu změnit svět, ale můžu sama udělat něco pro to, aby aspoň některé děti škola bavila.“ 

„Tlak na výkon v těchto branžích byl v posledních letech extrémní a přišla únava materiálu. Plus pocit, že chceme vrátit společnosti něco, co nám dala,“ vysvětluje Linda Přibylová.
„Tlak na výkon v těchto branžích byl v posledních letech extrémní a přišla únava materiálu. Plus pocit, že chceme vrátit společnosti něco, co nám dala,“ vysvětluje Linda Přibylová. FOTO: Eva Buchtová

A tak se Linda přihlásila na roční studium pedagogického minima se zaměřením na společenskovědní předměty. Samotnou ji překvapilo, že spolu s ní studovalo dalších možná patnáct lidí z bankovnictví a pojišťovnictví. „Tlak na výkon v těchto branžích byl v posledních letech extrémní a přišla únava materiálu. Plus pocit, že chceme vrátit společnosti něco, co nám dala,“ vysvětluje.

Čas je víc než peníze

V době svého pedagogického studia ale stále ještě pracovala v pojišťovně. Jenže když šla loni na jaře na praxi do školy svého syna, dostala rovnou nabídku na místo. „A tak jsem donesla do pojišťovny výpověď. Výhoda byla, že už jsem měla vybudované zázemí, nemusela jsem řešit, z čeho zaplatíme hypotéku. Měla jsem svobodu volby jít do něčeho, co třeba úplně tak finančně nevynáší, ale přinese mi to do života radost, která mi začínala chybět.“ 

Její plat je nyní oproti pojišťovně zhruba třetinový. „Umím žít skromně a vedli jsme k tomu i děti. I když jsem peníze měla, nevyhazovala jsem je za kabelky nebo drahá auta. Takže mít míň mi nevadí. Zas budu mít dlouhé prázdniny. Zjistila jsem, že čas je drahý a že to peníze nevykompenzují.“ 

Jako na obláčku

Praxi u šesťáků měla Linda zrovna v době, kdy se loni v březnu školy zavřely, takže se žáky – v roli pozorujícího učitele – strávila jen tři dny. Pořádný křest ohněm tedy přišel až 1. září, kdy se oficiálně stala učitelkou občanské nauky, angličtiny, pracovních činností a IT na druhém stupni. „Úkol prvního týdne byl především někam trefit, jsme opravdu velká základka s několika budovami. S dětmi to bylo od začátku příjemné, největší nervozitu jsem zažila na první poradě ve sborovně,“ směje se novopečená učitelka.  

Hned v prvních dnech ji překvapilo, jak jsou děti skvělé, domů ze školy prý chodila „jako na obláčku“. „Hodně jsme si povídali, ptala jsem se na jejich osudy a sdělovala jim něco o tom svém. Máme ve škole deset až patnáct procent cizinců, takže těch zajímavých osudů je tam spousta. A dnešní děti jsou mnohem dál, než jsme byli my. Pokud je my dospělí nezničíme, mají ohromný potenciál. I díky digitálním technologiím, kde jsou obrovsky napřed – pak je samozřejmě oprávněná jejich otázka, k čemu jim to bude, když si to můžou najít na Googlu.“

Čtěte také  Z obrazovky do školy. Spím pár hodin denně, ale má to smysl, říká Vladimír Kořen

Linda Přibylová se své žáky snaží naučit spíš chuti se něco dozvídat, hledat si kontext. „V písemkách – když už je musím dělat – mám otevřené otázky, nechci aby zaškrtávali a, b, c nebo odpovídali naučenou frází. Zajímá mě, co si myslí. To pro některé bylo těžké. Ale během pár setkání se to změnilo a teď mi píšou krásná dílka. Ono opravdu někdy stačí zeptat se na jejich názor.“ 

Pedagogická rychlokvaška

Někdy má Linda pocit, že pět let pedagogického studia jí přece jen chybí, občas si připadá jako pedagogická „rychlokvaška“. Hodně ale těží z dvaceti let strávených v pojišťovně. „Vedu děti k tomu, aby uměly využívat poznatky v praxi. Nejčastěji se učíme formou diskusí, skupinové práce, snažím se v každém tématu najít nějaké zajímavosti a něco, co opravdu v životě využijí,“ popisuje. 

A pochvaluje si zkušenosti získané dvacetiletou prací s lidmi. „Všichni potřebují to samé: pochvalu, pocit, že jsou důležití, a je jedno, jestli jim je deset nebo čtyřicet. Oni cítí, že je mám ráda, a to je základ,“ vysvětluje a dodává, že děti bere zásadně jako parťáky. „Jak mluvím s vámi, mluvím i s nimi. Byli fascinovaní, když jsem jim řekla: jestli se nudíš, tak si klidně hraj s mobilem. Někdo to na chvíli zkusil, ale spíš je to už potom nebaví, když nemají proti čemu rebelovat. To už jsou spíš mateřské než pedagogické zkušenosti, máme s manželem tři puberťáky.“ 

Třicet dětí ve třídě je moc

Lindino nadšení trvalo na podzim asi šest týdnů, pak začala online výuka a bylo třeba hledat nové způsoby fungování. „Je to pro ně těžké – udržet pozornost, mít nějakou denní rutinu. Na druhou stranu řada z nich začíná vymýšlet super věci, protože už jsou tak znudění, že radši budou dělat něco do školy. Teď jsem měla suplovat občanku v jedné třídě a vyšlo to na odpoledne. Hlídáme počet hodin, aby toho děti neměly moc, tak jsem jim dala na výběr, jestli chtějí mít online hodinu každý týden, ob týden, nebo jen samostudium. Vybraly si každý týden. Chtějí si povídat. Chybí jim to. Chtějí, aby s nimi někdo komunikoval.“ 

Čtěte také  Našla jsem si školu na druhém konci republiky a po nocích hltám knihy o antice, říká učitelka, která potřebovala změnu

Co práci – a zvlášť teď při distanční výuce – podle Lindy Přibylové nejvíc komplikuje, je velký počet dětí ve třídách. „Učit ve třídě, kde je třicet dětí, je neskutečně energeticky vysilující. Kdybych mohla na něco apelovat ve školství, bylo by to snížení počtu žáků ve třídách. Nelze usledovat a ukomunikovat třicet lidí najednou – to nedokážete ani s dospělými na poradě, natož s dětmi. Proto dělám hodně skupinovou práci, aby žáci komunikovali aspoň spolu. Když je mám třeba na angličtinu rozpůlené, to už je úplně jiná atmosféra,“ popisuje učitelka.

Čtyřky a pětky nedávám

V manažerské práci byla Linda zvyklá neustále vyhodnocovat, co funguje a co ne, a to nefunkční měnit. A dělá to tak i ve škole. „Nepoužívám učebnice a děti nemají ani sešity, my prostě při hodinách na zapisování nemáme čas. Potřebuju, aby komunikovaly se mnou a ne aby koukaly do sešitu a psaly. S tím jsem ale trochu narazila. Argument byl, že se pak nebudou mít z čeho učit. Tak jsem to vyřešila tak, že jim ty výpisky dělám já a oni si je po probrané látce vytisknou nebo přepíšou do sešitu.“

Mám děti, které psaly písemku z angličtiny i pětkrát. Někteří díky tomu zjistí, že jsou schopní se naučit na jedničku.

Další inovaci zavedla v oblasti známkování. „Zásadně nedávám čtyřky a pětky. Každý má možnost si vše opravovat tak dlouho, dokud není spokojený. Mám děti, které psaly písemku z angličtiny i pětkrát. Někteří díky tomu zjistí, že jsou schopní se naučit na jedničku.“ 

V hlavě má spoustu dalších plánů, ty zatím brzdí covid. „Chtěla bych třeba s dětmi připravovat školní noviny, ale vedení mi naznačilo, že teď máme svých starostí dost a mám počkat, až budeme ve škole. Celkově by se mi líbilo, kdyby škola byla víc komunitní. Že bychom se potkávali i jinak, než že zazvoní, všichni se nahrneme, zazvoní, všichni se vyhrneme a už o sobě nevíme.“

Každá třída je jiná

Linda už také zjišťuje, že některé věci musí přehodnotit. „Celé léto jsem na chalupě pod pergolou chystala přípravy. A devadesát procent z nich jsem nepoužila a nikdy nepoužiju. Každá třída je jiná a co v ní zafunguje, nemůže fungovat v jiné. Mám dvě šestky na angličtinu a doteď si naivně každý týden udělám pro obě třídy stejný plán. Skončím výuku a jdu to všechno překopat. Jedna třída je silnější v komunikaci, druhá zase v gramatice. Taky máte svoje nálady – někdy se mi nechce mluvit, tak dám víc aktivity dětem, jindy si deset minut povídáme o tom, co jsme měli k snídani.“

„Nepoužívám učebnice a děti nemají ani sešity, my prostě při hodinách na zapisování nemáme čas. Potřebuju, aby komunikovali se mnou a ne aby koukali do sešitu a psali. S tím jsem ale trochu narazila."
„Nepoužívám učebnice a děti nemají ani sešity, my prostě při hodinách na zapisování nemáme čas. Potřebuju, aby komunikovali se mnou a ne aby koukali do sešitu a psali. S tím jsem ale trochu narazila.” FOTO: Eva Buchtová

Zní to všechno krásně, copak ještě nezažila ve škole nic negativního? „V pětce mám velmi chytrého chlapce se slabším sociálním zázemím, který prakticky nemluví. Já jsem ranař, zrychlená, tak jsem z něj ty odpovědi dolovala – věděla jsem, že to ví, a chtěla jsem, aby zažil úspěch. Pak jsem se dozvěděla, že svou třídní požádal, jestli by mohl přestoupit do jiné skupiny, protože jsem moc drsná. To pro mě bylo obrovské zklamání – vždyť jsem to myslela dobře. Teď už vím, že ne každému můj aktivizační styl vyhovuje a že musím být citlivější.“ 

Nově poznaný cit

A nejlepší okamžik? Ty prý zažívá Linda Přibylová každý den. „Je to jakýkoli posun, kdy některé dítě začne být aktivnější nebo se mu daří. Mám třeba kluka v páté třídě, který angličtinu nesnášel a v září proležel hodiny na lavici. Zaměřila jsem se na něj, ocenila jsem ho pokaždé, když řekl byť jen slovo, a teď je jeden z nejlepších. Takové věci mě strašně nabíjí. Nebo když k vám malá holčička přiletí a obejme vás, že se na vás těšila. To už s našimi dětmi moc nezažívám,“ směje se Linda.

Zatím je spokojená přesně tam, kde je, což neznamená, že nemá další plány. „Chtěla bych vystudovat i pedagogiku pro první stupeň, zároveň mě láká zkusit si učit na střední škole nebo na některém z učňáků, které máme v blízkosti chalupy, kam se jednou plánujeme přestěhovat.“  

S příchodem do školy se jí prý otevřela úplně nová dimenze. „Nikdy jsem moc neměla ráda děti, nikdy jsem se nerozplývala nad kočárky. Teď cítím úplně jinou energii. Nově poznaný cit. Nová oblast mého srdce. Zjistila jsem, že člověk může mít rád i sto padesát dětí,“ rozplývá se.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments